VÍKENDOVINY: Kdo rád jí, ať zvedne ruku (6.)
Balada o „volském oku“ a vlašském salátku s rohlíčkem
„Tady teď mezi lidmi v Ankh-Morporku slyším často mluvit o nějaké správné výživě. Jenže ti, co oní mluví, jsou většinou muži. Já proti muskejm nic nemám. Naopak. Ale neumějí vařit. Dělat to, čemu se dneska moderně říká cuisine, to možná. „
(Terry Prachett – Kuchařka stařenky Oggové – vydal Talpress a geniálně přeložil Jan Kantůrek)
Tuhle jsem musel do nemocnice na kontrolu. Znáte to. Většinou. Pokud čtenář nezná obřad pravidelné návštěvy odborného lékaře, není buď ženská, anebo se bude jednat pravděpodobně o osobu mladšího věku. Člověk určitého věku navíc ví, že od nějaké doby našinec v životě už potkává víc doktorů než lidí.
Po vstupu do budovy nemocnice projdu kolem uniformované služby, mihnu se vedle stánku hýřícího barevnými magazíny, přejdu bankomat i automat na nápoje (i bio-nápoje tu mají), a zapadnu do nemocničního bufáče. V některých věcech se nás ten socialismus drží jak klíště. A tohle prostě pravej bufáč je, s tím se nedá nic dělat.
Mám hlad. Nestačil jsem oběd. A tak si skočím jen na něco malého. Copak tu asi mají? No, tak byl by tu vlašský salát, francouzský salát v majonéze, zelný salát v majonéze, nějaké uzenky, pak rohlíčky, mají českýho turka s lógrem anebo americkou nechutnou instantní kávu, colu tu- i cizozemskou, podle hesla „Kokakolu Pepsi, maj‘ i u nás ve vsi“ a tak dále. Hned jsem jako doma.
Určitě správná strava pro člověka pravidelně navštěvujícího oddělení kardiologie a srdeční chirurgie. Kdo by odolal nabízeným pochoutkám? Nikdo. A pokud by někdo odolal, má smůlu, bude hladovej. Nic jiného nenabízí. Tedy nějaký sušenky, "šůši" jak říká vnučka naší kamarádky. A tak si dávám salátek a rohlíčky a moderní plastovou lžičkou se cpu tradičním českým jídlem.
Pozoruji postupující řadu lékařů a sestřiček, kteří si poroučejí tu šunkové závitky v aspiku, jindy „30deka salátku, paní Jarmilko, prosím na tácek a tři rohlíčky, děkuji“ a „Další, prosím“ a nořím se do vzpomínek.
A když jím, tak o jídle. V nemocnici. To jsem kdysi seděl na důkladné kontrole orgánu, v kterém prý sídlí láska, v jiné nemocnici, ale taky celkem pěkné, a vedl řeči se sestřičkou, než se paní docentka vrátí. Slovo dalo slovo, sestra kdysi pracovala na závodním středisku ve fabrice, já dělal ve Vysočanech, byli jsme úplný spřízněný duše. Slova lehce plynula. Drbali jsme. V ruce jsem žmoulal propagační brožurku, co mám jako jíst a co nemám a mezi námi, laskominy ta nabídka nevzbuzovala. Vypadalo to spíš jako jídelní lístek pro slony a slepice. Samý zrní, luštěniny, zelenina a tak.
„Čuch čuch,“ zavětřil jsem najednou, protože se starými klenutými prostorami důstojné fakultní nemocnice nesl lahodný luft. Tedy vůně. Což v nemocnicích moc časté není. Oba jsme začichali a já jsem jen tak zkusmo pronesl větu: „To vypadá na smažený vajíčka. Na špeku.„
„Mýlíte se,„ pronesla setra. Né moje sestra, ale ta zdravotní. „To není špek, to je pravá slanina.“
„Tady?! Slanina!? A smažený vajíčka?! Na srdcařským oddělení? Který šílenec si to tady může dělat? Jakto, že mu to nikdo nezakáže ?!““
„No, nezakáže,„ pravila důstojně sestřička, “páč nemůže.“
„To bych se divil, že by tohle mučení chudáků pacočů nemoh' někdo zarazit.„
„No fakt to nejde,„ pravila sestra. „Vona si ty vajíčka každý den v poledne dává naše paní docentka. Hezky si je usmaží, nafutruje se s nima a pak jde vykládat pacientům, že mají bojovat s cholesterolem. Jíst zdravě a podobně.“
„To jí ještě nikdo nezabil?“ chtěl jsem vědět. “A vůbec, nebojí se paní docentka, že sama umře na cholesterol?„
„No, to by si nikdo netroufnul, jí zabít,“ odvětila sestřička. „A co se týče cholesterolu,„ zasyčela najednou nenávistně, “ta baba jedna má cholesterol jako miminko…. vrrrr,„ skončila zavrčením se zatnutými zuby.
Otevřely se dveře.
„Á, dobrý den, paní docentko,“ zahlaholili jsme oba jednohlasně a vesele a vstřícně, když vstoupila důstojná lékařka a s ní ještě větší vůně těch smažených vajíček. Polykal jsem sliny jak Palovův pes. Sestra na tom byla podobně.
„Takže pane Vlku, budeme s tím muset něco udělat„ pravila vážně paní docentka a nenápadně si setřela z koutku rtů kousíček rohlíčku s krystálkem soli. „Začneme dietou. Jak vidím, máte už v ruce odbornou brožurku, přečtěte si ji a řiďte se podle dietních pokynů. Jste již středního věku, je potřeba dbát na životosprávu, nic nezanedbat, žádné živočišné tuky, omezit solení a vůbec nejíst vejce! A další už se dočtete.“
Docentka si evidentně vůbec neuvědomovala, jak kolem ní vlaje vůně smaženého slaniny a vajíček. Vůně k nám přinášela přímo hmatatelné obrazy: na plátky nejprve nakrájená slanina, jak sklovatí na dně pánvičky, a pak se objeví vejce. Vejce s bílou skořápkou, jak padlý sníh, ruka jej uchopí a klepne s ním o hranu pánvičky…. Protože na volská vejce se musí, opakuji, musí, naklepnout vajíčko o hranu, skořápka lehce praskne, uchopíme vejce do obou rukou a rozlomíme ho. Mezi pootevřenými půlkami skořápek se díváme do nitra tohoto ještě panenského vejce, jehož intimní tajemství ještě nikdo neviděl, a necháme jej sklouznout na dno pánve.
Vlažná a vlhká, kluzká a hladivá hmota vejce sjede po rozpáleném tuku a otevře se, a ulehne jako nevěsta na svatební lože. Ruka se, jakmile začne bílek ztrácet svoji průhlednost a bledne jak mladá dívka po dlouhé noci s milencem, znovu objeví nad vířivým peklem škvařícího se tuku a přiloží jemně, jako když se děťátko klade do kolébky, několik koleček na plátky tence nakrájené cibule. Která začne ihned mírně sklovatět po stranách svých roztomilých srpečků.
A další závan božské vůně se vloudil pod dveřmi do ordinace. Ách! Zrovna jsem v duchu viděl holubičí bělobu lehce se na rozpáleném tuku vlnícího usmaženýho bílku. A uvnitř to žlutý očičko žloutku, to volskýho voko, jak se takhle lehce klepe a má lesklou kůrku…Vůně smažené slaniny jak oblaka rozptýlené ambrosie víří kolem, skoro vidím ty lahodné kuličky špekového tuku ze slaniny, jak krouží a poletují vzduchem a vnikají mi do nozder. Brilantní symfonie lehkého závanu jemné vůně čerstvého vejce je doplněna jasně patrnou omamující silou spojenou s představou vypečeného křupavého rohlíčku… Sakra, já mám mít DIETU! A za co vlastně praštil nedávno ten pacient toho psychiatra sekerou?
Docentka, když se tak dobře rozpoložená a napapaná vrátila, mi vtiskla do ruky recept a dohodli jsme si další schůzku. Naštěstí ta další kontrola byla na ráno, a to se ta baba jedna zatracená snad už nebude cpát smaženejma vajíčkama nebo bych jí fakt ublížil. Kdybych musel navíc nejdřív sedět v čekárně, a já tedey nemám nic proti čekárnám obecně, ale když v nich musím čekat, tak mi trochu vadí, tedy po pravdě, já je NENÁVIDÍM, a z nemocniční kuchyňky by se opět linula ta dráždivá vůně, tedy já bych asi nevydržel. Vyrazil bych dveře erární kuchyňky, vtrhl bych dovnitř a až bych uviděl docentku, rozvášněn a ztýrán odepíranými rozkošemi bych se na ní vrhnul a…a… sežral jí ty smažený vajíčka. Já bych jí dal!
Vzpomínám na smažená vajíčka, po očku sleduji frontu v bufáči a vychutnávám si svůj oběd. Dojídám vlašský salátek, takový ten s majonézou, kousky salámu jsou v něm a různé tajuplné věci, ani snad nemusím všechny osobně poznat, možná i na kousky nakrájená vajíčka, taky trochu zeleninky, a je mírně navinulý, ten salátek a na lžičku si nahrnuji rohlíkem tu jeho hmotu a mlsám. Fronta mezitím prořídla, je po obědě, nastal čas na setkání s lékařem.
Vytřel jsem zbytek salátu kouskem rohlíku, přece tady ty hodnoty nenechám, lžička všechno nevybere, dopil českýho turka a odolal dalšímu vábení. Nekoupil jsem si totiž to ruský vejce, které na mne lákavě celou dobu šilhalo z vitríny, pokryté tak jistě nezdravou a tudíž evidentně nesmírně chutnou majonézou, takovou tou správně mírně oschlou že až srdce usedalo. Zvítězil jsem nad svými pudy!!! A vydal jsem se na odbornou prohlídku.
Ještě naposledy, než jsem vyšel ven z bufáče, jsem pohledem zalétl na horní plato bufetového šteláře, kde si hověly narovnané chlebíčky se šunkou a cikánskou a…. Áááááá SAKRA ozdobené takovou tou přímo necudně vyzývavou půlkou vajíčka, politou majonézkou a ozdobenou laškovnou snítkou petrželky.. úúááááá.
DOST. Směr čekárna. V duchu jsem ještě věnoval krátkou vzpomínku kamarádce Věrce, řeznici povoláním i duší, a dal jí za pravdu, když říkala, že vůbec nejlepší jsou chlebíčky až druhej den po mejdanu, když jsou takový trochu oschlý a mírně ovadlý a na konec že je nejlepší takový to okoralý ….
Zatracený doktoři, oni si ty diety na nás vymysleli schválně!! A sami se cpou … no, podle fronty v bufetu slovutné nemocnice … tím, co nám zakazují. Jako ta docentka. Kde je jí a jejím volským okům je konec?!
Stoupám po schodech, výtahem jsem pohrdl, ty tři patra vyjdu, a přemýšlím o životě. Když vyjdu na první odpočívadlo, tak si maličko odpočinu. Je to odpočívadlo, tak odpočívám, co je vám na tom, divnýho, he?! Kdyby se ta plošinka mezi patry nazývala běhadlo, možná bych běžel. Tedy to asi ne. Ale kdyby se to jmenovalo lehadlo, určitě bych nepohrdl.
Jak tak na odpočívadle odpočívám, jde kolem sestřička. Mladá. Většina sestřiček je mladých. Jsou jistě ve většině nemocnic i nějaké starší zdravotní sestry, ale ty mladé převažují. Snad to mají doktorské odbory v kolektivní smlouvě nebo co. Aby se povinně kolem lékařů motaly mladý sestřičky. Ani se nedivím. Pacienti nejsou žádní krasavci, značná část jich je něco mezi důchodem a smrtí.. Tak si lékaři musí nějak zlepšit pracovní rovnováhu. Aby měli sílu se na nás koukat, když se svlíkneme a ukazujeme jim ty naše všechny ošklivosti. Co nás bolí a píchá. Já bych tohle lékařským odborům docela schvaloval, takovýhle požadavek. Už, jak jsem říkal, kvůli tomu vylepšení jejich duševního stavu.
A to, co jde kolem mne a dál chodbou, to je na zvedání nálady a nejen nálady jako stvořené. Navíc, u nás v Česku je krásný, že sestřičky chodí v bílých pláštích, většinou krátkých a mají bílé botičky a bílý čepeček. He, to má hned většina mužskejch zvýšenou hladinu hormonů. To je taková bílá nevinná a čistá krása lákající mužský k zneuctění.
Jak tak na ní koukám, já bejt o 30 let mladší, štíhlý a mít vlnitý vlas, já bych se před ní postavil, zabodl bych svůj pevný zrak do jejích jiskřivých očí, ona by vydechla a přitiskla si na svoji ještě skoro dívčí hruď ty složky s diagnózama a rozborama moči, zastavil by se v ní dech a já bych k ní ještě úžeji přistoupil a s pohledem do studánek očí bych jemně začal plenit její dívčí vnady….
Tedy, už jste si všimli, jak holky stojí, když přijde nějaký chlap a divoce se na ni zadívá a ona ustoupí a zvedne v úleku (většinou dobře hraném) zrak? To dá holka jednu nohu trošku dozadu, v pase se lehce zakloní, ladnýma rukama se jemně brání a ….. No a přitom je tím prostředkem těla, však víte čím, přitištěná k tomu chlapovi. A pak už ten chlap nemá žádnou naději. Hledí jí do očí, její řasy kmitají jak párek exotických motýlů, rtíky pootevřené jen šeptají: “NE…. Ne…. ne …. Nechoď ještě pryč!!“
Bílý přízrak zahnul za roh, já jsem ještě naposledy pohladil její rozkošný zadeček -samozřejmě jen zrakem - a pravil jsem si, že to čtení Červené knihovny když mi bylo jedenáct a byl jsem uprostřed houfu sestřenic má na mne dodneška silný vliv. Ach ta hodnotná díla, třeba „Mezi srdcem a rozumem„, „ Sextánka Jája“ a podobná. To bylka silná literatura! Přímo ze života! Skoro!
No, už jsem se trochu vydýchal a než jsem opět vyrazil nahoru, v duchu jsem si ještě zpíval kus starého songu :
“… vím dědo, že i na tebe jdou touhy,
ty schody jsou ale příliš dlo-ouhý…“
Když jsem dorazil do po těch schodech o dvě další patra – ó, díky ti, vynálezče odpočívadel mezi patry, sláva ti, sláva ti Veliký a Moudrý …. ! – a tak ňák lapal po dechu, tak jsem si vzpomněl na jeden starý vtip. A než se zase vydejchám, tak vám ho řeknu:
To jdou dva astmatici do bordelu. Za dveřmi v přízemí je zastaví vrátný a ptá se:
„Tak co, pánové? Jdete k nám? A přejete si nějaké dámy?“
„Hííí,“ řekne první astmatik. „Chtěli bysme.“
„Žádný problém, pánové. Dámy na vás čekají nahoře. Má to ovšem maličkou chybičku, porouchal se nám výtah,“ klaní se dveřník.
„To bude, hííí, dobrý,“ řekne druhý astmatik.
Vyjdou první patro.
„Týýý, híííí, Frantóó, hííí,„ řekne první, „co myslíš, hííí. Daj nám?!“
„Tý, Tondo, hííí, proč by nám, hííí, nedaly?!“
V druhým patře:
„ Hííí, hííí, hííí,„ první astmatik. „Hííí, co myslíš, hííí. Daj nám?
„Hííí, híííí, híííí. Co by nedaly?! Híííí, hííííí,“sdělí druhý astmatik.
Třetí patro:
První astmatik: „Hííííí, híííí, hííííí híííí, Frantóó, híí, hííí, hííí, co myslíš híííí. Daj nám?!“
Druhý astmatik: „To by tak, hííí, hííí, hííí, ješte híí, híí chybělo!“
Tohle já znám! Ovšem co mně to srdce operovali, tak já dojdu někdy až do čtvrtýho patra. Tedy někdy. Hííííí, hííííí.
A proto jim, doktorům, odpouštím i ty vlašské saláty pro ně a diety pro nás.
Ovšem, na druhou stranu, už staří Římané říkali: “Střídmý v jídle, sám sobě lékařem.“
Platí to ale také na ty doktory v tom bufetu? Možný ale je, že mají doktoři, už od dob starejch Římanů, nějakou výjimku. Tak je to v životě vždycky. Žádná spravedlnost!
„Tady teď mezi lidmi v Ankh-Morporku slyším často mluvit o nějaké správné výživě. Jenže ti, co oní mluví, jsou většinou muži. Já proti muskejm nic nemám. Naopak. Ale neumějí vařit. Dělat to, čemu se dneska moderně říká cuisine, to možná. „
(Terry Prachett – Kuchařka stařenky Oggové – vydal Talpress a geniálně přeložil Jan Kantůrek)
Tuhle jsem musel do nemocnice na kontrolu. Znáte to. Většinou. Pokud čtenář nezná obřad pravidelné návštěvy odborného lékaře, není buď ženská, anebo se bude jednat pravděpodobně o osobu mladšího věku. Člověk určitého věku navíc ví, že od nějaké doby našinec v životě už potkává víc doktorů než lidí.
Po vstupu do budovy nemocnice projdu kolem uniformované služby, mihnu se vedle stánku hýřícího barevnými magazíny, přejdu bankomat i automat na nápoje (i bio-nápoje tu mají), a zapadnu do nemocničního bufáče. V některých věcech se nás ten socialismus drží jak klíště. A tohle prostě pravej bufáč je, s tím se nedá nic dělat.
Mám hlad. Nestačil jsem oběd. A tak si skočím jen na něco malého. Copak tu asi mají? No, tak byl by tu vlašský salát, francouzský salát v majonéze, zelný salát v majonéze, nějaké uzenky, pak rohlíčky, mají českýho turka s lógrem anebo americkou nechutnou instantní kávu, colu tu- i cizozemskou, podle hesla „Kokakolu Pepsi, maj‘ i u nás ve vsi“ a tak dále. Hned jsem jako doma.
Určitě správná strava pro člověka pravidelně navštěvujícího oddělení kardiologie a srdeční chirurgie. Kdo by odolal nabízeným pochoutkám? Nikdo. A pokud by někdo odolal, má smůlu, bude hladovej. Nic jiného nenabízí. Tedy nějaký sušenky, "šůši" jak říká vnučka naší kamarádky. A tak si dávám salátek a rohlíčky a moderní plastovou lžičkou se cpu tradičním českým jídlem.
Pozoruji postupující řadu lékařů a sestřiček, kteří si poroučejí tu šunkové závitky v aspiku, jindy „30deka salátku, paní Jarmilko, prosím na tácek a tři rohlíčky, děkuji“ a „Další, prosím“ a nořím se do vzpomínek.
A když jím, tak o jídle. V nemocnici. To jsem kdysi seděl na důkladné kontrole orgánu, v kterém prý sídlí láska, v jiné nemocnici, ale taky celkem pěkné, a vedl řeči se sestřičkou, než se paní docentka vrátí. Slovo dalo slovo, sestra kdysi pracovala na závodním středisku ve fabrice, já dělal ve Vysočanech, byli jsme úplný spřízněný duše. Slova lehce plynula. Drbali jsme. V ruce jsem žmoulal propagační brožurku, co mám jako jíst a co nemám a mezi námi, laskominy ta nabídka nevzbuzovala. Vypadalo to spíš jako jídelní lístek pro slony a slepice. Samý zrní, luštěniny, zelenina a tak.
„Čuch čuch,“ zavětřil jsem najednou, protože se starými klenutými prostorami důstojné fakultní nemocnice nesl lahodný luft. Tedy vůně. Což v nemocnicích moc časté není. Oba jsme začichali a já jsem jen tak zkusmo pronesl větu: „To vypadá na smažený vajíčka. Na špeku.„
„Mýlíte se,„ pronesla setra. Né moje sestra, ale ta zdravotní. „To není špek, to je pravá slanina.“
„Tady?! Slanina!? A smažený vajíčka?! Na srdcařským oddělení? Který šílenec si to tady může dělat? Jakto, že mu to nikdo nezakáže ?!““
„No, nezakáže,„ pravila důstojně sestřička, “páč nemůže.“
„To bych se divil, že by tohle mučení chudáků pacočů nemoh' někdo zarazit.„
„No fakt to nejde,„ pravila sestra. „Vona si ty vajíčka každý den v poledne dává naše paní docentka. Hezky si je usmaží, nafutruje se s nima a pak jde vykládat pacientům, že mají bojovat s cholesterolem. Jíst zdravě a podobně.“
„To jí ještě nikdo nezabil?“ chtěl jsem vědět. “A vůbec, nebojí se paní docentka, že sama umře na cholesterol?„
„No, to by si nikdo netroufnul, jí zabít,“ odvětila sestřička. „A co se týče cholesterolu,„ zasyčela najednou nenávistně, “ta baba jedna má cholesterol jako miminko…. vrrrr,„ skončila zavrčením se zatnutými zuby.
Otevřely se dveře.
„Á, dobrý den, paní docentko,“ zahlaholili jsme oba jednohlasně a vesele a vstřícně, když vstoupila důstojná lékařka a s ní ještě větší vůně těch smažených vajíček. Polykal jsem sliny jak Palovův pes. Sestra na tom byla podobně.
„Takže pane Vlku, budeme s tím muset něco udělat„ pravila vážně paní docentka a nenápadně si setřela z koutku rtů kousíček rohlíčku s krystálkem soli. „Začneme dietou. Jak vidím, máte už v ruce odbornou brožurku, přečtěte si ji a řiďte se podle dietních pokynů. Jste již středního věku, je potřeba dbát na životosprávu, nic nezanedbat, žádné živočišné tuky, omezit solení a vůbec nejíst vejce! A další už se dočtete.“
Docentka si evidentně vůbec neuvědomovala, jak kolem ní vlaje vůně smaženého slaniny a vajíček. Vůně k nám přinášela přímo hmatatelné obrazy: na plátky nejprve nakrájená slanina, jak sklovatí na dně pánvičky, a pak se objeví vejce. Vejce s bílou skořápkou, jak padlý sníh, ruka jej uchopí a klepne s ním o hranu pánvičky…. Protože na volská vejce se musí, opakuji, musí, naklepnout vajíčko o hranu, skořápka lehce praskne, uchopíme vejce do obou rukou a rozlomíme ho. Mezi pootevřenými půlkami skořápek se díváme do nitra tohoto ještě panenského vejce, jehož intimní tajemství ještě nikdo neviděl, a necháme jej sklouznout na dno pánve.
Vlažná a vlhká, kluzká a hladivá hmota vejce sjede po rozpáleném tuku a otevře se, a ulehne jako nevěsta na svatební lože. Ruka se, jakmile začne bílek ztrácet svoji průhlednost a bledne jak mladá dívka po dlouhé noci s milencem, znovu objeví nad vířivým peklem škvařícího se tuku a přiloží jemně, jako když se děťátko klade do kolébky, několik koleček na plátky tence nakrájené cibule. Která začne ihned mírně sklovatět po stranách svých roztomilých srpečků.
A další závan božské vůně se vloudil pod dveřmi do ordinace. Ách! Zrovna jsem v duchu viděl holubičí bělobu lehce se na rozpáleném tuku vlnícího usmaženýho bílku. A uvnitř to žlutý očičko žloutku, to volskýho voko, jak se takhle lehce klepe a má lesklou kůrku…Vůně smažené slaniny jak oblaka rozptýlené ambrosie víří kolem, skoro vidím ty lahodné kuličky špekového tuku ze slaniny, jak krouží a poletují vzduchem a vnikají mi do nozder. Brilantní symfonie lehkého závanu jemné vůně čerstvého vejce je doplněna jasně patrnou omamující silou spojenou s představou vypečeného křupavého rohlíčku… Sakra, já mám mít DIETU! A za co vlastně praštil nedávno ten pacient toho psychiatra sekerou?
Docentka, když se tak dobře rozpoložená a napapaná vrátila, mi vtiskla do ruky recept a dohodli jsme si další schůzku. Naštěstí ta další kontrola byla na ráno, a to se ta baba jedna zatracená snad už nebude cpát smaženejma vajíčkama nebo bych jí fakt ublížil. Kdybych musel navíc nejdřív sedět v čekárně, a já tedey nemám nic proti čekárnám obecně, ale když v nich musím čekat, tak mi trochu vadí, tedy po pravdě, já je NENÁVIDÍM, a z nemocniční kuchyňky by se opět linula ta dráždivá vůně, tedy já bych asi nevydržel. Vyrazil bych dveře erární kuchyňky, vtrhl bych dovnitř a až bych uviděl docentku, rozvášněn a ztýrán odepíranými rozkošemi bych se na ní vrhnul a…a… sežral jí ty smažený vajíčka. Já bych jí dal!
Vzpomínám na smažená vajíčka, po očku sleduji frontu v bufáči a vychutnávám si svůj oběd. Dojídám vlašský salátek, takový ten s majonézou, kousky salámu jsou v něm a různé tajuplné věci, ani snad nemusím všechny osobně poznat, možná i na kousky nakrájená vajíčka, taky trochu zeleninky, a je mírně navinulý, ten salátek a na lžičku si nahrnuji rohlíkem tu jeho hmotu a mlsám. Fronta mezitím prořídla, je po obědě, nastal čas na setkání s lékařem.
Vytřel jsem zbytek salátu kouskem rohlíku, přece tady ty hodnoty nenechám, lžička všechno nevybere, dopil českýho turka a odolal dalšímu vábení. Nekoupil jsem si totiž to ruský vejce, které na mne lákavě celou dobu šilhalo z vitríny, pokryté tak jistě nezdravou a tudíž evidentně nesmírně chutnou majonézou, takovou tou správně mírně oschlou že až srdce usedalo. Zvítězil jsem nad svými pudy!!! A vydal jsem se na odbornou prohlídku.
Ještě naposledy, než jsem vyšel ven z bufáče, jsem pohledem zalétl na horní plato bufetového šteláře, kde si hověly narovnané chlebíčky se šunkou a cikánskou a…. Áááááá SAKRA ozdobené takovou tou přímo necudně vyzývavou půlkou vajíčka, politou majonézkou a ozdobenou laškovnou snítkou petrželky.. úúááááá.
DOST. Směr čekárna. V duchu jsem ještě věnoval krátkou vzpomínku kamarádce Věrce, řeznici povoláním i duší, a dal jí za pravdu, když říkala, že vůbec nejlepší jsou chlebíčky až druhej den po mejdanu, když jsou takový trochu oschlý a mírně ovadlý a na konec že je nejlepší takový to okoralý ….
Zatracený doktoři, oni si ty diety na nás vymysleli schválně!! A sami se cpou … no, podle fronty v bufetu slovutné nemocnice … tím, co nám zakazují. Jako ta docentka. Kde je jí a jejím volským okům je konec?!
Stoupám po schodech, výtahem jsem pohrdl, ty tři patra vyjdu, a přemýšlím o životě. Když vyjdu na první odpočívadlo, tak si maličko odpočinu. Je to odpočívadlo, tak odpočívám, co je vám na tom, divnýho, he?! Kdyby se ta plošinka mezi patry nazývala běhadlo, možná bych běžel. Tedy to asi ne. Ale kdyby se to jmenovalo lehadlo, určitě bych nepohrdl.
Jak tak na odpočívadle odpočívám, jde kolem sestřička. Mladá. Většina sestřiček je mladých. Jsou jistě ve většině nemocnic i nějaké starší zdravotní sestry, ale ty mladé převažují. Snad to mají doktorské odbory v kolektivní smlouvě nebo co. Aby se povinně kolem lékařů motaly mladý sestřičky. Ani se nedivím. Pacienti nejsou žádní krasavci, značná část jich je něco mezi důchodem a smrtí.. Tak si lékaři musí nějak zlepšit pracovní rovnováhu. Aby měli sílu se na nás koukat, když se svlíkneme a ukazujeme jim ty naše všechny ošklivosti. Co nás bolí a píchá. Já bych tohle lékařským odborům docela schvaloval, takovýhle požadavek. Už, jak jsem říkal, kvůli tomu vylepšení jejich duševního stavu.
A to, co jde kolem mne a dál chodbou, to je na zvedání nálady a nejen nálady jako stvořené. Navíc, u nás v Česku je krásný, že sestřičky chodí v bílých pláštích, většinou krátkých a mají bílé botičky a bílý čepeček. He, to má hned většina mužskejch zvýšenou hladinu hormonů. To je taková bílá nevinná a čistá krása lákající mužský k zneuctění.
Jak tak na ní koukám, já bejt o 30 let mladší, štíhlý a mít vlnitý vlas, já bych se před ní postavil, zabodl bych svůj pevný zrak do jejích jiskřivých očí, ona by vydechla a přitiskla si na svoji ještě skoro dívčí hruď ty složky s diagnózama a rozborama moči, zastavil by se v ní dech a já bych k ní ještě úžeji přistoupil a s pohledem do studánek očí bych jemně začal plenit její dívčí vnady….
Tedy, už jste si všimli, jak holky stojí, když přijde nějaký chlap a divoce se na ni zadívá a ona ustoupí a zvedne v úleku (většinou dobře hraném) zrak? To dá holka jednu nohu trošku dozadu, v pase se lehce zakloní, ladnýma rukama se jemně brání a ….. No a přitom je tím prostředkem těla, však víte čím, přitištěná k tomu chlapovi. A pak už ten chlap nemá žádnou naději. Hledí jí do očí, její řasy kmitají jak párek exotických motýlů, rtíky pootevřené jen šeptají: “NE…. Ne…. ne …. Nechoď ještě pryč!!“
Bílý přízrak zahnul za roh, já jsem ještě naposledy pohladil její rozkošný zadeček -samozřejmě jen zrakem - a pravil jsem si, že to čtení Červené knihovny když mi bylo jedenáct a byl jsem uprostřed houfu sestřenic má na mne dodneška silný vliv. Ach ta hodnotná díla, třeba „Mezi srdcem a rozumem„, „ Sextánka Jája“ a podobná. To bylka silná literatura! Přímo ze života! Skoro!
No, už jsem se trochu vydýchal a než jsem opět vyrazil nahoru, v duchu jsem si ještě zpíval kus starého songu :
“… vím dědo, že i na tebe jdou touhy,
ty schody jsou ale příliš dlo-ouhý…“
Když jsem dorazil do po těch schodech o dvě další patra – ó, díky ti, vynálezče odpočívadel mezi patry, sláva ti, sláva ti Veliký a Moudrý …. ! – a tak ňák lapal po dechu, tak jsem si vzpomněl na jeden starý vtip. A než se zase vydejchám, tak vám ho řeknu:
To jdou dva astmatici do bordelu. Za dveřmi v přízemí je zastaví vrátný a ptá se:
„Tak co, pánové? Jdete k nám? A přejete si nějaké dámy?“
„Hííí,“ řekne první astmatik. „Chtěli bysme.“
„Žádný problém, pánové. Dámy na vás čekají nahoře. Má to ovšem maličkou chybičku, porouchal se nám výtah,“ klaní se dveřník.
„To bude, hííí, dobrý,“ řekne druhý astmatik.
Vyjdou první patro.
„Týýý, híííí, Frantóó, hííí,„ řekne první, „co myslíš, hííí. Daj nám?!“
„Tý, Tondo, hííí, proč by nám, hííí, nedaly?!“
V druhým patře:
„ Hííí, hííí, hííí,„ první astmatik. „Hííí, co myslíš, hííí. Daj nám?
„Hííí, híííí, híííí. Co by nedaly?! Híííí, hííííí,“sdělí druhý astmatik.
Třetí patro:
První astmatik: „Hííííí, híííí, hííííí híííí, Frantóó, híí, hííí, hííí, co myslíš híííí. Daj nám?!“
Druhý astmatik: „To by tak, hííí, hííí, hííí, ješte híí, híí chybělo!“
Tohle já znám! Ovšem co mně to srdce operovali, tak já dojdu někdy až do čtvrtýho patra. Tedy někdy. Hííííí, hííííí.
A proto jim, doktorům, odpouštím i ty vlašské saláty pro ně a diety pro nás.
Ovšem, na druhou stranu, už staří Římané říkali: “Střídmý v jídle, sám sobě lékařem.“
Platí to ale také na ty doktory v tom bufetu? Možný ale je, že mají doktoři, už od dob starejch Římanů, nějakou výjimku. Tak je to v životě vždycky. Žádná spravedlnost!
