11.7.2020 | Svátek má Olga


VÍKENDOVINY: Kéž lavičko, kéž bys promluvila

20.6.2020

Hrdinný tenor šedesátých let pěl lyrickou píseň, v které požadoval, aby lavička promluvila. To byl nápad naštěstí neuskutečnitelný, ne­boť v případě realizace by byl v tehdejší době znač­ně nebezpečný. Lavičky v parku totiž bývaly v slunných dopoledních využívány k odpočinku maminkami s kočárky tiše nadávajícími nejen na manžela, ale i na nedostatek toho či onoho, odpoledne pak byly zhusta obsazeny čilými důchodci, pamětníky kapitalistických časů. Jejich nadšení pro „nový socialistický věk“ bylo většinou nulové.

A nedej bože, co by posluchač slyšel, kdyby la­vička promluvila o tom, co se na ní děje za vlahých ve­čerů. Na mravnost dbali soudruzi všude a pamětníci vědí, jaký skandál způsobilo 1 ňadro (slovy: jedno ňadro), které se lehce mihlo ve filmu Zítra se bude tančit všude. Zásadní a neoddis­kutovatelnou zásadou bylo, že náš nový člověk se “takňák, soudruzi” nejlépe re­produkuje čtením revoluč­ních příruček.

Při setkávání mládeže byl podle soudružského tisku povolen tělesný kontakt na tzv. “svazáckou vzdálenost”. Která, jak pravil jistý tehdejší ideolog, je sice neurčitá, ale v každém pří­padě tak dlouhá, aby fyzicky zabraňovala početí. V budovatelském filmu se milenci vždy jen drželi za ru­ce, hezky daleko od sebe. Když se dost naběhali mezi břízkami, ona s lehce rozto­čenou skládanou sukní (ale jen lehce), on s kadeří spad­lou do čela, pak se zastavili na nějakém kopci a hleděli vstříc světlé budoucnosti, kterou – čert ví proč ­- představoval skoro vždycky západ slunce. Na hojně pořádaných školeních mládeže o nutnosti budovat socialismus to ovšem většinou vypadalo tak, jak se říkalo, že „kámen šoupá cihlu“. Ono se tedy místo slova šoupá používalo jiné slovo, to ovšem byla doba vyjadřovací politické korektnosti vzdálena padesát let. Jak říkali Sláva Šimek a Jiří Grossmann, postel je místo, které slouží k odpočinku jednotlivců, dvojic a někdy i celých kolektivů.

Výjimkou, která potvrzovala pravidlo, že se on a ona na sebe nesmí mačkat, však byl tanec. V tanečních, na čajích i na plesech bylo naopak nařízeno se na parketu co nejvíce tlačit. Jeden k jedné. Unylé cajdáky doprovázely mladé dvojice, jež se zpoce­ně tiskly k sobě. Ples se táhl jak sirup. Vtom se cosi ně­kde začalo dít a nezaměni­telní dědci v ošuntělých oblecích s dychtivým výra­zem se hnali někam do ro­hu, kde si mládenec troufl pustit partnerku kus od sebe, zatočit s ní a mrsknout párkrát nohama při tanci, kterému se říkalo jive (čti: džajf).

Kapelníci tanečních orchestrů, ať to byl Zelenka, Krautgartner zvaný Krauťas či Karel Vlach, hráli hru na četníky a zloděje s námi. Upaťchaní soudruzi se hnali do rohu sálu, když tu orche­str změnil tón a rockenroll, maskovaný jako orchestrál­ka, se změnil v pomalý waltz či tango, obecně zva­né “tango-perverso”. A než stačili pořadatelé zasáh­nout, mačkaly se zase dvoji­ce na sebe jak pět lidí v pa­nelákovém výtahu.

Na plesech pánové nosili většinou tmavé obleky a dív­ky velkou toaletu a na čajích “koktejlky”. Dámské šaty bez ramí­nek jsme jako kluci milovali. Zvlášť pro jejich schopnost se nahoře odklápět při ma­zurce a podobných tancích, kdy pán stojí za dámou. Waltz nebo valčík pak vyža­dovaly speciální techniku, aby se člověk k tanečnici přes všechnu tu spoustu sukní a spodniček vůbec do­stal. Teprve pak, obklopen tou bílou záplavou, bokem lehce zepředu opřen o part­nerku, mohl začít s tancem.

Přípravy na plesovou sezó­nu byly podobné přípravám do boje. Maminky studovaly střihy a peněženky, dívky střihy a výstřihy, pánové plány plesů a sháněli lehkou taneční obuv. A bílé rukavi­ce, aby dámy neměly na zá­dech mastný flek od ruky. A pak se jen čekalo, kdy to začne. Plesy byly různé. Jít na zahradnický ples ve Fučí­kárně znamenalo utratit ne­malý peníz, ale bylo to něco. Něco noblesního, až na tu obsluhu. Plesy jednotlivých středních škol byly různého stupně oblíbenosti, ale jít na ples kterékoliv střední eko­nomické školy, plné ňader, zadečků a rozdychtěných očí, a nejít od­tamtud s novou přítelkyni, to mohlo jen naprosté klu­kovské nemehlo. Protože ty­hle školy byly tak přebuch­továny, že i ředitel školy si bral s sebou do práce men­zylan. (Pro mladší ročníky a zahraniční rodáky: lék na dámské problémy.) To aby se v kolektivu nelišil.

Jistým způsobem byl pak výjimečný ples chemiků. Na plese chemiků - zvaném Kachekran – stále něco třaskalo, vybuchovalo, páchlo či vonělo. Rány pře­hlušovaly hru kapely, dýmy zahalovaly tančící páry a při pokusu odklepat popel do popelníku se zpravidla ozva­la pecka jak z děla a vajgly z cigaret, doposud ležící ne­nápadně v popelníku, od­startovaly do povětří.

Ples to byl báječný. Byl jsem tam vždycky. Přesto, že o chemii mám něco jen napsaného na výučním listu a jinak z ní nevím nic. Ovšem takový Travex nebo bouchací kuličky, třaskavá rtuť a podobně, to jsem zvládl i já. A také většina účastníků, jak bylo po celý večer slyšet i vidět.

Každý leden nás če­kalo přece ještě tolik plesů a světel v tanečních sálech... A toho napětí, kdo pro nás přijde, nebo stačím-li k ní doběhnout, k té senzační plavovlásce či k té zářivé brunetce v ša­tech, co v nich vypadá jako královna?

Teď už chápu ty maminky na židlích kolem sálu a je­jich rozzářené oči. Každá z vás, dívky, byla tehdy prin­ceznou.

Někdy princeznou poněkud roztouženou. Kamarádka Eva dlouhou dobu vyprávěla, aby dokázala, že její manželství s tím dotyčným byl od začátku omyl, příhodu z plesu. A myslím dokonce chemického, oba byli chemici. Při tanci, zvláště při tom mačkacím, jako je waltz a podobně, dívenka zjistila, že se k ní netiskne nahoře jen mužná hruď. Také dole se něco tisklo. Zvláště při krocích, kdy mužská noha (feministky, nečtěte to dál!) proniká stehnem mezi dívčí nožky a krouživým pohybem rozkročenou dámu kolem své pevné nohy otáčí. Zvláště v těchto okamžicích se zdálo být tanečnici jasné, že mu skutečně není úplně „volná“. Posléze pak zjistila, že i u divokého tance „jive“ či tance zvaného „holanďan“ lze při divokém míjení nohou narazit do čehosi podlouhlého a pevného. Ač děva mladá, nepříliš zkušená, leč rodačka z temperamentní „Slovače“, začala se dokonce na noční cestu domů i trochu – tedy spíš hodně, jak přiznala později – těšit.

Ples končil, kabáty na ramena, cesta nejprve tramvají a pak ke koleji přes park. Na jejím začátku vytáhl mladý muž z kapsy baterku „tříbuřtovku“, aby tak dívku ochránil od pádu. Původně si dívka nepřála nic tak toužebněji, než nějaký ten „pád“. I když by to nemuselo být zrovna na zmrzlou cestičku.

Po vyndání baterky letmým pohybem boků a laškovným polibkem zjistila, že tam dole, co tak intenzivně cítila, byla po celou dobu skutečně jen baterka!

Vzala si ho, jinak to byl fešák, ale nikdy mu to neodpustila!

Možná, že jste podobný příběh už někde slyšeli. Někdy to byla baterka, jindy klíče, někdy něco jiného. Myslím si, že mnoho dam bylo v životě podobně při dívčím v očekávání zklamáno. Jak jsem to četl v jedné knize příhod z lékařského prostředí:

Na dětském oddělení jisté nemocnice ležela s nějakou chorobou malé dívenka. Při velké vizitě, kdy přicházel i pan primář, se musela vždy před prohlídkou svléknout a pan primář ji vyšetřil. Přitom občas slyšela hudrování, že zdržuje. Když se to párkrát opakovalo, chytrá dívenka se předem připravila a čekala na pana primáře posazená na posteli, jak ji pánbůh stvořil. Ovšem zrada! Když přišla vizita, pan primář se jen podíval do papírů, něco řekl fámulusům a dívenky si ani nevšiml.
„Vůbec si mě nevšim´ a já se tak připravovala a snažila,“ stěžovala si malá dívenka po vizitě zdravotní sestře. A ta moudrá žena pravila:
„Jo, holka, z toho si nic nedělej! To se ti v životě stane ještě mockrát!“

Takže já té kamarádce Evě tu historku s tou baterkou vždycky věřil. Už podle toho, jak se vždycky při vyprávění rozvášnila a blýskaly jí oči. Nad tím zklamáním. Tak přesvědčivě to rozhořčení neumí hrát ani slavné dramatické umělkyně.

Dneska žijeme v době, kdy je smrtelně nebezpečné se k nějaké vůbec přitisknout. Proti MeToo byly svazácké výbory, co se týče sexu, úplná sranda. Chudáci dnešní vysokoškoláci a mladý lidi vůbec. Dneska může být za mačkání tělo na tělo i kriminál. Ale to je prý taky pokrok.



SOUTĚŽ: Vyhrajte Královský rodinný balíček do Království lesa
SOUTĚŽ: Vyhrajte Královský rodinný balíček do Království lesa

Království lesa je unikátní rodinné hřiště inspirované šumavskou přírodou. Kousek od Lipenské přehrady a Stezky korunami stromů tak naleznete pro sebe a svou rodinu místo, kde si užijete skvělou zábavu. Zapojte se do soutěže a vyhrajte celodenní vstupné.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.