Napadlo mne to v okamžiku, kdy jsem seděl v křesle a napjatě čekal na osudový okamžik, až začne působit injekce. Nebojte!! To křeslo nebylo popravčí, ale zubařské! Pan doktor mi totiž před chvílí začal vrtat stoličku - levá horní 7, to jen pro upřesnění - z které předtím vydloubal to, co mi tam před týdnem nacpal.
Ale začněme do začátku. Bolel mne totiž zoubek. Před týdnem.
Co to znamená: „Bolel mne zoubek“?! To je podobné, jak to říkal Jan Werich v Kočáru nejsvětější Svátosti, že ho bolí nožička. Pořádný chlap neřve jak hysterka a nekňučí, že ho bolí zub. Když ho děsně bolí zub. Nebo nožička. Jako španělský místodržící nekvičel, ale jen tiše sténal před půvabnou dámou, že ho bolí nožička. A že je tudíž mrzutej.
Ani já jsem, když to začalo, tedy ta bolest, nahlas neúpěl, ale vykládal dámám kolem sebe, že mne bolí zoubek. Tedy zub! A děsně. O neduzích se v určitém věku vypráví i dámám. Vypravují - tedy ti pánové v určitém věku, dámám - taky v určitém věku, co je - tedy ty pány - souží a bolí. Protože když už člověk nedokáže zaujmout dámy jinak, třeba tím, že holýma rukama přepere divoké prase, jako jistý Bivoj jistou Libuši – aspoň si to tak pamatuji - tak se musí zkusit jít na ně jinak. Třeba přes soucit.
Dáma Květa pravila, že zub dokáže být mrcha. Že naposledy si na něj dávala studený celou noc, ale nakonec stejně skončila u zubaře. A co kdybych se u nějakého zubaře jako stavil. Pravil jsem, že mne tak hrozně bolí zub, že mi to ale vůbec nemyslí a že je to bezva nápad. Jít k zubaři. A že se sám divím, že mne to doteďka nenapadlo.
No a když mi Květa tak dobře poradila, vsedl jsem na oře …... Ježiš, co to kecám, usedl jsem za volant a jel z lékaři zubaři. Aby s tím něco udělal.
Já se zubařů nijak zvlášť už nebojím. Oproti dobám svého mládí. Tehdy jsem se bál děsně. Dneska už se ani nijak zvlášť nebojím odběrů krve, injekcí a tak podobně, neb jsem si už zvykl. Člověk si zvykne skoro na všecko. Zvláště pak v letech, kdy zná už skoro víc doktorů než lidí.
Ovšem, na druhou stranu zubaře, tedy jako osoby vykonávající jisté povolání, nijak zvlášť nezbožňuju. Už proto, jak říká moje kamarádka Madla: “Nemám ráda, když mi někdo nakukuje do nějakýho otvoru!“ Já to taky nemám rád. I když coby mužský mám o nejméně jeden otvor méně než dámy. Souhlasím s Madlenkou, že tydlety tělní záhyby a otvory jsou něco naprosto soukromého a nemá mi tam, pokud to jde, kdo co nakukovat a vůbec dělat nějaký takový tentononc. A zubař, ten jen nenakukuje. Ten vám do huby přímo čučí. Aby věděl, kde vrtat a nebo trhat.
Ono tohle nakukování je vždycky trochu žinantní. Abychom se trochu pobavili,
znáte tu, jak přijde pán k proktologovi - to je odborník na konečníky? No, to přijde pacouš do ordinace na prohlídku, po úředních formalitách zaklekne se staženýma kalhotama, zadnici vystrčenou a doktor kouká a nevěří svým očím! Chlapovi z prdele vyčuhuje zastrčená růže?!
„C´, c´, co to je?„ valí oči lékař.
„Promiňte pane doktore,“ praví pacient. „To je jen taková malá pozornost pro vás.„
Z čehož je jasné, že ani ze strany zdravotního personálu to nakukování někam nemusí být nudnou záležitostí. Ale vraťme se k tématu.
Seděl jsem v zubařském křesle a očekával spásný umrtvující účinek. Pan doktor se totiž trošičku, ale jen trošičku splet, když začal vrtat „naostro“. Bez umrtvení. Zřejmě si myslel, že už mi minule všechny nervy ze zubu dokonale vyndal. A ty, co nevyndal, že už jsou ale úplně, no naprosto úplně mrtvý. Nebyly. Tedy jeden nebyl. Ale stačilo to. Jak jsem ve svém věku dokázal najednou dostat běžící vrtačku z huby plus to odsávací zařízení co dělá při vrtání takový to chrocht, chrocht, a uniknout zubaři z dosahu, všechno asi tak za půl sekundy, to sám nevím. Zlatá první signální soustava! Tělo je někdy rychlejší než mozek.
Pan doktor pokýval hlavou, že tam, jejda, asi nějaký kousek nervu, mrška, zůstal, pak mi píchnul injekci a teď něco lehce konversoval se svojí půvabnou blonďatou sestřičkou a já přicházel k sobě. Říká se, že když člověk zažívá nějaké život ohrožující situace, že mu před očima proběhne celý život. U mne, možná vzhledem k tomu, že jsem seděl v zubařském křesle, mi probíhaly v mysli jen ty části mého bohatého života, týkající se tak či onak zubařů.
Třeba: To jsem jednou v mladém věku, coby vojín Československé lidové armády dostal opušťák. Tedy volno k opuštění posádky. Věren všem tradicím všech armád jsem vyrazil k Praze stopem, místo vlakem, jak bylo nařízeno. Spěchal jsem za svojí láskou. Ve věku 21 let se za láskami spěchá skutečně rychle.
Před cestou je ovšem nutno se posílit. Skýva chleba namazaná sádlem mi měla dodat potřebné kalorie jak na cestu, tak i na jiné činnosti, které mne budou, jak jsme doufal, v hojné míře očekávat. Silnými mladými zuby jsem se zakousl do chleba, zabral za tvrdou kůrku a RUP! V hubě se rozlila šílená bolest a dosti nechutný zápach a chuť. Půlka zubu praskla. A ulomila se.
V cestě mi to však nezabránilo. Za Čáslaví jsem si již mírně obluzen několika Dinyly stopnul Škodu 1203. Kdo pamatuje rychlost vozidel Škoda 1203, chápe, že jsem musel být již silně omámen, protože ničím pomalejším se do Prahy jet nedalo. Snad jedině na kole. Dámském.
Řidič byl vlídný člověk, věnoval mi dva Acylpyriny a já si v Kutné Hoře, protože šofér jel přes Kutnou horu, koupil ještě platíčko Dinylů. Mezi zuby jsem si vložil navíc proti bolesti, jak to drncalo, kancelářskou gumu, co měl řidič na operativní úpravy Stazky – tedy Výkazu jízd.
Jak jsem s dostal domů, nevím. Po jednom a půl platíčku Dinylů na lačný žaludek by nevěděl nikdo, co se s ním děje.
Láska má, když mne spařila, se ukázala ženou činu. Vzala mne za ruku a odvedla k zubaři a nepustila mne do té doby, dokud neukecala jak toho zubaře, co nejdřív vykládal, že mám jít k zubaři na vojenskou posádku a nebo rovnou do Vojenské nemocnice a podobně, tak mne, abych si sedl do zubařského křesla.
Zubař měl asi 120 kilo, neměřil víc než metr sedmdesát a měl krátké chlupaté, prsty. Po tom, co jsem ze sebe dostal, co už mám v sobě za jedy, usoudil, že žádná injekce, abych mu tam nezdechnul, a že na to jdeme hned.
Nevím, jestli jste někdy zkoušeli narvat si do huby najednou asi tak šest až osm uzenek. Navíc silně chlupatých. Tak to totiž vypadalo, když se do toho dal v mojí dutině ústní. Kolenem si na mne klekl, vrazil mi prsty do huby a začal pracovat. Pravil: „Klidně řvi, ale já ti zaručuju, že než pak dojdeš domů, přestane tě to bolet.„
Tomu jsem v té chvíli věřil asi tak jako agitátorovi na svazácké schůzi. Tiše i hlasitě jsme vyl a úpěl, hekal pod zubařským kolenem, co jsem měl vražené do břicha, a když mučitel přestal, ležel jsem bezvládně v koženém a litinovém křesle. Zubař sdělil: “Helejte, slečno, za chvíli ho to přestane bolet! Ale ne abyste se na to vykašlali! Přiveďte ho pozítří, já mu to dodělám, byla by škoda, aby takový mladý kluk přišel o zub!“ Než jsme došli domů, fakt mne to přestalo bolet. Byl to moudrý a šikovný zubař!
Po více než platíčku Dinylů proložených Aspirynama a po zákroku zubaře není v určitých věcech použitelný žádný muž. Byl jsem uložen a když jsem se z toho fetu – tehdy jsme ovšem tohle slovo ještě neznali - vyspal, byl jsem už použitelný ke všemu. Což byl také od začátku důvod razantního jednání mé milé lásky, protože aby jí přijel kluk jednou za několik měsíců do Prahy na pár dní a pak úpěl se zubama, toho nemá žádná slušná dívka zapotřebí. To je úplně jasný a každá dáma to chápe.
Ten zub, co mi za dva dny dentista ještě vyčistil a před odjezdem zacementoval se slovy, že mi vydrží tak rok anebo aspoň pár měsíců, mám dodnes. Ručičky líbám v duchu dotyčnému dentistovi, který už bude na pravdě Boží a statečně hlásím doktoru Krupkovi, že už se do toho bude moci dát. Neb už necítím půlku huby.
Jak se pan doktor nade mne naklonil, uvědomil jsem si, že mám ještě 30, pardon, 29 vlastních zubů a že když kvůli každému budu muset navštívit zubaře v průměru třikrát, tak to že mne, do doby totální protézy, zvané lidově „klapačky„ čeká ještě 87 návštěv u zubaře. Pokud bude pan doktor pečlivý a bude mne zvát i na pravidelné prohlídky, může se to číslo vyšplhat i nad sto. Stokrát k zubaři! To už nemůžu do smrti ani stihnout!
No kdyby, náhodou, mi dělal nějaké zubní korunky, tak to je někdy i na čtyřikrát, takže to máme …..
Fú, hí, nebudu to raději počítat. Otevřel jsem ústa , pan doktor nahlédl dovnitř, zavěsil za tvář odsávátko a ííííííííííííííííííííííííííííí objevila se vrtačka. Zavřel jsem oči. A vzpomínal na toho zubaře co se mi ryl v puse před čtyřiceti lety. A že to dobře dopadlo. Pravdu má nejen heslo „Podporujte svého šerifa!„ ale také „Důvěřujte svému zubaři„. Konec koncům, co jiného nám zbývá!
Když vrtačka zmlkla, já si vypláchnul a zvedl z křesla, svěřil jsem se se svými počty lékaři-zubaři. Kolik mne ještě u něj čeká návštěv, než dojdeme k totální zubní protéze. Tedy pokud s toho dožiju.
Pohlédl na mne zkušeným okem zubní lékař, pokýval hlavou a pak pravil, že jsem to spočítal špatně.
„Zapomněl jste na extrakci!“ pravil odborník na zuby a dutinu ústní. No, sakra! Extrakce neboli trhání! To se před klapačkami udělat musí. Takže i když si odmyslím případné korunky, je to 29 x 4 to je, to je….
Bzzzzííííí, zavrčela z vedlejší ordinace vrtačka, a tak jsem přestal počítat. Jsou věci, i zvuky, při kterých se jeden skutečně nedokáže soustředit.
Pokračování příště