19.8.2022 | Svátek má Ludvík


VÍKENDOVINY: Vždyť létat je přece tak snadné (3)

27.7.2007

Dlouhé nohy na Dlouhé Lhotě

Každej chtěl k modrejm. Každej! Modrá uniforma totiž znamenala terno. Byla elegantní. Líbila se holkám. I když to byla ta pro záklaďáky, co byla odporně chlupatá a kousavá. Ale byla modrá. Neboť dotyčný patřil k letectvu. A letectvo je přeci elita! To ví i ženský!

Při rozhovorech kolem toho, kam dostane dotyčný povolávací rozkaz, bylo řečí plno, ale vždycky to nakonec skončilo, že nejlepší je „modrá“. Tím se ovšem myslelo letectvo. Tehdy se na „modrou„, tedy knížku zbavující občana jíti na dva roky na vojnu, moc nehrálo. A na vojnu šli všichni. I paťatý, chromý, pidlovoký a ostatně jako vždy taky úplně blbí.

My jsme k modrým nechtěli. My jsme chtěli k AUSu. K Armádnímu uměleckému souboru. Páč jsme byli umělci. Všichni jsme byli umělci, aby bylo jasno. I my, co jsme nosili kulisy, vlastnoručně je navrhovali a vyráběli a taky běhali po Praze s námi vlastnoručně malovanými plakáty. A měli jsme pravdu. Že jsme byli umělci. A že máme vynikající budoucnost! Jeden tehdejší kulisák z jiného malého divadla to pak dotáhl, když se zlepšil a začal i psát, na presidenta! Nejen do AUSu! Takže nějaké poznámky?

Mezi námi, za umělce se považovali mezi mladými uměleckými intelektuály z divadel malých forem všichni. I osvětlovači! Protože pořádně svítit, aby to neházelo šajny do ksiftu, to je taky umění, že jo?

Nakonec už byla v šatně divadélka Karkulka, vedeného principály panem Grossmannem a Šimkem a tvořícího v divadelním sále přilehlém v Karlínské hospodě U Zábranských, taková nálada, že o tom, že by šel do AUSu, uvažoval i starý Deyl. Ten, co nám nosil z výčepu do šatny pivo. Přestože měl vzhledem ke svému věku už dávno vojensky odsloužíno. A protože se jmenoval, tak jak se jmenoval, a bylo mu tolik, kolik mu bylo, tak nebylo ani moc jasný, v kterýže armádě kterého režimu v Česku vlastně sloužil. Tak jsme to moc nerozebírali. Ale prohlašoval, že do AUSu by s náma šel. Kdyby nás vzali.

No, po pravdě řečeno, k AUSu se pak dostal jen Sláva Šimek a my ostatní jsme šli sloužit lidu. Jakže to zpívali o mnoho let později Eláni?:“Dva roky prázdnin, bez tvojej lásky, z kaluže do blata, tak už som tam, zelená brána, polnočné rána….. Dva roky prázdnin, bez tvojej lásky, já sa snad zbláznim…“

K vlastní nevíře jsme tedy mnozí skončili „u letectva“, takže vlastně by to mělo být bezva. Ovšem, zas takový terno to nebylo. Takže hned po přijímači jsem se rozhodl a kamarádi s tím souhlasili, že tady kolem nás je v kasárnách nějak moc málo holek a protože dostat se k holkám šlo pro záklaďáky za šoustialismu nejlépe přes „kulturu“, byl jsem zvolen po mém bujném a silně zavádějícím líčení jaké mám zkušenosti s umění, divadlem, hérečkama a tak vůbec, kulturním referentem. Stačilo totiž na školení PŠM přesvědčit četaře, že místo kydů o zákeřném nepříteli budu místo něj chvíli vzdělávat mužstvo v kultuře a umění.

Začal jsem tím, že každý mladý muž, tedy skoro každý mladý muž, a to i budoucí účetní či zaměstnanec Statistického úřadu, neodolá, aby někdy nezatoužil státi se umělcem. Což v praxi většinou znamená milostně veršovat. Že se tak děje v mladém věku, kdy nadbytek testosteronu zatemňuje mozek i budoucím vedoucím Oddělení nepřímých daní Finančního úřadu, je jasné. Jenže s verši je to těžké. Pokud nechce mladý puberťák v milostném dopise pouze citovat slova básníka, například: “Chtěl bych tě potkati v lukách„ (aniž by samozřejmě přiznal, že verše „ukrad“), musí veršovánku nějak inovovat. Už kvůli tomu, že pokud ještě navštěvuje nějaké školní zařízení, nemůže s největší pravděpodobností onu Vysněnou potkati v lukách, ale v prostředí, kde je to pravděpodobnější, tudíž na chodbě anebo v přezouvárně, případně v menze.

Takže se pokusí o nenásilnou inovaci veršů změnou úvodní části na “Chtěl bych tě potkati na chodbě.. “. K tomu se však, ať dělá co dělá, nejvíce rýmuje.... „ve hrobě... “ což by rozhodilo i poetu z generace takzvaných „ztracených básníků“. Takže se vydá hledat na pole kultury něco zajímavějšího, na co by s se dala ta kočka z vedlejší třídy anebo fakulty nalákat a pak polapit. Vyrazí tedy na obhlídku kulturní fronty. Což to pátrání na kuturním poli šlo činiti i na vojně. A tam, kde je kultura, tak tam, jak ví každý trouba, jsou i holky, prostě ženský, buchty, kočky, samice, baby a tak vůbec. A koho ženský nebavěj, ať se tedy na kultůru nedává. Zdálo se, že, mezi přítomnými na PŠM není nikdo, koho by ženský nebavily. Pár poznámek z mé umělecké praxe, jak jsme v šatně vůbec kolem a kolem měl přístup k úplné spoustě holek, které jsou, co se týče příchylnosti k lidem od kultůry úplně divý, což je, tedy zvládat přímo nadbytek příchylných dívek, lehce všechny naučím, vykonalo divy. Po dvou měsících přijímače, kdy jsme nesměli na krok z kasáren, dělalo s klukama divy cokoliv, co by se skloňovalo v ženském rodě. A kultura ženského rodu je.

Takže když jsem tohle dovykládal, tak jsem po jednohlasném zvolení referentem začal organizovat kultůru. Ta se později odehrávala hlavně tak, že jsme kolektivně jezdili do Zruče nad Sázavou do Svitu na taneční večery. Moc hezky, ale naprosto nepravdivě, to znamená umělecky, to natočil pan Forman v Láskách jedné plavovlásky. (P. S. povídání jak jsme jako vojáci do tý Zruče za holkama jezdili skutečně, jsem napsal už dříve, ale někde jsem to zabordelil. Ani nevím, jestli někde vyšlo. Takže buď to najdu, anebo to budu muset napsat znovu. Ach jo. )

Ale momentálně byly dívenky ze Svitu ze Zruče, dívky tak mladé a tak žhavé, v nedohlednu. Byli jsme na polním cvičení v Dlouhé Lhotě a do prosince, kdy zase začnou taneční zábavy v hotelu Sázavan, bylo dlouho, předlouho. Ostatně, ti dědci z velení letiště a z ředitelství Svitu, co o termínech setkání rozhodovali, museli být v otázce sexu už hodně vyšeptalí, když nepochopili, že pokud chtějí pro ty dva tisíce mladých samiček od pásů v botárně Svitu n. p. sehnat mladé kluky, nejlepší je k tomu léto a né zima!

„Venco, dělej něco,„ pravili létem a nedostatkem ženského elementu flustro, … frustro… no prostě vzteklí a nadržený spoluvojáci. „Celej den jsme na letišti, vedro jako kráva, v noci nás štípou komáři a holky nikde.“

Praga V3S s nástavbou - dílna Jak tedy komáři souvisí s nedostatek holek, nebylo jasný, ale co bylo jasný, že obě ty věci lid oblečený do vojenského stejnokroje silně nelibě nese. Bylo tedy usneseno, že se odebéřeme na poradu do automobilové pojízdné dílny, která má nástavbu. V té je mnoho důležitých věcí potřebných pro poradu. Například několik židliček. Na kterých se dá klidně celé hodiny sedět. Pro nadporučíka „Pučmidráta“, technika roty, bylo k dispozici dokonce ukořistěné odrbané kancelářské křesílko. A pak tam byly další důležité věci, jako piva zabalená v novinách a uložená v kýblu za zadní dvoudvoumontáží a kdyby nedejbože, došly cigára, tak byly nedopalky Lip a Partyzánek za ponkem, které se daly vyjmout. A za pomoci cigaretových papírků ze začernalého tabáku se z nich daly ukroutit ale skutečně silné cigarety. A tak vůbec to bylo příjemné ušmudlané místo.

Cesta pod borovicemi k zaparkovaným vejtřaskám byla v podvečerním šeru už špatně vidět. Co však vidět bylo, bylo světlo ze špatně zaklapnutého plechového překrytí - taký ten dekl - na bočním okénku nástavby vejtřasky s namalovaným červeným křížem.

„Kterej debil to zase svítí v tý ambulanci a nezaklapnul ten kryt?!„ nezapřel se v Tondovi svědomitý poddůstojník. „Jdu se podívat, než přijde kontrola a zase nás někdo zjebe!“ pravil a vydal se k vozidlu. Když k němu došel, zatáhl za kliku na dveřích, ale zevnitř bylo zavřeno.

„Do piči…,“ hučel desátník, když dveře nepovolily ani když s nimi cloumal, a šel se podívat, snad něco uvidí z boku. Okénko bylo dost vysoko, a tak aby něco zahlédl ve štěrbině, musel si stoupnout na pařez.

„Kucííí,„ funěl, když se k nám přihnal nazpátek. „Je tam nějaká ženská!„

„Vole, nekecej…,“ zbystřili jsme pozornost a vydali se k inkriminované vejtřasce. A Praga V3S s nástavbou - a z boku jsou vidět i ty okýnkaskutečně! Když jsme se vystřídali ve stání na pařezu, odkud bylo do okénka vidět, bylo jasné, že tam nějaká ženská je. Za okénkem se svítilo a na lůžku, na které šlo přes okno vidět, to bylo jasné. Nahoře chlupaté nohy, ale dole… Dole jsme sice ty nohy viděli jen tak od chodidel lehce nad kolena, ale zcela určitě …na tutáč byly to holčičí nohy. Nahý…! Dlouhý! Štíhlé kotníky a klenutá lýtka. A hladký, nikde žádném chlup! Ááááá, moci zahlédnout kousek tam nahoru, možná až tam, kam až vedou, áááááá.

„Kdo to tam je? Kterej syčák to tam má babu…?„ dohadovali jsme se závistivě opodál, protože vzbudit rozruch nebylo v našem zájmu. Ženská v ambulanci v autě a na zádech, to je záhada. A kdo je to s ní? Mohl by to být nějaký lampasák. A ta ženská, to taky je vošajstlich. Může to být některá z příslušnic armády ze štábu či z létací směny z věže. Tu vyrušit, ta by to tedy určitě nikomu nezapomněla.

Anebo je tam nějaký lampión s nějakou babou z vesnice. To je taky malér, tím by byla ohrožena společenská atmosféra večer v hospodě. To taky nejde, vyvolat jen tak rozruch. Anebo že by tam bylo nějaký vojcl, ale co by to bylo za ženskou?. “Co včíl,“ jak říkají na Moravě.

Nakonec bylo po dlouhé poradě rozhodnuto. Peťas, coby četař absolvent, tedy něco mezi záklaďákem a důstojníkem, se pokusí vyšťourat, kdo to tam je. Ale hlavně, hlavně aby ten blbec vevnitř zaklapnul to okýnko. Anebo aby aspoň zhasnul, kurňa!

„Haló, otevřete..,“ začal Peťas neutrálně. A lehce zalomcoval klikou. Nic se neozvalo. „Neblbntěte, otevřete,„ přidal po chvíli na hlase čet. abs. „ Je vás vidět až z vesnice! Zapomněli jste pořádně zaklapnout kryt okýnka,“ dodal ještě hlasitěji. Nic. „Já nevím, kdo tam je,“ dodával si náš vyslanec odvahy, „ale fakt bude průser. To světlo je vidět až …. “ Blik. Světlo zhaslo. A nic.

„Sakra otevřete, my víme, že jste tam a my to nikomu neřekneme, ale musíte zmizet. Už je plno hodin a za chvíli začnou hlídat.“ Tím myslel, že nastoupí strážní rota, což tedy rozhodně nebyli na letištích ti nejoblíbenější chlapci.

„Tady nikdo není…,“ ozvalo se z nástavby. Z hloučku kousek do vejtřasky se ozvalo chechtání. „Držte huby, debilové, von tam má ňákou ….,„ zarazil se absík před vyslovením silnějšího slova. “Volové…držte huby,„ zavrčel, když chechtání nepřestávalo.

„Já jsem tady fakt sám,„ zaznělo přidušeně z ambulance.

„Josko, seš to ty?“tlumeně zařval v odpověď Peťas. „Josko, ty vole, esli seš to ty, tak vylez ty kreténe. I s tou ženskou! My víme, že si tam s ňákou, viděli jsme nohy!“

„To byly moje nohy,„ nedal se Joska zevnitř.

„Jo tak von to je Joska, ten kanec… ten kurevník, co na něm ty holky viděj?„ ozvalo se z hloučku. Aha, Joska. Velitel čety a světnice. Známý kanec. A miláček žen a dívek. Joska spal na rotě hned u dveří a každé ráno, když jsme byli v kasárnách, se nejdříve nechal dozorčím o budíčku potichu probudit. A nás ostatní budil zpěvem „Mám malý stan, mně na nohy táhne,„ a ležel přitom na zádech. A měl malý stan. Na dece. Někde uprostřed na cestě mezi hlavou a chodidly. Ovšem rozhodně ten stan nebyl malý. To tedy ne. To holky věděly a, jak se zdálo, uznávaly. Já si myslím, že si to mezi sebou i vykecávaly. Jinak by Joska nemohl mít tolik holek.

„Až budeš mít Franto takovej malej stan jako Joska, tak na to přijdeš,„ zazněla proto logicky z hloučku odpověď. „Kurva vole vylez!„ začal tlumeně hulákat absolvent a lomcoval klikou. „Já jsem tady fakt sám,„ zcela zbytečně zevnitř tvrdil Joska. „Jo, a máš čtyři nohy, to je nám úplně jasný, ty vole. Řekni tý slečně, ať vypadne, nebo se neznám.“

Chvíli bylo ticho. Pak se zevnitř ozvalo:“Tak jo, ale ať jsou ostatní pryč! Ona se stydí.„

„No, aby se neposrala,„ ozvalo se z hloučku, ale absík na nás začal mávat rukama, že jako ať koukáme vypadnout, ať ta buchta konečně zmizí. A taky jo. Po chvíli se s klapnutím otevřely dveře, vykoukl Joska a řekl dovnitř: „Můžeš.“ A vynořilo se něco, na co jsme dlouho a dlouho vzpomínali a čemu pak naši bažanti nechtěli ani věřit, když jsme jim to vyprávěli. Na kovových chůdkách se z dveří nejprve vynořila noha od kotníku dolů. V punčošce a střevíčku. Pak koleno. Pak stehno a na něm podvazek a pak zasvítily do houstnoucí tmy bílé kalhotky, nad nimi blůzička a pak ….

Od pasu nahoru, nikoliv dolů, byla dáma komplet oblečena. Do blůzičky a potom do sukně, a to tak, že pas sukně měla omotaný kolem krku. A látku sukně navlečenou otvorem nahoru, a tam si ji držela rukama, takže koukala na cestu takovou látkovou rourou, kterou si přidržovala jako tunýlek, aby jím viděla na cestu.

Kolem nastalo naprosté ticho, jen vítr šuměl v korunách borovic. Peťas ustoupil kousek stranou, řekl „Dobrý večer“, ze sukňového tunýlku se ozvalo cosi jako odpověď. Joska vzal svoji dámu za jeden loket a vedl ji po cestičce ke křoví, na louku nad vesnicí. Přitom si neodpustil, aby ji láskyplně druhou rukou nepřidržoval za kulatý zadeček. Dáma dělala, jako že o tom nic neví. Na bílých kalhotkách svítila do noci jeho opálená ruka. Kolem se z hloučku mladých mužů ozývalo jen tiché úpění.

Když ten přelud, ta víla, co na nás svítila dlouhýma nohama a omamovala naše oči a mysl houpavým pohybem svých hýždí, zmizela i s Joskou za mlázím, ozval se poněkud pomalejší Franta. „Volové, viděli ste to? Ona nám ukázala celou prdel!! Která to byla???

„Vidíš, ty vole, viděl jsi skoro všechno, a přitom nic. Která to byla, tak to nevíš. A to je pro každou ženskou to nejdůležitější, chápeš?“ pravil Tonda.

„Kluci, já nevím jak vy, ale já jdu do rybníka,„ zavelel Peťas. „Jo, kurva, do rybníka, jdeme,„ ozývalo se ze všech stran. Hnali jsme se k rybníku, odhodili všechno, ale tentokrát trenýrky ne, ty ale opravdu a skutečně ne, a naskákali do vody.

„Hele volové, co děláte v tom rybníku? Dyť už je večer a voda je děsně studená?“ zeptal se kdosi ze břehu. „Tak to si jenom chlapče myslíš,„ ozvalo se v odpověď z vody. „Pro nás je studená akorát.„

Tu noc mnoho z nás mělo divoký spaní. A nebylo to jenom z letního horka a kvůli komárům.

Text k obrázkům:
Obr. č. 1 Praga V3S s nástavbou - dílna

Obr. č. 2 Praga V3S s nástavbou - a z boku jsou vidět i ty okýnka

**************

Čtenářům knížek autora:
Pro milovníky dobrého jídla:
Právě vyšla v nakl. Grada nová barevné knížka UDÍRNY - konstrukce-stavba-uzení s návody a plánky, jak si udírnu postavit a jak v ní udit maso, ryby, sýry a další pochoutky. K dostání u všech knihkupců.

Stále je v prodeji úspěšná knížka Kdo rád jí, ať zvedne ruku, což je príma čtení třeba na dovolenou. K dostání u knihkupců anebo u nakladatele, který vám ji pošle na dobírku ( bez účtování balného a poštovného, za konečnou cenu 189, -). Stačí si objednat na internetové adrese redakce@poutnik-knihy. cz.
Mimořádný objev se nalezl v jednom zrušeném knižním skladu! Několik zapomenutých knížek Stálo to za h…. a stejně byla sranda a Hurá na chalupu. Máte li zájem, můžete si je také objednat na dobírku na adrese redakce Poutník. Konečná cena každé z nich je 120. - Kč.

Václav Vlk st.