VÍKENDOVINY: Vždyť létat je přece tak snadné (4)
Zatracená televize. Že já se na to koukám. Osel jeden. Já osel. Když ono je to ale tak zajímavý…..
První havárie letadla, kterou jsem viděl, moc drastická nebyla. Dramatická to ano, ale drastická ne. Uprostřed létání na záložním vojenském letišti na Dlouhé Lhotě, někdy v roce 1963, v létě, po ránu, malá kupovitá oblačnost, vítr čerstvý severo-východo-jižní, přesně nějak kolem poledne, abych vám to úplně objasnil, tak právě v tom okamžiku, zrovna když šel nahoru Mig, se od Prahy ve vzduchu objevila L 200 Morava.
L 200 Morava - letecké taxi pro 4 osoby - se snášela na runway a zespoda to pral nahoru Mig, tuším 17 nebo 21. To nebylo nejlepší. Někteří z nás, co jsme byli na letišti na lítání, leknutím zavřeli oči, jiní je ale spíš vyvalili, aby viděli, jak to dopadne. Mig vyrazil dopředu a nahoru jak svíčka, diskutovalo se pak jen, kdy a jestli zapnul forsáž a Morava se přitom manévru zakymácela, ale se štěstím podletěla a třískla sebou o zem.
Pak už to bylo přistání s následky jako v té dětské písničce: “ Kolečko se polámalo, udělalo báááác.. “ Moravě se zaklaplo přední kolo. Tudíž padla na čumák Začala se prudce smýkat a zmítat do dráze, pak vjela na trávu a ohnuté lopatky vrtulí rvaly drny a házely je kolem. Řev forsáže a kravál od vrtulí a vůbec přistání na břicho byl děsný.
Jak sebou Morava praštila o zem, už u ní byli hasiči a taky kdekdo, co tam neměl co dělat. Taky bych se býval byl rád jel podívat. Ale s cisternou plnou kerosinu, v které jsem seděl za stojánkou, se mi tam jet zdálo přeci jen trochu blbý. Tak jsem obloukem zaběh za stojánku a naskočil ke klukům do gazíku, kteří jeli právě kolem. Tam. Kam jinam?!
Morava stála vedle dráhy, nos zabořený v trávě, vrtule ohnuté, kolem ní „dým a prach jest, jako z vápenice„, tak nějak to stojí v Písmu, kolem běhali naši vojenští hasiči a tahali hadice a už už se měla objevit hasicí pěna… Jenže pěna se nějak, soudruzi, že, tedy híml, kde je, že…teď, už možná…ne.. Pěna se prostě neobjevila. Hasiči běhali a snažili se hasit a nebylo jaksi čím, důstojníci běhali a organizovali zmatek podle hesla „zachovajte paniku!“, a tudíž řvali, ostatní stáli kousek dál a koukali a koukali. Lid se prostě rád katastrofami a hrůzami baví, zvláště když se stanou někomu jinému. To se vědělo vždycky, dneska se to ví taky, ale dělá se, že se to jako neví. Veřejné popravy, upalování čarodějnic, dneska bouračky -všude je plno čumilů. V Madridu, když se pořádaly ve středověku takovéhle lidové kratochvíle, tak dokonce postavili na Plaza del Sol pro královu milenku takový privátní balkonek, mírně bokem, aby se mohla také kochat, jak někdo hoří anebo ho čtvrtěj, ale neseděla přitom s oficielní manželkou v jedné lóži. To by bylo žinantní. Ono je to pořád žinantní. Tyhle milenky potentátů a tak. Podívejte se na Topolánka, jeho ženu a jeho tu … přítelkyni. Co bylo za starosti, když přiletěl Bush. To byla taky taková veřejná atrakce, že.
Konečně se na L 200 otevřela dvířka a vystoupil pilot, trochu zelený, ale celý.
Pak vylezl další profesionál a potom ještě dva pánové v oblecích. Ze zadních sedadel. Nevěřícně jsme na ně koukali, protože jsme prvně v životě „in natura“ viděli, jak má někdo aktovku přidělanou řetízkem k zápěstí. Předtím jsme to viděli jen „v amerikánskom fílme“.
Soudruzi jsou z PRD, došlo nám. Tedy soudruzi z Příbramských Rudných Dolů (ony se jmenovaly jinak, ale říkalo se jim takhle). Určitě to jsou nějaký tajný, mysleli jsme si, neb se u Příbrami kopal uran pro sovětské mírové zbraně. Atomové.
Soudruzi, co vylezli z kabinky se tvářili zděšeně a silně rozpačitě. Soudruzi důstojníci k soudruhům od uranu rychle přiběhli a pak, sice pomaleji ale přeci jen zase poodešli dál. Oba souzi v oblecích s nimi cosi prohodili a pak rozvážným krokem s nohama od sebe, došli k rybníčku a tam v i oblecích vstoupili, aniž by odložili přiřetízkované zavazadlo, do vody. Lehce se rozkročili a začali se šplouchat. Volnou rukou hnali k sobě vodu a tvářili se nenápadně. Což bylo v pořádku. Tak se tvářit měli. Nenápadně. Jak říkal Jan Werich: “Fízl se pozná. Je nenápadnej!“ 
Důstojnický sbor je přitom ze břehu sledoval a všichni jsme se tvářili, jako když zrovna myslíme na hodně vzdálené příbuzné.
Pak se přiřítila Tatra 603 s příbramským číslem, ale po vzrušené diskuzi mezi řidičem a oběma mokrými a zavánějícími soudruhy nasedli souzi místo do Tatry 603 do vojenského gazíku a vyrazili za svými tajnými úkoly.
A my se hnali podívat se, jak vypadá takové luxusní letadélko vevnitř.
No původně to tam vypadalo jistě lépe a rozhodně vonělo jinak. V této chvíli, abych tak řekl……. No, jak bych to nejlépe vyjádřil, minule mi čtenáři vytýkali poněkud „silné výrazy “. Tak, jak bych to decentně vyjádřil …
No, nejlépe by to bylo podle literárního klasika Karla Poláčka a jeho hrdiny v „Bylo nás pět“. Vnitřek letadla totiž poněkud „zatouchal“. Tedy spíš hodně než poněkud. Voják lidové armády je však připraven na vše, a tak jsem letadlo prozkoumal a od té doby toužil proletět se v nějakém nóbl letadle. A ne jen v těch vojenských kraksnách.
Víc už se dramatického nestalo, letadlo odvezli a nikdo nebyl mrtvej. To v televizi to bývá jinčí kafe! Jaké byly další následky oné události s Morava 200 na oficielní úrovni, nevím. Pro nás však to vyprání soudruhů v rybníčku znamenalo, že už jsme se tam po celé léto nechodili koupat.
Přání dostat se do nějakého pěkného letadla se mi však splnilo. Ani ne za dva roky jsme letěli na dovolenou do Jugoslávie letadlem. Tedy proč zrovna do Jugošky letadlem, když se tam už od první republiky jezdí autem, to dodneška nevím.
Do Dubrovníku se letělo krásným érem zvaným Bristol Britania společnosti JAT (aspoň si to tak pamatuji) a bylo to úžasné. To krásný letadlo! Létat v těch dobách byla 
luxusní záležitost! Na opěradlech sedadel skutečné bílé povlaky, a ne jako dneska něco na suchý zip co se odlepuje a furt lítá sem a tam, jídlo bylo chutné a ne ta hrůza, co dávají dneska a vypadá jakoby ji vařil bývalý šéfkuchař ze závodní jídelny z vysočanské spalovny. Kam chodili na jídlo jen skutečně drsní zaměstnanci, popeláři, chemici a tak. Jo, a porce bývaly v té spalovně větší!
Letušky byly v letadle půvabné a elegantní. A usmívaly se. Slyšíte, usmívaly se! Zatímco dneska většinou vypadají, že by od hodiny mohly prodávat saláty v Tesku, a tváří se jak když mají bolení. V letadle bylo dost místa na nohy a jídlo se servírovalo na stoleček a ne na tu sklopnou pitomost, co mají dneska ČSA v Boeingách 737 a kterou si já osobně většinou nemůžu ani sklopit, neboť není mezi mnou, mým břichem a sedadlem vepředu dost místa! Boeingy, co mají ČSA, byly pravděpodobně vyrobeny na míru Pygmejů po obzvláště neúrodném roce.
Bristol Británia tiše vrčela a my jsme letěli na dovolenou do skoro kapitalistické ciziny. A co nás tam všechno čekalo?! Samé dobrodružství. Průvodčí a řidiči autobusů kouřící za jízdy, ztracené kufry, radostné vběhnutí do jadranského moře v Dubrovníku a hned zas vyběhnutí, protože ve vodě pod skalami plavalo víc…ehm (estéti, račte prominout, ale tak to bylo) .. no prostě víc hoven a hajzlpapírů než ryb, pak cesta lodí na ostrov Lopud, koupání na skalách vedle nudistů a zdrhání z moře před žralokem, bodnutí do nohy (mé nohy) od jedovaté ryby, pití rakije s Němcem, co dostal střepinou do čela u Stalingradu a to ho zachránilo, a bývalým Titovým partyzánem který vedl odborné řeči jak někoho nejlépe zastřelit, což je informace, která se v těch končinách předává z generace na generaci a tak. Dlouhé večery na terase pod vinnou révou a visícími hrozny a spaní za horké noci za zvuku cikád. Vidíte, co všechno dokáže mládí zažít za 14 dní dovolené? Včetně zemětřesení před odletem? To takový zájezd důchodců do více hvězdičkového hotelu nestihne ani za měsíc.
Ti, jak znám už podle sebe, zažijí tak akorát kolektivní drama se sháněním endiaronu pro starýho Nováka a gutalaxu pro Novákovou a jediné napětí je v tom, že se neví, co bude dělat stará Vondráčková, který praskla zubní protéza, a jak se večer nají ta tlustá baba od vedle, co si sedla odpoledne u bazénu na brejle.
Já jsem tehdy coby mladý muž ještě stačil: spadnout ze zídky, co tu byla snad ještě po Římanech, do agáve, vplavat do podmořské jeskyně, kde proti mně máchala chapadly chobotnice a leknutím tak málem dopadnout jako ti uranoví soudruzi. A vůbec jsme prožili plno báječných věcí. Všimli jste si, že když jste byli mladí, že jste nějak daleko víc užili? To bude tou dobou! (To si ovšem mysleli už staří Sumerové jak je zapsáno na hliněných tabulkách.)
Jednou z báječných věcí toho léta byl výlet až na konec mysu Lopud a pak potápění k vraku spojeneckého bombardéru, pravděpodobně B-17 , který ležel na dně mezi ostrovem a pevninou. Vrak letadla byl celý, jakoby nepoškozený, z dálky se ve slunci, které vysílalo své paprsky až na dno, leskl jako stříbrný a byl tajemný a krásný. Místní se po dotazu, jak dopadla posádka, vehementně hádali a každý tvrdil něco jiného. A my jsme byli lehce vzrušeni, když jsme nad vrakem plavali, představami, že by v kabině mohly ještě sedět na sedadlech piloti. Ale dovnitř nebylo okýnky vidět a my jsme neměli nic než šnorchly a obyčejné ploutve, a tak jsme nemohli dolů a jen jsme se dívali z dálky a mohli spřádat fantazie, co to bylo za mladé kluky, co tu dělali a zda tehdy za války letěli snad bombardovat německou posádku v Dubrovníku anebo vezli zbraně partyzánům… Kdo ví?
Škoda že jsem tehdy neměl fotoaparát, s kterým by se dalo fotit pod vodou.
A jaké letadlo to bylo, nevím. Prý některá „B“. Co s nimi lítali i naši kluci v Anglii. (Zajímavé obrázky spojeneckého letadla B 17 na dně moře u Korsiky najdete na Vrak bombardéru B-17)
No a pak se letělo domů, ale až po tom, co po nočním zemětřesení, když praskla dubrovnickému letišti runway a komise usoudila, že by se mohlo lítat, až teprve v tom okamžiku, kdy už toalety na dubrovnickém letišti a celé okolí voněly a vypadaly jako kabina té L 200 Morava tehdy v Dlouhé Lhotě.
**************
Čtenářům knížek autora:
Pro milovníky dobrého jídla:
Právě vyšla v nakl. Grada nová barevné knížka UDÍRNY - konstrukce-stavba-uzení s návody a plánky, jak si udírnu postavit a jak v ní udit maso, ryby, sýry a další pochoutky. K dostání u všech knihkupců.
Stále je v prodeji úspěšná knížka Kdo rád jí, ať zvedne ruku, což je príma čtení třeba na dovolenou. K dostání u knihkupců anebo u nakladatele, který vám ji pošle na dobírku ( bez účtování balného a poštovného, za konečnou cenu 189, -). Stačí si objednat na internetové adrese redakce@poutnik-knihy. cz.
Mimořádný objev se nalezl v jednom zrušeném knižním skladu! Několik zapomenutých knížek Stálo to za h…. a stejně byla sranda a Hurá na chalupu. Máte li zájem, můžete si je také objednat na dobírku na adrese redakce Poutník. Konečná cena každé z nich je 120. - Kč.