Neviditelný pes

VÍKENDOVINY: Kdo rád jí, ať zvedne ruku (9.)

9.6.2006

V množství prý je síla.

Tvrdí se to. Možný to je. Třeba milion mravenců síla určitě je. Když si jim sednete do mraveniště. Ale není tomu vždy tak. Prostě, když vám bude vyhrožovat pět chlapů co váží i s postelí každý třicet kilo, tak pokud to nebudou šikmooký kungfuáci anebo nebudou mít v rukou „britvičky a vreckové nožíky“, tak se moc neleknete. Ovšem, řekne-li vám chlap jako hora, že vám jednu mázne, zbystříte pozornost a uvěříte tomu natotata. Dám příklad.

Přítel Jan má, odhadem, asi tak 150 kilo. Z literárních kaváren a tak podobně se vrací často později, takže se ozbrojil. Kdyby něco.

A skutečně, ono jednou něco. Jacísi dva pitomečci, zřejmě s vadou zraku, Jana zastavili v temné ulici a chystali se jej přepadnout. Vykročili k němu a Jan se snažil šmátrat po zbrani, ale nějak se mu zasekla či co, tak se rozhodl, že to vyřídí ručně. Prvnímu lupiči ji natáhl holou rukou, až mu vypadl nožík a druhý bandita se už dal na útěk sám. Nedivím se. Když je za takovou rukou 150 kilo, je jasné, že hmotnost se projeví. A fyzika, jak rád sám říkám, ta platí za všech režimů.

Proto jsem se neváhal vydat s kolegyní na výlet do neznámých krajin. Většina Španělů je nám tak po ramena a kdyby na kolegyni někdo zaútočil, stačilo by, aby na něj upadla. Jak to bylo v tom filmu s paní Růžičkovou.

Byli jsme zrovna v Madridu a protože letenky jsou levné, když je v cestě neděle, vybylo nám volno. A protože jsme měli dohromady asi tak 250 kilo, klidně jsem kývnul, že pojedeme kamkoliv.

No, z kamkoliv se nakonec vyklubala Ávilla, město kus od Madridu ve spolkové španělské zemi zvané Castilla y León. Země velikých plání, ale taky velkých hor. A studených hor, aby bylo jasné. Kdo zná Španělsko trochu víc, nechápe, jak to, že nejsou Španělé mistři světa ve vytápěcí technice. Ono ostatně i o Madridu se říká, že je to 10 měsíců pec a dva měsíce lednice. Já nechci Španěly pomlouvat, ale oni jsou často, co se týká rozhodování, takoví pomalejší. Možná, že než si to rozmyslí, že by si měli pořídit topení, dva měsíce jsou fuč a už je zase vedro.

No, ani mi jsme nebyli moc rychlejší v myšlení a kývli jsme na to, že pojedeme do Ávilly malým Seatem. V papírech bylo napsáno, že je to auto pro pět lidí. My tam byli dva a jedna dámská kabelka a naše kabáty a bylo přeplníno. Možná i přetížíno. Protože jsme měli na cestu teplé kabáty. Kolegyně měla takový nějaký flaušák, který pokud visel jen tak na věšáku, mohlo se nezasvěcené osobě zdát, že si tam někdo zapomněl stan, co bývá nad šapitó.

V Áville bývá totiž velkou část roku dost zima. Protože Ávilla je sama ve výšce 1130 m. n. m. Tedy ještě výš o víc než 100 metrů než třeba Boží dar. A nenechte se plýst, že jako Španělsko je u moře. Ve skutečnosti je z Prahy ke dvou mořím, Baltickému i Středozemnímu, blíž než k jakémukoli moři z Madridu.

zasněžené kopce nad ÁvillouKolem starého města Ávilla a jeho přímo pohádkových hradeb se tyčí hory. Nevypadají sice moc vysoké, ale docela jsou - Cerro de Gorríja 1727 m.

Jedete-li kamkoliv na výlet a za poznáváním kulturních a historických památek, je nutno nezapomenout na proviant. Dneska se také říká na „logistické zabezpečení“. No prostě na dlabanec. Vy, kdo jste jezdívali kdysi autobusem na školní výlety, si to pamatujete. První co se udělalo, bylo, že se začaly jíst napečené řízky od maminky.

Turistika, přátelé, ano včetně kulturně–poznávací, není žádný holubník, aby si každý chodil kam kdo chce! Znáte to z Prahy anebo Karlštejna! Turistovi se dají plánky, na nich s napíše, co tvůrce mapy považuje za důležité a turista ať kouká mazat podle trasy a povinně se obdivovat tomu, čemu se, podle tvůrce bedekrů, obdivovat má. A ne se jen tak procházet podle vlastní hlavy, očumovat a, s prominutím, jen se tak flákat!

Takže i my jsem vystoupili přesně podle plánku z auta u takové podobné stavbičky, nějakého jakoby altánu či co, jaký jsou třeba v parku ve Veltrusech, a povinně jsme obdivovali pohled na úchvatné hrady Ávilly.

Z místa, odkud jsem se koukali my, se kdysi totiž koukal někdo slavný, já už zapomněl kdo, ale to je vlastně fuk. To jeden skoro hned zapomene, kdo tam byl předtím. Ovšem hřeje ho potěšení, že to byl někdo slavný (jo a po něm asi tak milion turistů, ale ti nejsou zajímavý, že).

Úchvatné pohledy mají vždy silný dopad. Jako když můj bratr, když byl malý cvrček a koukal se na jeden úchvatný vodopád, to okomentoval slovy: „Jé, to je vody! Maminko, mně s chce čůrat!“

Což o to, to se nám už chtělo taky. A hlavně jsme už měli hlad! Když má někdo velký tělo, tak ho musí pořádně živit. O tom nemají takový ty podvýživy jako modelky ani ánung. Tělo, který má hmotnost nějakých 45 kilo v hubertusu, skoro nic nepotřebuje. Ale tělo nad metrák, to už vyžaduje své! Pořádné a pravidelné doplnění zásob.

Když jsme jeli k tomu vyhlídkovému altánu, všimli jsme si, že kus pod hradbami je v takovém tom bruselském pavilonu – sklo, beton a plochá střecha - čínská restaurace. Ten barák byl tak ošklivej, že nikdo jiný než Číňani se v něm nemohl ekonomicky udržet. Velký nápis zval hosty na „specielní menu“. Za nějakých, když jsme to přepočítali, dvě stě padesát korun. Ve Španělsku bratru zadarmo. Jde se tam. Už nechci ani vidět žádný pečený kůzle, co je cítit na deset kroků, anebo mořské, ryby co vypadají jako by si je vymyslel Salvátor Dalí. Co nám je pořád nutili naši španělští přátelé. Dáme si něco, co známe! Čínu!

Ze strany bylo vidět ve velkých auslágách, čert ví proč otočených do nudné krajiny a ne na hradby (buď byl projektant skutečně neortodoxní, anebo to byl vůl, to se někdy těžko rozlišuje), hosty, jak pojídají. Restaurace tedy byla v provozu. Velké prosklené dveře restaurace obrácené k parkovišti, na kterém jsme zaparkovali a kde stálo hafo náklaďáků, byly, čert ví proč, zevnitř polepené papírem. Vzali jsme za kliku a odhodlaně vešli.

A byli jsme ve skladu!

Číňané ztuhli. Byli tam mezi bednami a lahvemi, stoly a regály asi tři nebo čtyři. Ani jsem se jim nedivil. Že ztuhli. Poměr „měr a vah“ byl zřetelně na naší straně. Jak jsem vypadal já, nevím, ale kolegyně J. čněla nad nimi jako Matterhorn nad Vysočinou. Po chvíli, kdy jsme na sebe jen zírali, se do Číňanů vrátil život a hlasitě štěbetajíce a uklánějíce se, vedli nás skladištěm dozadu.

Čurbes tam měli stejnej, na jaký se pamatuji ze skladišť Ráje, tedy Restaurací a jídelen, kde jsem coby mladík občas pracoval jako brigádník, a tak nejsem háklivý. Když jsem to přežil tehdy, přežiju to i dnes.

Prosmekli jsme se chodbičkou kolem kuchyně, kde malinký a mrňavý kuchař zůstal stát, když nás uviděl, jak Lotova žena se zdviženým sekáčkem v ruce a jen mrkal očima, a už jsme byli v restauraci.

Čínské restaurace ve Španělsku, tedy ty ve vnitrozemí - na pobřeží je pro turisty všecko jinak,- jsou dosti rozdílné od těch v Čechách. V prvé řadě jsou tam obrovské porce, takže v Madridu, kousek od nádraží Atocha, jsme si vždycky dávali čtyři porce, a to nás chodilo ne večeři šest. Úslužní Číňané postavili doprostřed stolu otočnou desku, na ni mističky a talíře a vedle toho ještě rýži v miskách…

Také přístup k hostům bývá trochu jiný. Většinou když vstoupíte ve Španělsku do čínské restaurace, přiběhne k vám někdo z obsluhy, často půvabná dívka, a vezme si od vás kabáty, které pečlivě pověsí na ramínka v šatní skříni.

A to byl další menší problém v čínské restauraci pod hradbami Ávilly. Drobounká Číňanka přiběhla…. . Tedy já vím, že žádný „skutečný Číňan“ neexistuje, stejně jako neexistuje žádný skutečný „Španěl“. Ve Španělsku žijí Marileňos, Katalánci, Gajego, Baskové a tak a podobně je tomu i v Číně. Typickým znakem těchto Číňanů, skoro by se dalo říci Číňánků, byla jejich drobnost a křehkost. Malinkatá Číňanka převzala moji bundu a pak s rukou nad hlavou se pokusila převzít obrovský flaušový plášť kolegyně.

Dáma, tedy kolegyně, jak mají dámy zvykem, jen tak lehce ručkou odložila směrem k personálu kabát, načež Číňanka pod ním zmizela. Pak ji zmohla nejen velikost kabátu, ale i jeho váha a začala, tlačena tou hmotou, couvat skoro v podřepu s oběma kabáty pozadu směrem k šatně. První, kdo si uvědomil, že něco není v pořádku, byl číšník, který se vrhl své soukmenovkyni na pomoc. Ale to již zareagovala moje kolegyně a rychlým hmatem jednou rukou uchopila seshora kabát i Číňanku v něm a aby se tak řeklo, stabilizovala je.

Otřesená obsluha s moha omluvami a poklonami odcouvala s našimi kabáty a další Číňanka nás uvedla ke stolu s báječným výhledem na … No na nic moc, rovinu a pak nějaké sněhem mírně pocukrované kopce.

A jala se nám nabízet a vyptávat se, co bychom si dali. Tedy já moc španělsky neumím a přízvuk mám echt českej. Ovšem ta dáma z Číny taky moc neuměla španělsky a výslovnost měla, no, jak vietnamský trhovci v pohraničí u nás. Nelze se jí ovšem divit. Já bych v čínštině nedal dohromady ani větu, jak jsem byl poučen sinology.

Nakonec to bylo jasný. Dáme si to „MENU“. Co jsme o něm četli venku.

„Sí, claro. Dos Menu, por favor,“ pravil jsem světácky u koukal do nabídky onoho MENU. Byl to papír dlouhý, španělsko-čínský a bylo na něm uvedeno neuvěřitelně chodů. Ale to nic, to známe. Nakonec to bude polívka, hlavní jídlo a nějaký jakoby moučník.

„Cerveza?“ optal jsem se, že si jako dáme pivo.

„Těrvěďa ťompleťo ťom meňu,“ usmála se číšnice.

Je to dobrý, pivo asi patří k tomu. Ti Číňani jsou fakt dobrý!

Nejprve jsme dostali „jarní závitek“. Byl asi tak třikrát větší, než co ho dávají v Praze. Byla to taková strašně veliká zeleninová buchta jakoby z listového těsta. To byla lahoda! První hlad pominul. A copak bude dál? No, možná polívčička. Jak říkaly naše babičky:Polívka je grunt a maso je špunt!

Byla. V krásných miskách, želatinová polívčička s houbičkami a skleněnými nudlemi, co já tak rád. Miska byla krásně malovaná. A velká.

Pak se začaly dít věci. Na stůl přišly ony čínské ohříváky na svíčku a na ně nějaké maso v podlouhlých talířích, možná hovězí, pak smažené kousky kachny a ještě něco neidentifikovatelného. A, jak jinak, rýže.

Moc to bylo dobrý. Oba jsme na konci zafuněli a bylo nám blaze.

Ovšem pak přinesli opečené kousky kuřete v červené sladkokyselé omáčce, což já strašně rád. Každý dostal porci a protože jsme zdlabali rejži, dostali jsme každý ještě další misku. Malovanou. Plnou rýže.

Pak se servíroval zeleninovo-klíčkový salát s báječnou marinádou. Se salátem jsme bojovali delší dobu, ale přemohli jsme ho. Přece to tam nenecháme! Navíc je to zelenina a samá vláknina a to je prostě děsně zdravý, to ví každý. I raditelé v televizi!

Mezitím přinesli každému láhev čínského piva. No, nic moc, ale šlo to. Být Španělem, tak si ovšem nad tím pivem mlaskám.

Následovala miska s pudinkem. Byl zalitý něčím sladkým. Byl sice moc dobrý, ale už u nás nebyla ta potřeba jídla tak velká.

V domnění, že už je všemu konec, chtěli jsme zaplatit a tiše se vzdálit, konečně správným vchodem, ale nebylo nám to umožněno. Když jsme se zvedli, přiběhli tři mrňaví Číňánci a cosi brebentili, z čehož jsme nakonec vyluštili, že na nás čeká ještě zmrzlina. A už tu taky byla.

Kuchař vykoukl z kuchyně i se sekáčkem v ruce, a tak jsme nenechali ani ždibínek té zmrzky.

Pak přišlo cosi jalo malé lívanečky a ještě káva a nakonec šťopička nějakého likéru. Tu jsem si klidně dal, bylo jasný, že ten alkohol se přes to jídlo do žaludku nejmíň do zítra nedostane, a tak jej nemohu dneska mít v krvi.

Když jsme platili, měl jsem svět už trochu rozmazaný. Parta číšníků a šatnářek nám přinesla kabáty, přičemž ten flaušák nesli dva a nábožně na něj hleděli.

hradby u ÁvillySešli jsme po schodech ven, pohlédli vzhůru na hradby, ke kterým se vinula cesta a schodiště, a vydali jsme se za poznáním.

Na první plošině na cestě na horu jsem uviděl u cesty patník. Usedl jsem na něj, chvíli dýchal a kolegyně usedla na ten druhý. Patníky to byly solidně postavené, vydržely to. A nezašouply se do země.

„Pudem?“ vydechla za chvíli J.

„ Ne,“ pravil jsem pevně. „Seď a já budu dělat, že tě fotografuji.“

A tak jsme se „fotili“ po cestě nahoru skoro na každém patníku. Byly tak padesát metrů od sebe. Fotku nemám ale žádnou. Já byl tak přežranej, že jsem zapomněl aspoň občas skutečně zmáčknout spoušť.

Jo a kdybyste se dostali do Ávilly, tak tam mají veliký kostel zasvěcený patronce Španělska, Terezii z Ávilly. Krásná skulptura, celá ze stříbra. Úžasná práce. Jen se jim jedna z nožiček, na kterých to celé stojí, tak ňák ulomila či co. A pak ji přišroubovali takovým tím mosazným vrutem, co je u nás prodávají v Bauhausu. Voni se s tím na jihu moc nepářou. Je to, jak kdyby měla hraběnka přidělanou vlečku drátem. No, ale je jasný, že tam to nikomu nevadí.

A ještě! Mají tam ulici generalissima Franka. A když se nad tím kolegyně pozastavovala, odpoutal se z protější římsy místní holub a přesnou ranou ji posral. Tak jestli jste levičáci, v Áville opatrně s vyjadřováním.

No, kdybyste náhodu navštívili tu čínskou restauraci co my, tak stejně budete místo mluvení víceméně jenom funět!



zpět na článek