Ta věta v tom slavném románu o Švejkovi, kterého dnešní mládež už skoro určitě nečetla, je samozřejmě trochu jinak. Mluví se tam o pořádku, ale já si to léta převádím takhle. Názory na pokrok jsou různé. Slavný ředitel patentového úřadu navrhl v Americe v 19. století, aby se úřad zrušil, že už je všechno objeveno a vynalezeno.

Z toho lze pak usoudit, že to byl skutečně nezvyklý úředník. Ne proto, že si myslel, že už je všechno vynalezeno, ale proto, že chtěl zrušit vlastní úřad.

Soudruzi při budování socialismu brzy správně pochopili, že naopak je nutno vynalézat, vynalézat a vynalézat. A protože jim to ve všech těch výzkumných ústavech moc nešlo a protože potřebovali „podchytit aktivitu pracujícího lidu“, vynalezli systém „zlepšovacích návrhů “. Psáno v úřednické hantýrce ZN. To aby jako sami soudruzi pracující zlepšovali, zlepšovali a zlepšovali (musí to být třikrát podle Leninova „ Učit se, učit se, učit se“), až zlepší k dokonalosti vše potřebné a tím potřou imperialisty a socialistický pokrok hrdinně zvítězí. Snad tomu někteří dokonce věřili.

A tak jsme zlepšovali. Dobrovolně povinně. V každém podniku. Za každý ZN mněl příslušný mistr či vedoucí čárku k dobru a navrhovatel dostal po jeho schválení nějakou korunu. Že by se to někdy neschválilo, to nepamatuji. Protože neschválený ZN byl problém. Pro schvalovací komisi. I nejblbější schválený ZN pak přinesl aktivnímu pracujícímu stovku či dokonce několik stovek. Což bylo dost peněz a ohodnocení soudružské „incinciantivy“, jak říkal jeden soudruh tajemník. Nejhůř na tom byli v bývalých Baťových továrnách, ty byly tak vymakané, že každý zlepšovák se posléze ukázal jako „zhoršovák“. Jinak zlepšováky frčely v době normalizace na plné pecky. Skoro jako meliorace, kvůli níž máme dneska fšude plno suchých polí.

Když je zlepšování na povel, vede to k pěkným blbostem. Takže například u nás na dílně Franta, když tak sledoval uklízečku, jak vytírá kancelář hadrem na smetáku a ten hadr jí furt a furt padá, podal geniální ZN. On Franta vůbec vymýšlel pěkné piškuntáloviny a někdy jsme měl pocit, že mu nejde ani tolik o těch pár stovek, ale o tu srandu, jak to dopadne. Neb vedení a úředníci blbnou a schvalují kdejakou pitomost. Páč, soudruzi, pokrok musí bejt!

Franta vynalezl zlepšený smeták. Smeták, to je takové to nářadí skládající se seshora z tyče, co má dole zespoda to dřevěné podlouhlé chlupaté. Zlepšený smeták á la Franta měl po obvodě dolního dílu háčky. Na hadr na vytírání podlahy se udělala očka, hadr se na ně zavěsil a už se vytíralo. A hadr nepadal. Smeták ovšem chytal tu za hřebíčky v podlaze, tu za kabel od telefonu, též za kraje stolů, taktéž za nohy židlí. Věci se kácely, koště se zachytávalo o vše možné a ten blbej hadr pak nešel sundat, aby se dal vyždímat.

Soudružka uklízečka nakonec honila Frantu po dílně a řvala, že mu ten jeho vynález otluče o hlavu a že je debil. Franta zdrhnul. Měl svý tři stovky za ZN a byl v klidu. A já jsem jako mistr na dílně následně jen tak tak zachránil před rozzuřenou babou uklízečkou Knihu zlepšovacích návrhů. Dotyčná se ji snažila poškodit vytržením listu s Frantovým ZN a hlasitě sdělovala, co si s tím listem vytře, až se ho zmocní. Spojenými silami předáka od kotlů, který byl zároveň referentem ZN pod Závodním výborem ROH jsme babu zastavili. Nemohli jsme babě dovolit zničit úřední doklad geniálního systému vymyšleného soudruhy. Statečně se při tom projevil zvláště soudruh předák od kotlů - protože měl jen asi 60 kilo živé váhy, zatímco baba měla přes metrák. Vlastním tělem, soudruzi, vlastním tělem uchránil knihu ZN. On totiž nějakou funkci jako posrpnový vyhozený straník silně potřeboval, protože měl kluka na průmyslovce. A úsek zlepšovacích návrhů byl pro něj akorát. Byl aktivní a nebylo to o politice.

Občas mi dnešní moderní elektronické vynálezy a jejich nové a nové „zlepšováky“ připomínají dobu dávno minulou. A přemýšlím, jestli on Franta, anebo jeho syn, kurňa, někde nenaučili tyhle odborníky přes IT, počítače a mobily, jak na to. Jak něco „zlepšit“. A vůbec jestli v téhle branži nepodává dodnes svoje ZN. Protože, jak se zdá, soudruh Jakeš, ÚV KSČ, Bill Gates anebo Nokia či vedení Google i šéfové výroby iPhonů a podobných zařízení přemýšlejí vlastně stejně. Hlavně ať jsou všude novinky a zlepšováky. Tím se zaručí pokrok a plnění plánu – v současnosti i prodeje. Každej osel chce mít něco novýho. Aby byl „in“.

Takže si koupím nový mobil, protože musím, on žádný moc nevydrží. Mobilek fotí, whatsappuje, webuje, blůtůtuje, winduje, ukazuje mapy, a tak vůbec.

Chci napsat obyčejnou esemesku. A zjistím, že je to asi třikrát složitější, než na minulém starém mobilu. Než se doklikám na to, co chci, berou mě křeče do palce. Nejvíc mne se…ééé rozčiluje, že ten dement mobilní hlásí, když chci tu zprávu odeslat, jestli to chci na „poslední použité“. Chvíli dumám proč, protože většina normálních lidí si neesemeskuje pořád se stejnými lidmi…. Jo, jo, existuje skupina zákazníků, dívenky tak od deseti do devatenácti let, které esemeskují často celé hodiny, když jdou, sedí, jedí, leží a furt a furt s tou jednou nejlepší kamarádkou. Tedy pravda je, že tyhle dívenky mají dneska díky Facebooku, Tik Toku a dalším hovadinám milion kamarádek a „přátel“. Další problém je v tom, že každá taková má mnoho dalších „nejlepších“ kamarádek, asi tak sedm. Takže ťukají do mobilu furt.

Tuhle psala jedna dopisovatelka v jednom časopisu, jak má v sexu nejraději polohu „na mrtvolu“ a při tom poslouchá muziku z ajfounu. A pak mají být nějaké děti! Já píšu různejm lidem. Ale musím se k nim doklikat!

Mladí esemeskují, fejsbůkují atd. furt a imrvére. Dokonce na netu běhal nedávno obrázek, jako jistá asijská dívenka - pozor, zletilá! - držela v ústech, jak bych to jen napsal… No prostě vypadalo to jako doutník vyrostlý přímo z pána a při tom, při téhle činnosti jedním okem švidrala na mobil a palečkem do něj vyťukávala zprávu. Myslím do mobilu!

Já nemám nic proti mladým dívkám a chápu, že jsou to vážené zákaznice výrobců mobilů. Ale sakra, proč někdo nenapíše zvenku na krabičku, že to není mobil pro nikoho jiného než pro náctiletá vřeštidla a fanatiky IT? Proč si ho musím koupit já chudák, aniž bych to věděl? Zprávu lze také odeslat přes „profil odesílatele“. Hergot, co je to „profil odesílatele“? A kde to v tý tlustý knížce, co se jí říká návod, najdu? Otevřu návod a začtu se do něj. Tak na tohle mi dvě vysoké školy nestačí. Je to totiž psáno v jazyce, který se češtině podobá jen velice vzdáleně. Obracím se s dotazem na jednu mladou dívku, kterou znám, a táži se, na co to všechno tohle v tom mobilu je.

„Nevím,“ praví ta vzdělaná mladá dáma. A pak dodá v návalu pravdomluvnosti: „Pro mne na hovno.“ A je to.

Jdu se uklidnit k počítači. Pardon, k notebooku. Mám v něm nainstalované fungl nové programy. To bude prácička! Prý jsou úžasné. Otevřu Word a na pravé straně se mi objeví nabídka tolika možností, co všechno bych odtud mohl dělat, že jen letmé prostudování mi trvá asi patnáct minut. Když tuhle pitomost odkliknu, protože z toho nic nepotřebuji, začne notebook řvát, že jsem ten program ukradl, přestože jsem nedávno osobně kontroloval, zda byla faktura včas zaplacena. Zuřím, který šmejd tohle do počítače nainstaloval a proč. Chci se připojit na Skype. Na ploše vyskočí nabídka, že je ke stažení fungl nový program Skype, jestli ho chci. Než stačím kliknout, že jo, objeví se z vedlejší kanceláře kolega a řve: „Ne nedělej to, nebo se ti to celý posere. Já to udělal a nemůžu se nikam dovolat.“

Volám vlastno-hubně na sekretářku, ať mi udělá kafe a mobilem sežene specialistu na počítače. Na oba štěkám, ačkoli za nic nemůžou. Sekretářka přinese kafe a prchá, specialista neprchá, ale přichází. Praví, když mu vylíčím zážitky s inovovanými programy a novým notebookem a mobilem, že se na to podívá. Že to nic není. Vyklidím kancelář a jdu pracovat k nejstaršímu počítači, co ve firmě máme.

Za slabé tři hodinky se ke mně vřítí specialista, praví, že všechno prověřil, že už to zase běhá, a prý srozumitelně.

Aby bylo jasné, specialista je skutečně specialista, ne žádný vořezávátko. Ale další a další Wordy, Comandéry, Adoby a Mikrosofty dají zabrat i jemu. Proto mne těší, že již po půl hodině jsem ho slyšel jásat, že to idiotský levý okno, co se mi tam zaseklo, se mu podařilo zavřít. Aby za hodinu zasténal, že se ta mrcha zase otevírá. A tak dále.

Trochu jsem potměšilý, ale doufám, že se mu nepovede to, co mně před lety, když začínal internet přes vytáčená čísla na telefonu. To jsem jednou seděl u počítače na chalupě v Karlovarsku a tam to tehdy měli nějak spojený s Němcema. Což jsem se dozvěděl až později. Radostně jsem vykonal úřední práci a rozhodl se, že si jen tak zabrouzdám po internetu. Prý jsou tam i různé zajímavé, dokonce i lechtivé adresy, na které je možno se připojit a juknout. Dlouho jsem z nabídky vybíral, až jsem našel stránku nazvanou Game Boy. No, to bude něco jako Playboy, řekl jsem si a klikl. Poměrně dlouho to cvakalo, jak se to připojovalo přes vytáčení, až se objevil nápis a pak obrázek. Urostlého sportovce, jak jej pánbůh stvořil. To, co měl v rozkroku vypadalo spíš jako chobot.

No, nebudu vás napínat. Byly to italské stránky, jak se tehdy říkalo, „buzíků“ a ti byli pěkně vytrénovaní a neuvěřitelně vybavení. Naposledy jsem něco takového viděl v barevných časopisech, které si v roce 1970 v Mnichově v sexshopu zvaného Zweitauzend prohlížela skupinka postarších dam. Mne tyhle obrázky nějak nezajímaly, ani v Mnichově, ani na počítači o dvacet pět let později. Tak jsem se chtěl odpojit. Ale nešlo to. Vypnul jsem počítač, vytáhl ze zásuvky, počkal, zapnul a zase na mne vykoukly ohony.

Tři dny jsem to zkoušel odpojit. Nešlo to. Zhanbený a rozpačitý jsem došel do obchodu s počítači. „Víte,“ začal jsem koktat. „já jsem se připojil na takový stránky…“ „A jakýpak?“ zeptal se servisman potutelně. „No, ošíval jsem se, takový, takový… jmenují se Game Boy,“ odkoktal jsem. Chlápek už se culil a povídá: „Dejte to támhle do regálu. Ale bude to chvíli trvat. Před vámi tady mám zaseklých na buzících asi deset počítačů.“ Jo jo, každý začátek je těžký.

Nejlíp se mi psalo ve starý T602 a ten úplně první Word, co jsme s ním dělali, mi připadal nejlepší a nejpoužitelnější. Od té doby se tak vylepšuje a vylepšuje a modernizuje a rozšiřuje své možnosti, až už se s ním nedá skoro pracovat. Letmým průzkumem mezi přáteli jsem přišel na to, že většina z toho, co je tam narvanýho, skoro nikdo nezná a nepoužívá. Sám možná využívám tak 10 až 15 % toho, co je v těch mašinách nacpaného. A co většinou jen zdržuje a zdržuje a komplikuje situaci. A to na něm píšu knížky i s obrázky, atd..atd.

Připomíná mi to všechno, když jsem kdysi před lety, ještě za končícího totáče, při pauze na odborné konferenci v Německu sledoval nákup nového „spešl“ radia. V obchodě, kousek od jedné americké „base“ v Německu mladý oficír vybíral po přestěhování na nové působiště rádio. „Na tomhle přijímači se superanténou, co je speciálně pro US army, lze předem naladit víc než dva tisíce rozhlasových stanic,“ vesele hlaholil německý prodavač.

„He, tolik, stanic? A na co? A proč?“ ptal se Amík.

„No abyste si je mohl předem naladit! Á, á, tolik jich tam je, protože áááá.to prostě jde,“ odpovídal mírně znervóznělý prodavač.

„Já poslouchám většinou jen dvě stanice a semtam nějakou další. Na co dva tisíce stanic? He?“ děl mladý US oficír.

„No, no, na chytání,“ koktal prodavač.

„Tak jo. Ale jak naladím ty dvě, co potřebuji?“ dotázal se zákazník.

„To bude jedno… jedno… jednoduchý,“ začal zadrhávat prodavač a vytáhl manuál. Tlustý jak tehdejší mnichovský telefonní seznam. Oba sklonili hlavy nad manuálem, za chvíli si sedli a když jsem šel za dvě hodiny kolem, ještě jsem zahlédl skrz výlohu, jak do tý knížky usilovně čučí. Jestli měli něco předem naladěného, nevím. Nevypadalo to.

Hehe, radoval jsem se zlomyslně. To rádio u Sony, anebo kdo to vyrobil, tak vylepšili, až ho úplně podělali.“

To jsem tehdy netušil že ducha zlepšovacích návrhů převezmou jednou za své další a další výrobci elektroniky a vůbec IT. Ach jo. On ten nejnovější mobil, co se mu říká „ajfoun“, fakt umí kde co. Ale když jsem zase zuřil nad nějakým problémem, proč musím dvacetkrát ťukat na displej, když předtím stačilo pár tlačítek, zamyslel se nad problémem můj vnuk. Ptám se vnuků dost často, neb pokud by byly moje vědomosti o těchhle problémech velké jako Říp, jejich jsou vysoká jako K2 v Himalájích. A vzdělaný vnouček pravil: „No asi proto, že mladý lidi si děsně rádi ťukají do displeje. Jinak by je to možná tolik nebavilo.“ A nejde jen o mobily a jiné IT mašinky.

Oteplilo se, za chvíli půjdu stáhnout plynové vytápění na jarní provoz. To abych si předem vzal nejdřív prášek na nervy. Protože ovládání toho vytápění dodal nějaký doveda osazené multifunkčními tlačítky. V návodu stojí: „Když držíte tlačítko zmáčknuté 2 vteřiny, tak bude něco. Když 3 vteřiny, tak něco úplně jiného. A když to zmáčknete dvakrát za sebou, tak...“ Ať dělám, co dělám, ta mrcha ovládací si dělá, co chce. Nakonec mne syn vyžene, vrhne se na to, pak poměrně dlouho nadává, ale nakonec ten „vymakaný“ systém přemůže. Ještě že máme děti!

Podle mě by bylo nejlepší, aby ti Frantové, co všechny ty obslužné zhoršováky vymýšlejí, dostali pokaždý, když s tím někdo bojuje a ono mu to nejde, automaticky elektrickou ránu.

Jinak nevím, jak těmhle orgiím zlepšovacích návrhů, co se většinou ukáží jako taková krávovina, že se jim může klidně říkat „zhoršovací návrhy“, zabránit. No, asi je za to ty dnešní multinacionály dobře platěj. Jako dřív „souzi“ na ZN.

Ale pokrok si žádá úsilí a oběti. Když jsem před chvílí otevřel PC, tak na mne vyběhlo, že něco přestane už brzo podporovat něco jiného, a pokud nechci, aby se mi to celé pos…, tak si mám stáhnout … no prostě něco nového.

Chudáci moji potomci. Nezbyde jim než mi to pomoct nainstalovat. A já budu přesně pozorovat jejich prsty, protože oni vždycky přijdou, udělají klik, klak, klik, ťuk a prohlásí, že už to je a je to jednoduchý.

Jsem zákeřný dědek. Požaduji, aby to skutečně spustili. Občas vrčí, ale jdou to udělat. A stane se, že si v klidu vypiju kafe, a někdy přečtu i noviny, než to zmáknou tak, aby to skutečně fungovalo. Ale nakonec se to vždycky povede a já mám radost. Že to jde a že mám chytré potomky.

Co bych si bez nich v téhle šílené době počal? Když si chci přečíst poštu, koukat na filmy, hledat na YouTube, koukat, kde, co prodávají a za kolik, sledovat, jaké bude počasí, a na dálku kecat s kamarády.

Bezvadný. Jen se mi do toho nesmí plést furt ti noví Frantové, co mi to snad naschvál ztěžujou.