Sranda může být, i když sami neletíte. Tedy nelétáte. Letní přesun na polní letiště byl vždy doprovázen mnoha nadějemi mladých vojáků. Protože na polní letiště se jezdilo vždycky S nadšením. Bylo léto a byla sranda. Kam to tentokrát bude?

Už se to ví! Bude to letiště Dlouhá Lhota. U Příbramě. Jak místní říkají. Při přesunu v koloně za volantem Tatry 111 jsem dumal, z čeho asi pochází název místní obce: Dlouhá Lhota. Jestli tady ti sedláci, co znovu začali osídlovat české království po třicetileté válce, když v českém království po tom velikém vraždění a mordování, co začalo už za husitských válek, nezbyl skoro žádný skutečný Čech (to už spíš jen Moraváci). Zda dostali, než začnou platit daně, „dlouhou lhůtu„, anebo jestli ta vesnice byla dlouhá, tak je to podle toho.

Moc mne ani nebralo, že Dlouhá Lhota je kousek od lágrů a dolů, kde táta kopal před pár lety za dráty uran. Mládí plno věcí bere jinak. Je blbé a plné ideálů. Co nás všechny ovšem bralo, byla informace, že kousek od letiště je nějaký ústav, kde prý jsou shromážděny mladé delikventky, prostě pasťák, a ty holky tam jsou prý naprosto povolný holky. A když občas zdrhnou, že to je pak tóčo….

Hormony dokázaly nejasné pověsti dovést do představ podobných snům našich dědů o případné a eventuelní návštěvě v harému.

Konečně jsme v letním dni dorazili do cíle. Po dlouhé době jsme pryč z blbých kasáren! Polní letiště je polní letiště. Spí se ve stanech, takže smradlavý nohy spolubojovníků lze odvětrat zvednutím plachty či vzít deku a lehnout si pod strom. Vánek věje, bory šumí po skalinách a v hospodě kousek od letiště mají slušný pivo. Vesnice Pičín kousek vedle má pro nás superzajímavé jméno, ale pivo nic moc. Přes den se dá nenápadně do hospody zaskočit, večer starší lampasáci odjedou do Příbrami a hospodu obsadí tři skupiny. V jednom rohu místní, v druhém rohu záklaďáci a ve třetím rohu mladší důstojníci a dýzláci. Všichni dělají, že ty druhé nevidí. K obecné spokojenosti. Kouř z lip, startek, globusek a tak se vine ke stropu, kde se mísí s vůní vesničanů žijících v denním spětí s přírodou, kteří se koupou jednou za týden, a vojáků na cvičení spících ve stanu, kteří se koupou….. No, někdy se taky koupou.

Toho večera byla nálada slavnostní. Proč, už nevím. Snad vyhráli místní čutálisti či co, postě pívo teklo proudem, starý dědci si sedli k nám, poroučeli piva a vyprávěli, jak tehdy na Piávě a nebo v Haliči šli na zteč na bodáky. Pak přišla zelená a rum a taky “bílá otrokyně“ (úředně zvaná Výčepní lihovina) a už šly ruce nahoru a dědci zpívali „Z jedný strany Alpiny, padají těžké miny, tak začínal krutý boj na Itálii“…… „jeden nohy zlámaný, druhý oči spálený, smutný podívání, na ty raněný ….. “.

Refrény jsme zpívali s nima, ale jinak jsme o Piávě nevěděli nic. Teprve když jsem po mnoha letech chodil v údolí Piávy, kam postoupila fronta a s ní čeští rakouští vojáci, a potom, kousek dál, zase lezl po kopcích v Alpách nad Terstem, jsem trochu pochopil. Od té doby přímo nesnáším kecy o tom, jak Češi nikdy nebojovali a jsou to zbabělci, což je téma oblíbené obzvláště u salonních intelektuálů, komunistů a sudeťáků.

Ale zpět. Nálada v putyce byla úžasná! Ruky hore a „eště som sa neoženil, už ňa žena bije …..!“, když tu vstoupil do putyky dévéťák. Rozehnal rukou kouř a zařval. Co, nevím. Ale zařval to autoritativně.

„Ven, všichni ven,“ hulákal, když jsme se trochu ztišili, pak se přidali i někteří oficíři, co ještě mohli artikulovat, a hnali jsme nahoru k lesu.

„So je voe? so je?„ dožadovali jsme se odpovědi. Ovšem v zásadě nevědel nikdo nic. Doběhli jsme do ležení. Velitel útvaru stál pod borovicí a řval tak strašně, že jsme nastoupili i v tomhle stavu do jakýchž takýchž útvarů.

„Vojáci,„ pravil a hluboce se nadechl. „Vojáci! Lze očekávat, že zítra bude mimořádně náročný den. Velitelé rot ke mně!“

K nám, coby řidičům, přistoupil po polohlasné poradě zkušený staršina, který přežil Duklu, Ostravu i padesátá léta.

„Hybájte! K rybíku! Klusom, boha jeho, súdruhovia!“

Když jsme pak došli k rybníčku … tedy došli…. No, prostě jsme se tam přesunuli, že. Zkuste chůzi po deseti pivech a několika zelených…, brr, dneska bych to nepřežil…. Tam nám byla vyjevena strašlivá pravda. Zítra přijede na kontrolu někdo z genštábu. Ta zvěst byla tak strašlivá, že jsme začali pomalu střízlivět.

„Takže, súdruhovia, vietě o čo ide,“ pravil staršina. „Něsertě ma a pekně behom kolem hentoho rybíka a pak do rybníka a z hentej strany tam prez tú plytčinu na túto stranu a hybaj!!!“

Běhat v noci, někdy kolem jedenácté úplně ožralej v půllitrech kolem rybníka a přes rybník je zážitek. Ráno, kolem páté jsme už byli všichni střízliví. Morký, zmrzlí a nasraní. Ale střízliví. Staršina jako fronťák věděl svoje.

V devět ráno jsme stáli nastoupeni na letišti. Jednotky v řadách, lampasáci vepředu, na obzoru od Prahy se objevila helikoptéta Mi-Mi, velící důstojník vypnul hruď a začal salutovat už v okamžiku, když mičko vypadalo na obzoru spíš jako čmelák.

Přiznejme si to, byli jsme dobrá armáda. Kvalitní armáda se nenechá nikým překvapit. Nám všem bylo jasné, odkud že nás největší hrůza mohla potkat. Měli jsme přesné zprávy. Vždy jsme věděli, kdy na nás dopadne tvrdá rána nepří… tedy kontroly. Protože jen úplný blbec si tehdy myslel, že by nás přepadli „západní imperialisté“.

Rozhodujíc okamžik s přiblížil. Mi-íčko vířilo rotory, snášelo se, protože to byla „tajná kontrola“, skoro osamoceně (hlídaná jen dalšíma dvojka míčkama a několika migy) nad přistávací ranvejí, v tomto případě tedy spíš nad trávníkem. Oficíři salutovali, rotor vířil vzduch, nás bolela hlava z chlastu, kocoviny a toho kraválu, vrtulník se opatrně snášel k zemi. Ovšemže sovětská technika byla „balšája“. Avšak, tak nějak, prostě sovětská. Když dneska vidím ve filmech ty moderní helikoptéry, jak opatrně a ladně přistanou, že hérečka lehce a ladně vykročí směrem ke kameře tak, aby bylo všem divákům hned jasno, jestli je a nebo není „naostro“, tak to je prostě jiný svět. Hezčí. Už kvůli tomu pohledu na dlouhé dívčí nohy. Vysoko pohledné. Většinou úplně úžasně vysoko pohledné. To jsme v té době nemohli očekávat ani náhodou.

Například Mi-íčko při přistání s sebou vždycky trochu prásklo o zem, hlasitě žuchlo a pak poskočilo. Nahoru. To ovšem soudruh ze štábu asi nevěděl.

Na helikoptéře se otevřela zadní dvířka, v nich stál oficír na hrudi s tolika metálama, že z dálky vypadal jako portýr z bordelu ze starých černobílých filmů. Důležitý důstojník se důležitě rozhlédl, lehce pokývl hlavou a důležitě vykročil ze zadních dveří mi-íčka , jakmile se kola dotkla země.

Ovšem v tu chvíli si míčko povyskočilo do nazpět nahoru, jak mělo ve zvyku a generál se překlopil hubou dopředu a prkenně jak šraňky zapadl do trávy. Pilot v tom okamžiku duchapřítomně dal plný plyn, vznesl se a pak, snad veden pudem sebezáchovy, odletěl směrem k Praze.

Hudba hrála, velící lampasák měl v ruce už skoro křeč, jak salutoval, a z generála byla vidět jen širokorozchodná prdel vykukující z trávy. Přední řada lampasáků se vyřítila kupředu pomoci soudruhu generálovi, jedni ho zvedali za ruce, někdo ho popadl za nohy, snad si mysleli, že ho poponesou, co kdyby míčko zase přistálo, motor řval, vítr od vrtule bral placaté oficírské čepice, plukovníkovi, co měl mít projev, to sebralo papíry s projevem a ty ladně pluly vzduchem a za nimi skákali nižší důstojníci, aby zachránili jistě vyznaný a jistě že tajný projev soudruha plukovníka, a tak aby si polapením Taj-Dův-Mob dokumentů šplhli, a nastoupené vojsko se začalo nejprve lehce ale pak už nahlas smát, protože tohle bylo jak scéna z Lauera a Hardyho.

Nakonec se naše čacká armáda vzchopila a přehlídka vojska proběhla jakž takž. Kontrola taky. Zválenému a na hubě odřenému generálovi sehnali jinou uniformu a na leknutí mu dali trochu napít. Takže za pár hodin už vypadala polní důstojnická jídelna jako večer předtím místní hospoda. Střízlivěj už nebyl ani ten, co měl nalejvat.

Druhý den se dědkové v hospodě pochlubili. Že jako z lesíka tu slávu šmírovali. A vrásčitý a špatně oholený dědek s placatou čepicí na hlavě a s jedním vepředu trčícím zubem povídal: „Hele, kluci,„ čímž myslel okolo sedící dědky, „pamatujete na tu srandu, jak přijel plukovník von….. na inšpekci a jak spadnul z koně …?„ A za chvíli už byli dědci mladí a někde ve svém světě té Velké války, co se jí pak říkalo první světová. Tak, jako když my se sejdeme a povídáme, jaký to bylo na cvičení u Příbrami v roce 1963. Dáme si ještě jedno a jsme na chvíli zase mladí.

A ty skutečně mladí tam za náma nemůžou. Jako jsme tehdá nemohli v té hospodě my. A dědci se bavili a smáli a zase byli bujní a hřebcovití junáci, v tý velký válce, ti statečný rakouský vojáci, co hrdinně bojovali na jižní frontě proti těm mizernejm Taliánům. Pili jsme pivo v tý obyčejný hospodě a spolu s námi tam seděli ti bývalí vojáci z českejch pluků, co tehdy drželi jako jedni z posledních hroutící se frontu proti zoufalé a vražedné ofenzivě, když slavné a dodnes doma obdivované maďarské a rakouské pluky prchali. Ti dědci, to byli hrdinové. A lumpárna byla, že o tom nikdo nesměl celý léta mluvit a vědět. To není nic proti republice a legionářům. To je o tom, že se má dodržovat zásada „komu čest, tomu čest“.

Když se zapomíná na bývalé hrdiny, tak příště možná už žádní nebudou. A co je armáda, stát a národ bez hrdinů?

Čtenářům knížek autora:
Pro milovníky dobrého jídla:
Právě vyšla v nakl. Grada nová barevné knížka UDÍRNY - konstrukce-stavba-uzení s návody a plánky, jak si udírnu postavit a jak v ní udit maso, ryby, sýry a další pochoutky. K dostání u všech knihkupců.

Stále je v prodeji úspěšná knížka Kdo rád jí, ať zvedne ruku, což je príma čtení třeba na dovolenou. K dostání u knihkupců anebo u nakladatele, který vám ji pošle na dobírku ( bez účtování balného a poštovného, za konečnou cenu 189, -). Stačí si objednat na internetové adrese redakce@poutnik-knihy. cz.
Mimořádný objev se nalezl v jednom zrušeném knižním skladu! Několik zapomenutých knížek Stálo to za h…. a stejně byla sranda a Hurá na chalupu. Máte li zájem, můžete si je také objednat na dobírku na adrese redakce Poutník. Konečná cena každé z nich je 120. - Kč.