23.9.2020 | Svátek má Berta


VÍKENDOVINY: Záchodky i lidi jsou všude stejný

15.8.2020

Postával jsem se skupinkou jiných pánů u zábradlí z nerezové oceli v obrovské a dlouhé a široké a přehledné chodbě mezinárodního letiště Ben Gurion v Tel Avivu. Barák, jak říkal můj kamarád Hynek, “sám mramor, chrom a beton“, výkřik to moderní architektury.

Pánové postávali, zívali, koukali nahoru a dolů a kolem sebe a prostě byli jsme všichni děsně „nenápadní“. Když jsme předstírali, že jsme tu náhodou a myslíme zrovna na vzdálené příbuzné anebo na jiné podobné téma. Ono taky jak se má tvářit dvacet chlapů, když stojí kousek od dámských záchodků a čeká „každý jen tu svou, jen tu jedinou“, až se vynoří.

Nevím jak kdo, ale já dodnes nepochopil, jak tak vysoce vzdělaní a tvůrčí duchové, jako jsou architekti, kteří mne po celý život přesvědčují, že je tohle anebo támhleto to naprosto a úplně nejúžasnější – tedy co se týče stavitelství -, že nikdo z nich nechápe, nebo dokonce neví, že když si dojde pán ulevit, tak většinou postojí jen tak u mušle. A je to.

Zatímco dámě to trvá podstatně déle. Takže když jedete autobusem na zájezd, letíte letadlem někam anebo se prostě zúčastníte divadelního představení, vždy se při pauze, a to se týká jak tankování pohonných hmot do autobusu, tak divadelní přestávky, aby kulisáci stačili přestavět scénu, dočkáte „nenápadné“ fronty ženských. Které stojí před dámskými záchodky, přešlapují z nohy na nohu a čekají, až se nějaká vynoří a může nastoupit další.

Pozoroval jsem rušný cvrkot mezinárodního letiště kolem sebe a čekal. A čekal. A furt čekal. Tedy čekali jsme. Vždycky po chvíli se vynořila některá dáma ven, rukama ještě zkontrolovala sukni anebo účes, zatímco další zmizela za dveřmi s panenkou. S vedle stojícím pánem jsme zavedli, když jsme se nemohli dočkat svých poloviček, diskusi na téma, zda vědí architekti, projektanti a zadavatelé podobných staveb, že ženská to nemá s tím odskočením tak jednoduché. Že protože tohle holky nedělají vestoje, tak si musí vlézt do kabinky. Zvednout sukni, stáhnout spoďáry atd., atd.

Uvažovali jsme o tom, zda by nebylo vhodné uspořádat nějaké světové setkání. Dalo by se říci případně kongres, kde by bylo oněm moudrým mužům a ženám, co nám vysvětlují, jak a v čem máme bydlet, nějak decentně naznačeno, že holky to mají, co se týká WC, prostě poněkud složitější. Kongres by se dal rozdělit na různé části – předváděcí sekce.

Třeba namátkou téma číslo 1: Doba potřebná k vstoupení a vystoupení z kabinky, když máte v ruce kabelku a na sobě kabát a pod ním sukni.
Téma číslo 2: Dáma má na sobě vypasované kalhoty, tašku s množstvím „důležitých“ dámských věcí, jako jsou kapesníčky, rtěnka, náhradní spoďáry, neuvěřitelné množství jiných tajemných věcí. A vtom ji zavolá nejlepší ze všech kamarádek.
Nebo téma číslo 3: Jak proces zdárně dokončit a případně urychlit, když se kalhotky zamotají s punčocháči a za dveřmi kabinky je fronta.
Za čtvrté… No, to už bych nechal na pořadatelkách, co by je napadlo. Mě napadá plno věcí, však jsem vyrůstal s houfem sestřenic a jsem léta ženat. Co si budeme povídat.

Jistě by, aniž bych zabíhal do podrobností, byla konference významně dotována firmami zabývajícími se intimkami, olvejskami a tak vůbec. Možná by pak ubylo i těch reklam s „modrými kapalinami“ v televizi.

Otázky kvality a vhodnosti toaletního papíru by mohl řešit zvláštní kongres, nejlépe třeba na Mauriciu, zatímco původní kongres by byl ve Vancouveru, kde by se prakticky zkoumal vliv chladu na četnost potřeby „si odskočit“ a to u dam a pánů zvláště, s podsekcí „Vliv pití grogu a svařeňáku na potřebu provozních WC“.

Podsekce by byla doplněna ochutnávkami příslušných nápojů. Zvláštní sekce by ukazovala, že chlapům to jde vždycky rychleji a proč, ta by mohla být dotována firmami a značkami jako Budweiser, Pilsner Urquell atd.

Prostě ať by ten kongres byl kdekoliv a jmenoval se, jak chtěl, bylo by záhodno, aby už konečně někdo stavařům a architektům vysvětlil, že holkám to holt trvá dýl, a že tedy potřebují v zájmu plynulého provozu ty záchodky prostě trochu větší. S větším množstvím kabinek. To by snad mohli pochopit i nejavantgardnější stavaři.

Konečně ta moje vyšla ven a vydali jsme se na cestu do země zaslíbené, zvané Izrael.

Dříve než se člověk vydá na cestu, zvláště do oblastí, které jsou divočejší než Máchovo jezero, měl by si opatřit co nejvíce informací. Mimo těch, co na něj chrlí, jedná-li se o stát Izrael, z novin a televize a vůbec odevšad mainstreamová media. O teroristech, útlaku, krizích, cestách amerických ministrů zahraničí po Blízkém východě, demonstrací tu i onde a tak.

Od čeho máme internet? Nejprve se podívejme, jaké je v Tel Avivu na letišti počasí. Co se divíte, že se jeden zajímá o počasí? Co je na tom divného? Chystá-li Hamás útok, to mi nikdo neřekne, i když by mne to z preventivních důvodů zajímalo. Že bych jako jel jindy. A Izraelci nejsou většinou zase až moc otevření, takže nedůvěřivý občan ČR neví.

Nepředpokládal jsem, že na mne hned po příletu zaútočí nějaký příslušník Hamasu, ani že mne bude vyslýchat „brutální tajná izraelská policie“, jak o ní píší media, což by člověk mohl předpokládat i světaznalý občan po čtení deníků jako Guardian anebo El País, či agenturních zpráv AFP. Ale přeci jenom to svírání… Vždyť víte kde.

Věren své zásadě, jak jsem se naučil po zkušenostech ze služebních cest, než člověk odejde z hotelu či nastoupí do letadla, má si předem „odskočit“. Zkušenost mne donutila, abych navštívil v onen den i na ruzyňském letišti místní WC. Žena pak hlídala kufry a mumlala cosi o tom, že já musím jít vždycky v rozhodující chvíli někam. Prostě někam tam. Kam, jak říkala moje maminka, chodil i císař pán pěšky.

Nakonec jsem tedy vyšel na letišti v Ruzyni ven a za mířil k manželce. Původně sedící u zavazadel u severní stěny haly. Která tam ovšem už neseděla. U stěny neseděl ani nestál nikdo, což mne udivilo.

Tu ke mně zamířily dvě „nenápadné postavy“ a nenápadně a polohlasem mi pravily, že tam nemůžu. Člověk je někdy nesoustředěný. Také se tomu říká „dlouhý vedení“. V tomto případě jsem měl vedení mimořádně dlouhé. Dá se také říci, že „jsem si stál na kabelu“. Já, který má od mládí osobní zkušenosti a praxi v rozpoznávání tajných, fízlů a jiných podobných, jsem totálně zklamal. Můj instinkt byl zřejmě ještě na onom WC. Jinak si to nedovedu vysvětlit. Šel jsem dál.

Muži se začali tvářit sveřepě a mířili rovnou ke mně, do postavení, jak se dnes říká „face to face“. Očima jsem hledal „svoji manželku nejmilejší“, jak říkal slavný maďarsko-židovský spisovatel Eprahim Kishon, ale nebyla tam.

Zato tam byli ti dva chlapi. „Mohl byste jít, pane, nějak jinam? Když dovolíte…“ pravil jeden z nich a druhý mi zastoupil cestu.

„No co co,“ mektal jsem zděšeně a očima hledal kufry a manželku nejmilejší. Takže nenápadný pán změnil tón a důrazně, i když polohlasně, ke mně pravil: “Vypadni, vole!!“

Evidentně vojenský tón hlasu mne přivedl na zem, možná už se dostavil i můj mozek z toho WC (co tam, proboha, celou dobu dělal?!) a já si všiml, že celá část haly je vyklizená, žena na mne zoufale mává z druhé strany a u prosklené stěny a laviček stojí jen jedna igelitka a kus od ní je záplatovaný ozbrojenec se samopalem.

Bleskurychle jsem změnil směr a přemýšlel, co dál. Když si lehneme s manželkou oba za ty naše kufry, jak moc nám budou koukat v případě výbuchu nohy. V krizových situacích člověka napadají občas hrozný krávoviny.

Nakonec se přišoural nějaký dědek a hlásil se k tašce, pak s dostavil odborník a nadávajícího dědka odvlekl stejně nadávající (tuším) pyrotechnik.

Už při nástupu na Ruzyni musíte, pokud letíte do Izraele, projít nejprve střeženým ohrazeným prostorem, kde se vás ujme mladá dáma, distingovaná a elegantní, kolem které však září jak aureola skutečnosti, že je to, jak se česky říká, tajnej. Tedy v tomhle případě tajná. Prostě ještě jste neodevzdali kufry v Ruzyni a už jste v nenápadné a nikterak neobtěžující, ale zcela jasné péči bezpečnostních služeb Státu Izrael. Aby se vám nic nestalo.

Vlídné pozvání k pohovoru s mladou úřednicí státu Izrael mluvící plynně česky, mne zastihlo poněkud rozrušeného. Ne že bych chtěl něco na palubu pašovat, ale v době, o které píšu, probíhala v Izraeli právě intifáda.

Když jsme se tehdy se ženou rozhodli, že pojedeme do Izraele, hned jak jsem se domluvili s příslušnou cestovkou a sdělili naše rozhodnutí rodině a přátelům, byli jsme pasováni na šílence, případně dobrodruhy. Za osoby nezodpovědné, ba dá se říci neseriozní, vrhající se po hlavě do nebezpečných akcí. Snacha pravila: “Jó, do Izraele?! Fakt?“ A pohlédla na své dva malé syny, mé vnuky, jako na potenciální nebohé sirotky. To je blbost, vnuci nemůžou být sirotečci, vnuci jsou…. Sakra, co jsou vlastně vnuci, když přijdou o dědečka a babičku? Kteří se rozhodli cestovat do míst, kde se dle evropských medií a politiků neděje nic jiného, než že vybuchují bomby. A kdekdo si navlíkne na hlavu punčochu a střílí z kalašnikova, jak ukazuje Česká televize…No, pak si všichni myslí, že by to s těma starýma osobama mohlo dopadnout blbě. To dá rozum, že jo….

Tak pak, když se něco stane, tak vnuci jsou… no prostě jsou bez dědy a babky. Bez nezodpovědných starých osob. A snacha bez tchyně a tchána. Kteří svým případným zahynutím riskují, že jí, tedy té snaše, nebude mít kdo hlídat vnoučata. Když jdou rodiče za kulturou anebo do hospody. Což je svým způsobem taky kultura. V Česku. To vše hledělo z jejího pohledu. Její muž, jak už to, tak bývá u ženatých mužů, neříkal nic.

Sarkofág skutečného krále Davida

Sarkofág skutečného krále Davida

Starší syn pravil, že až přijedeme nazpátek, abych mu vyprávěl, jaký to tam bylo. Což mne zase poněkud zklamalo, že se o svého starého otce vůbec nebojí. A ihned jsem mu svůj dojem oznámil. Nehnulo to s ním. Pravil, že po cestě, kterou on v nedávné době s přáteli absolvoval místním autobusem z Chile až do Paraguaye přes Andy, což sice bylo vzrůšo, ale celkem nic proti tomu, co zažívá při častých pracovních setkáních s českými pozemkovými a jinými úřady a soudy, neb je advokát, se nebojí ničeho. Ani mého výletu do Izraele.

Kamarádi se ptali, zda se mi před cestou přeci jen strachy nestahuje žaludek. Na to jsem mohl odpovědět s čistým svědomím, že ne. Pocity, které zřejmě měli na mysli, se u mne odehrávají také v oblasti zažívacího traktu, jenže kousek níž a na druhé straně těla.

Jet do Izraele nás lákalo. Výlet do země, kde stojí údajně nejstarší město na světě, do krajiny, kde se můžete podívat na památky na krále Davida, Šalamouna, na faraónova i Napoleonova vojska, do země Filištínských i na hrady křižáků, na místo, kde Herodes vraždil neviňátka a kde stával Chrám, do míst, kde si Pilát myl ruce... Kdo by odolal?

Čekat na to, až se tam přestane válčit, je pitomost. Stačí si přečíst dějepis. O Kanaán, Galileu, zem Israel, Gazu i Golany se válčí už víc než osm tisíc let. Proč by ausgerechnet kvůlivá nám teďka přestali?

Co to znamená, „že se teplota zdá být 30 oC, jsme se tedy přesně nedozvěděli. Ale letěli jsme. Když jsem dokázal vystát v Římě čtyřhodinovou frontu před Vatikánem, abych se podíval, jak bydlí současný první náměstek Krista a jak vypadá hrob toho prvního náměstka, co bych se nejel podívat do země, kde se On narodil, žil a zemřel. Na Jeho hrob! Uvnitř baziliky Božího hrobu jsem si vnitřek potajmu vyfotil.

Přestože jsem křtěný u svaté Ludmily a žena v pravoslavném chrámu tuším svatého Nikoly, nikterak nám přitom nevadí, co odpovídají dnešní moderní Izraelci, když se jich zeptáte na Ježíše Krista. Podle nich se Ježíš Kristus narodil jako Žid, žil jako Žid a zemřel jako Žid. Myslím si, že o tom se nedá moc pochybovat.

To se mnoha hluboce věřícím katolíkům nelíbí, ale o to víc bylo zajímavé vydat se s některými z nich na zájezd po stopách Krista v zemi Israel. A nejen po jeho stopách. Mimochodem, Izrael je sice z velké části poušť a hory, ale rozhodně nevypadá tak, jak nám jej ukazuje Česká televize.

Tel Aviv


POUZE 5 VÍTĚZŮ! Tropická soutěž s vůněmi Glade Exotic Tropical Blossoms
POUZE 5 VÍTĚZŮ! Tropická soutěž s vůněmi Glade Exotic Tropical Blossoms

Přeneste se do tropů s exotickou vůní květů Monoi, jasmínu a sladkého kokosu. Zapojte se do soutěže a možná právě vy vyhrajete balíček nové řady...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.