Motto: Jestli já něco nechápu, tak je to výraz námořní pěchota. To tam, kurňa, po tom moři chodí pěšky či co? :-)))
Katka (z diskuse na Neviditelném psu)

Jak je obecně známo, ženy milují uniformy. Je to logické. Chlap v uniformě bude většinou schopen udělat i padesát „kliků“ za sebou. To je občas dost podobné s klasickým sexem, že. Je statečný, urostlý a podle vojenského řádu i oholený. A má umyté nohy. To je u chlapů z hlediska žen dost důležité. Dnes oblíbený plnovous je u námořní pěchoty zakázán. Děsně se do něj chytají chaluhy a při delším pobytu na moři mají tendenci žít v něm drobní korýši.

Nejlepší je barva modrá. To já vím sám, my jsme měli u lidově-demokratického letectva, kde jsem nelítal, ale jen jezdil s tatrou, všichni modré uniformy. Když jsme někam přijeli, tak to byl hukot. A my jezdili třeba dělat „družbu“ do Zruči na Sázavou, co tam byla fabrika na boty a v ní samá svobodná holka. Jezdili jsme přesně do toho hotelu, jmenoval se Sázavan, co tam natočil pan režisér Forman Lásky jedné plavovlásky. Akorát že my jsme byli záklaďáci. Jo, a kdo si na ten film vzpomene, tak jak tam stála na schodech fronta rozdychtěných děvčátek, co si každá držela za ruku jednoho vojáka, až se na ně dostane řada „na klíč“ (od pokoje), tak tam to fakt tak vypadalo. Já tam ty zájezdy jako kulturní referent organizoval. Já bych mohl vyprávět…

No a námořní uniformy, to je nemlich to samý. Jak třeba ve Varně v Bulharsku, kam jsem kdysi jezdil, když vyrazili kluci námořnický z přístavu do obrovského Přímořského parku, byly všechny holky hin. Tuzemské i odjinud zemské. Oni i některý kluci byli hin, ale tehdy to bylo v Bulharsku trestný. Tak mne ani nepřekvapil shora uvedený dotaz čtenářky.

Námořní pěchota… jak si tak pěkně po hladině pochoduje, šiky seřazené, vpravóó´ hleď! … To je nějaká blbost

Protože známý odborník na vše lodní a vojenské pan František Novotný byl momentálně na dovolené někde na jachtě na moři, musel jsem jej zastoupit. Rychlá informace je nejlepší informace. To nás učili na vojně.

Takže nejprve já nepochopím, že tak základní věc, jako že někdo nechápe, co je to námořní

pěchota. Jakožto bývalý vojín, který to dotáhl až na řidiče instruktora, si to dovolím vysvětlit. Jsa odborně připraven na PŠM (politických školeních mužstva). Takže, tedy, po pravdě, taky mi to moc nejde pochopit, co je to námořní pěchota, a hlavně jak to vysvětlit dámě.

Doufám, že tento odborný text potom přivítají i jiní čtenáři než naše bohužel tak vojensky nevzdělaná čtenářka. Protože všechny velké armády mají námořní pěchotu, ale co to vlastně je, to utajují, dovolil jsem si v uvedené věci vyprodukovat několik myšlének. Přímo hlavou. Já si myslím že námořní pěchota funguje asi takhle:

To někam přijede loď, protože dneska už nikdo toho moc nenachodí, a tak pěchota, když je námořní, vypochoduje na moře. Každý voják má na nohou z balzy, polystyrénu anebo podobného materiálu takové jakoby vodní lyže (něco jako jsou sněžnice, jenže na vodu), v rukou má hůlky. Jako lyžařské a na jejich koncích plováky a s nima se při chůzi po moři odstrkuje. 

Nastoupená jednotka se sice podle pohybu vln mírně vlní, ale to nevadí, protože velitel sídlí na praporním pozorovacím stanovišti, a to je takový jako velký špunt ve tvaru pahorku, dole se závažím, a nahoře s praporem. Takže se vlní taky. Podle toho, jak vane vítr, ví jednotka podle natočení vlajky, kam vane vítr. To je v politice a na vojně vždycky děsně důležité. Vždycky se vlní směrem od prostředku žerdě někam po větru. Když vítr nevane, prapor visí. Prší-li, prapor plácá. Když mrazem ztuhne, dostala se jednotka někam k severnímu, případně jižnímu pólu. Ke kterému, to se velitel jednotky zeptá příležitostného chodce, případně Eskymáka.

Za mých časů se takové „zjištění – umístění“, odborně „dislokace“, v ČSLA dělalo běžně. Vojenské mapy byly tak podrobné, složité a tak vědecky sestavené a upravené, že pokud jsme chtěli dojet při poplachu z Čáslavi do Kutné Hory a neztratit se a velitel nebyl místní, musel se zeptat (ovšem teprve po uschování tajné mapy, aby ji civilisti nezahlídli) nějakého okolojdoucího dědy. Kudy se jede do Kutné Hory. Vojínů své jednotky se ptát nemohl, aby nevěděli, kam se jede. Protože to bylo tajný. A babek se taky ptát nemohl, protože ty všecko hned rozkecají. Dědci to rozkecají až večer v hospodě a to už je jednotka dávno pryč.

Pokud ovšem nebyl v dohledu žádný nehluchý a nedementní děda, jednotka holt musela čekat na odborné informace. Ty se získaly tak, že se počkalo, až pojede kolem na kole listonoš. Ti měli vždycky nejlepší a kvalitní informace. Pro velitele, kde je Kutná Hora, a pro nás, kde mají dobré pivo.

Ale vraťme se k problému. U námořní pěchoty, jak bylo shora řečeno, velitelské stanoviště na polystyrenové bóji zajišťuje jak rozhled, tak pomocí fangle (praporu) důležité meteorologické a situační a jiné údaje.

Jakmile vystoupí z lodi i kuchyň a štábní spisovna – tyto důležité části vojska – připevněné na sudech od piva, které díky určitým vlastnostem vojáků lze i v případě nouze co nejrychleji nalézt a pokud jsou náhodou plné, i rychle vyprázdnit, je možno zahájit přesun. U námořní pěchoty „přeplav“. 

Jednotka se na povel dá „poplavém vplav! “ (u obyčejných pěšáků by to bylo “pochodém vchod!“). Jakmile dopluje jednotka na určené místo, vytvoří se bojové stanoviště. Experimentálně bylo zjištěno, že vykopat zákopy v moři není možné. Nejlepší vojenští inženýři tak vymysleli „zánořy“ (podle vzoru „zákopy“). Ty vypadají jako taková nekonečná řada lepších koryt anebo litinových van spojených k sobě. Za sebou anebo vedle sebe. Jejich konstrukce se vytvoří opět z materiálů podle místních zvyklostí, podmínek a movitosti armády. Zánořy existují dřevěné, rákosové – model Heyerdahl, polystyrénové – model Sony, betonové – ty se bohužel často ponoří až na dno, ale jsou laciné, a podobně. Na dně lehčích zánořů je umístněno závaží o takové váze, aby dno zůstalo dole, a přitom zánoř plaval. Vyřešit tento úkol patří k nejtěžším vojenským problémům.

Jinak se námořní pěchota chová jako každá jiná armáda, akorát že za odměnu se nechodí koupat, jako obyčejné vojsko. Leč pořádá rekreační tábory v poušti. Zde se vojště vesele brodí v písku, radostně skáče do dun, staví si bábovičky a hrady z písku a podobně.

Obzvláště zasloužilá námořní pěchota je pak po tvrdém výcviku na moři vysílána do pouštních států – viz Francie a její vojáci v africké Sahaře, vojska SSSR v Afghánistánu, USA tamtéž a společně se podnikají výlety na Blízký východ. Když jsme hodní, vezmou tam i nás. Abychom nebyli odstrčený. Pochopíte-li tuto zásadu, je vám mnohé ze světové politiky hned jasné.

Ovšem námořní pěchota se jako každá armáda také nesmírně zasloužila o technický pokrok. Někdy ani sama nechce prozradit, kteréže to výdobytky techniky nenápadně přenesli vojenští odborníci od námořní pěchoty mezi prostý pracující lid. Namátkou jmenujme odpuzovací boty značek Adidas a Puma a podobně. Po dlouhodobých výzkumech byly tyto boty konstrukčně vyřešeny tak, že pevně uzavřou nohu, nahoře kotník obepnou mechovou gumou, čímž se noha obyčejného průměrného vojáka (vojáci východních i západních armád se, jak praxe ukázala, co se týče nohou, přes překvapení mnoha vojenských vědců příliš neliší) stane naprosto uzavřenou. Tam pak vzniká „kyselina máselná z potu pánských nohou (ale někdy i dámských – autorovo doporučení: nečuchat ve vášnivém žáru po protančené noci k lodičkám noční víly), zákonitě po několika hodinách v prostoru kolem nohy, svým děsivým zápachem proniká i přes vnější plášť boty. A má ta smradlavá hrůza i vědecký název! Kyselina máselná, též známá pod systematickým názvem butanová kyselina, je karboxylová kyselina se vzorcem CH3CH2CH2-COOH.a na Wikipedii, kdyby vám to bylo k něčemu, se dočtete, že ze všech mastných kyselin vyskytujících se v tucích má v molekule nejméně atomů uhlíku.

V ten okamžik působení kyseliny máselné – butanové - jinak průhledný plankton ve vodě kolem jednotky zezelená a vydává pronikavý odér. Což výrazně pomáhá velrybám jej najít a sežrat. A tím zachovat svůj ohrožený druh. Veškeré ostatní mořské potvory, plankton nepožírající, bílé žraloky nevyjímaje, marně si ucpávajíce nozdry ploutvemi a někdy i chaluhami, od zdroje zápachu prchají.

Pokud pak civilista použije tyto boty v běžném životě, vylepšený typ „civilák“ dokáže produkovat výrazný odér i při použití na suchu. V krajích, kde se houfně vyskytují komáři Aristoteles (nebo jak se ty mrchy jmenují), co přenášejí malárii a jiné choroby, v okamžiku, kdy ucítí na noc odložené botky tohoto typu, prchají a jdou kousat cokoliv jiného. Jen ne osoby do okruhu 100 metrů od odložených tzv. sportovních bot. Tak armáda přispěla k boji s vražednou nemocí. 

Jak správně již cca 55 let uvádějí české – dříve československé – deníky, počet branců, kteří při nástupu do armády neumějí plavat, se stále zvětšuje. V současné době, jak jsem spočítal jen v tisku uváděné procenta branců-neplavců od roku 1989 dodnes, tak se jedná již o zápornou hodnotu cca -176 % (toto číslo znamená, že již nejen všichni branci neumějí plavat, ale že ani většina jejich rodičů a prarodičů a rodičů těch prarodičů neumí plavat) * 

Protože se stav plavců mezi vojáky stále zmenšuje, až je nejmenší na světě,** bylo nutno vynalézt nějaký záchranný prostředek, aby se námořní pěchota i s velením hned po nástupu na hladinu moře neutopila. Proto byla vynalezena tzv. křidélka, která dnes známe v jejich roztomilé podobě, v které je používají naše ratolesti. Voják si na ruce navlékne křidélka, hlava mu čučí z vody a poddůstojníci mají na koho hulákat. Kdyby se vojsko potopilo nebo mu z vody koukaly nohy a zadek, tak jakékoliv ječení směrem k z vody vykukujícím zadnicím se ukázalo jako neúčinné. Tudíž by nešlo velet! Anebo, nedej bože, co kdyby se vojště utopilo, co by dělali pak, táži se, poddůstojníci, ba co dím, velitelský sbor? Ha?!

Zároveň při tomto vynalézání vojenských zařízení nebylo zapomenuto ani na důstojnictvo, které potřebuje při svém plánovaní a dumání „jak to asi dopadne“ a „co bysme si teď dali“ jisté pohodlí. První kopie vodních klubovek pro plukovníky a generály byly brzo ze NZ (nedotknutelné zásoby – zásoby, kterých se v každé armádě kdekdo nejvíc dotýká, zvláště když je nějak, většinou se zištným úmyslem, přemisťuje) zcizeny obchodními špiony. Po realizování bez maskovací barvy se nejprve na amerických bazénech a dnes už i u nás na hladinách rybníků, jezer, požárních nádrží a zlevněných bazénů typu „Moulafild“ objevila nafukovací křesla, lenošky, postele, stolky a podobně.

Význam pro obyvatelstvo je veliký. Například unavený otec po dni plném práce usedne do nafukovacího křesla a odpluje doprostřed bazénu. A tam v klidu přemítá. Pokud je manželka příliš hlučná, či se snaží k choti doplavat, aby mu sdělila něco strašně důležitého, jako že sousedka má nový kabát a asi taky milence, může si dotyčný zapojit umělé vlnobití. Dodávané za příplatek. Zvukové doprovodné zařízení zvané „Orkán“ hladce přehluší i jekot vichřice. Někdy i manželky.

I druhá část tohoto vynálezu (setu) byla původně určena pro námořní pěchotou. Totiž ten protiproud a umělé vlnobití. Protože když se nepřátelské vojsko dostalo do umělého vlnobití, brzo měli všichni mořskou nemoc a blijící voják není v bitvě příliš aktivní. Tedy co se týče nepřítele. 

Také další světový vynález, který denně vidíme na našich obrazovkách, pochází z tzv. odpadu po vojenském výzkumu. Jedná se o moderní dámské vložky. Jistě jste si všimli, že dámské vložky se v zásadě velice podobají vložkám do bot. A jistě každý pochopí, že u námořní pěchoty trpí vojsko trvalým vlhnutím nohou. Armáda – a babičky – nejlépe ví, že „klid a nohy v suchu“ jsou základem dlouhého a klidného života.

Proto, aby omezili zbytečné ztráty způsobené revmatismem z vlhka, vymýšleli vojenští odborníci stále savější a stále tenčí a tenčí a stále více sající vložky (do bot!).

V jistém okamžiku bylo sice stále stoupající savost vložek nutno přeci jen omezit, protože vložka, která dokázala přijmout najednou více než 150x více tekutiny než obvykle, dokázala vahou nasáté tekutiny průměrného vojáka i potopit. Dnes jsme skončili u praxe, že se savost vložky zastavila u schopnosti absorbovat množství tekutiny až 20x větší než normálně. A neprotéct.

Občas si některý nedbalý vojín nedobře zavázal tkaničku od boty a jak by se bota zatížena plně nasátou vložkou (botní!) samovolně vyzula a padla ke dnu, najednou by se vojín, ba i četař, ocitnul ve vodě bos. Bylo tedy nutno něco vymyslet. K tomu byly vyvinuty specielní a velice dobře držící vložky s křidélky, které nejen že dobře sají, ale vydrží i prudší pohyby. Zůstanou na původním místě, ať se děje, co se děje. I když obosatělou nohu nepořádného vojína začne okusovat například mořský krab nebo ožužlávat kapr (případy známé pouze ze sladkovodních nádrží), drží furt. Toho využily firmy vyrábějící dámské potřeby. Vlastně tak vznikl produkt využívající výsledky vojenské špionáže!
Tímto odhalením, jak vlastně vznikly tyto pro moderní civilizaci důležité věci, je také objasněna otázka, proč ve všech televizních reklamách kape, teče anebo se lije na vložky modrá tekutina. To je takové nenápadné připomenutí geniality neznámých vojenských vědců, kteří se u všech možných moří místo koupání tak dlouho zabývali vědou, až vynalezli tento pro vojsko i civilní obyvatelstvo důležitý výrobek

Tak bychom mohli pokračovat dále, ale to už by mě asi nějaký odborník na vojenská tajemství odhalil jako špiona, a tak vám další vojenská tajemství prozrazovat nebudu.
Top Secret!

P.S. Pokud jste to dočetli až sem, máte vlohy pro chápání uměleckého stylu „dada“ a také obecně „futurismu“, který byl v módě před cca 100 lety.

* Jedná se o takzvaný kumulačně-rétorický efekt známý z článků v tisku a šotů v TV, nejlépe Nova, leč nezapomínejme ani na ČT. To se tak dlouho z obrazovek o zprávách například tvrdí, že věk těch, kteří začínají s alkoholem a drogami a jinými nepravostmi stále klesá, klesá a klesá a stále mladší a mladší jedinci začínají chlastat, kouřit, fetovat, souložit, krást (další nepravosti dodejte dle vlastního výběru), až lze nakonec lehce dojít selským rozumem k tomu, že těmto zlozvykům u nás propadají pravděpodobně už spermie.
** viz spisovatel J. Wolker – naučná stať: „Jak se stal básník trpaslíkem“.

Bývalý vojín Československé lidové armády