VÍKENDOVINY: Kdo rád jí, ať zvedne ruku (5.)
"Říká se, že cesta k srdci muže vede přes jeho žaludek, což jen dokazuje, že všeobecná představa lidí o vlastní anatomii je stejně zmatená jako o většině ostatních věcí. Výjimkou by samozřejmě bylo, kdyby se mluvilo o tom, jak chlapa probodnout, ale i pak je lepší začít o trochu níž a pěkně se dostat rovnou pod hrudní koš.
(Kuchařka stařenky Oggové -Terry Pratchet, vydal TALPRESS )
"Nezdržujte se! Nezdržujte se!!" volala vedoucí skupiny a hnala nás do vchodu do tmavého pozemního tunelu. Naposledy jsme se ohlédli na sluncem zalitý dvůr věznice, očima přelétli okna cel nad námi a přidali do kroku.
V těch temných kobkách kolem nás i v celách naopak vystavených celý den žhavému slunci Středního východu trpěli vězni po celé generace. Co, po celá staletí! Křižáci zde věznili místní, Arabové pak křižáky. První tu snad byli i staří Egypťané a to by bylo, aby v tak krásném kriminálu taky někoho nevěznili. Za Turků tady byl vězněn Bahá'u'lláh dva roky a podle věřících zde zjevil ústřední knihu Bahá'í náboženství - Kitáb-i-Aqdas. V roce 1944 vyhodili Izraelci kus pevnosti-věznice do luftu a pak osvobození sionističtí vůdcové (označení "sionističtí vůdci" není nadávka, jak se u nás za nacistů a komunistů vžilo, ale označení jejich politické orientace) brzo vyhlásili stát Izrael.
Doba je stále dramatická a i my se pokoušíme rychle a nenápadně přesunout z pevnosti do kláštera johanitů, který je hned vedle - koneckonců, jsou to křesťani. Podzemní chodba je chladná a temná. A nízká, takže se dopředu pohybujeme v předklonu. Jít v předklonu několik stovek metrů je pěkný výkon.
Bolí mne v zádech a bojím se, abych si nekřísnul hlavou u strop. Chodba hluboko pod zemí je složena z kamenů. Dodnes se neví, jestli ji původně postavili jako součást kanalizace anebo jako únikovou cestu. Nejspíš jako obojí. Koukám na zem, abych do něčeho nešlápnul, ale je tu čisto. Myslím, že nejsme první, kteří se tudy snaží nenápadně zmizet.
Navíc mám hlad. Jako vlk. Tedy ne já, Vlk, ale ten v lese. Jako vlk, co sežral Karkulku. Tedy nejdřív vlastně babičku. A pak čekal na Karkulku v posteli.
Tedy stejně mi to není jasné. Vlk prý byl hladový jako vlk a klidně nechal Karkulku jít lesem i s košíčkem s dobrotami pro babičku. Z popisu je v zásadě jasné, že Karkulku šmíroval a netroufnul si v lese vyvádět nic jen kvůlivá tomu, že ho merčil myslivec. Jak doběhl do domku, zblajznul babičku a hup do postele a čekal na Karkulku. To je nějaký zmatený!
"Tedy, můžu ti říct" pravil jsem tuhle jedné známé, "s tím pohádkovým vlkem je to nějaký divný. Já myslím, že v tom příběhu nám někdo něco tají. Vlk je prý hlady skoro zcepenělý a místo toho, aby se v lese pokusil ukrást košíček plný dobrot - mezi náma, to stačí hmat a škub a je to - jde sežrat tuhou důchodkyni. Né, že by byla už "tuhá", ale přeci jenom, je to starý maso. A když už sežral babičku, místo aby se někam schoval za dveře a pak ze zálohy hup a dup a sežral Karkulku, vleze si do postele. Ten měl určitě nějaký jiný úmysly! Tedy, myslím. Protože, všimni si," pravil jsem významně, "kam zmizel v tom příběhu ten košík s těma laskominama? Nejdřív je údajně hladovej, číhá na Karkulku v posteli a pak, když, jak tvrdí pohádky ... cha cháá.. (bůh ví co s nima ve skutečnosti děla!?) údajně sežral po bábrdli i Karkulku - lidskýho brojlera - a nechá být ten košík. V kterým by mělo být víno. I kdyby byl bůh ví jak nacpanej po té tuhé a šlachovité bábě, jistě by nepohrdl douškem vína, aby zapil mladou a křupavou Karkulku? No ne?!?
Dáma se na mě podívala vědoucím ženským zrakem a pravila: "Jestli ten vlk sežral skutečně tu babku, navíc nemocnou, tak to mu asi bylo pěkně blivno. No a pak si logicky hned vlezl do postele. Co je na tom divnýho?! Koneckonců byl to mužský. I když vlčího druhu. Jak mu něco je, už leží na kanapi a vzdychá!"dodala.
"No a co potom po tý Karkulce? Ha?!" dorážel jsem.
"To je fakt, " pravila známá zadumaně. " Máš recht, že nám tam nějak falíruje taky ten košíček. Čert ví, při čem je ten myslivec načapal ?"
Zkoumáme možnost, že bychom nechali tuhle záhadu vysvětlit nějak vědecky, ale pak konstatujeme, že rači né, v Evropě, v které se vědecky určují velikosti vhodných banánů a zakazuje se kouřit nejen v hospodách, ale i na ulici, by to mohlo špatně dopadnout. Eště by ten nějaký aktivista a nebo euroúředník myslel, až by vymyslel, že je to taky nějaká úchylka a nebezpečnost.
Třeba by požírači Karkulek a babiček byli prohlášeni za obzvláště nebezpečné, eště víc než kuřáci. Karkulka totiž byla určitě nezletilá, to dá rozum, babka zase důchodkyně, takže to máme potravinovou pedofilii a nekro... ne, ne, babka byla předtím ještě živá, tak ne "nekro"....., ale, himbajs, jak se tomu říká, jo, takhle: gerontofílie.
To by mohla být nová krásná zvrácenost, aby měli novináři co psát a policajti co vyšetřovat a zakládat na to zvláštní oddělení.... Požírači nezletilých holčiček a starých babek! Ha, co to nazvat vědecky třeba "gastropedofilie", jako že jde o milovníka požírání nezletilých a nebo, to by byla bomba úplná, "gastrogerontofílie"! Jé, už to vidím...
Tedy raději ne, nebo se toho nějací šílení aktivisté chytí, nejdřív budou bojovat za zakázání pohádky "O červené Karkulce" a nakonec kontrolovat, jestli někdo nejí telecí, protože to jsou "taty tatový malintatý klavský miminta"... Ježišmarjá, raději toho nechám!!
Vraťme se k věci: Tápu chladným podzemím, abych byl co nejdál od hrůzu nahánějících vězeňských kobek. A pod tou zemí nechám raději pohádkového vlka myslivci. Budu se zaobírat sebou, protože mi v žaludku strašně kručí. Naposledy nám donesli jídlo včera někdy pozdě večer. No, nebylo to tak špatný, ale je to jednou hromadně vařený. Sice pro každého zvlášť servírované na tácku, nic moc. Jako v Carltonu to fakt nebylo. Pití bylo dost, ale v tomhle zařízení se fakt nášupy nerozdávají. A to jsme první policejní kontrolou prošli už navečer, pak byl důkladný šacunk a v dohledu žádný jídlo, pak zase čekat, ................ Musím už něco sníst, nebo bude to kručení břicha slyšet až nahoru.
Konečně! Cesta temným podzemím ústí na malém dvorku mezi kamennými zdmi, které se tyčí vysoko nad nás. Prostě, jsme pořád v pevnosti, staré základy zdi snad dvě tisíciletí. Ta hmota a dějiny a vůbec ta přísnost je přímo cítit.
"Jdeme dál," slyšíme pokyn a stoupáme po středověkých kamenných schodech. Schody končí u branky ve zdi z šedivých kamenů a kdo ví, co nás tam čeká! Dveře se otvírají, oslňuje nás světlo a naproti nám se tyčí, ha zrada....!!! Několik pravých a nefalšovaných Arabů.
Jsme v jejich rukou. Není kam utéct! Stojíme v nějaké staré klenuté prostoře, která také možná pamatuje zběsilá vojska drancující dobyté město. Co s námi bude, tváří v tvář orlím nosům a drtivému pohledu Arabů? Unikneme jim?
Některým se to i povedlo. Jiní zaváhali, pohlédli kolem sebe na ty rozvěšené suvenýry z pravého kočičího zlata, echt pravé památky na Svatou zemi vyrobené někde na Tajwanu, podlehli úlisným výrazům a vzali si od tajemných Arabů nabízený šálek čaje a nebo čerstvou šťávu z pomerančů a byli ztraceni. Museli si něco koupit.
Eště to mám schovaný. Já neměl jen hlad, ale i žízeň! Omluvou je snad jen to, jak jsme byli předtím drceni silou genia loci pevnosti Akko a taky tím, že už bysme fakt něco jedli.
Vypotáceli jsme se po té zradě konečně ven, chodbou sešlého domu nikoli k Johanitům, ale rovnou do centra arabské čtvrti Akka. Potom, co jsme byli navedeni přímo do pasti arabského krámku se suvenýry, teď tohle! Přesto jsme po cestě podzemím přímo hltali slunce. Tedy my bysme hltali i něco jiného, jen kdyby bylo co?! Ono večer nasednout v Praze do letadla, tam jen "letecká" večeře a teď už jsme byli v Izraeli a bylo poledne, to skutečně vyhládne. Ale musíme dál.
První dojem z arabské části Akka byl rozpačitý. Skoro nikde nikdo, jen pár kluků kope do míče a z dálky si nás prohlíží. My jsme úplní nováčci, v té divoké zemi jsme neúprosně kormidlováni zkušenými znalci, kteří nás odvedli z pevnosti tajnou chodbou ven do tajemných uliček arabského města dál do orientálního bazaru.
Jdeme ulicí, dlážděnou kamny snad ještě z doby Sulejmana, uprostřed je otevřený kanálek a v něm uprostřed teče nepříliš vábná voda. U oprýskané zdi sedí na bobku několik mužů s kostkovanými ručníky na hlavách, tedy pardon, s náboženskými pokrývkami hlavy, kolem chodí ženy s šátky pevně utaženými na hlavách, jak nedávno ještě ruské báryšni, ale míjí nás i muslimky celé zahalené. Prodavači se nás snaží nalákat, abychom něco koupili.
"Nemáte hlad?" zeptal se jeden z našich průvodců a sám si ihned odpověděl: "Máte!" Pak ukázal rukou k jednomu stánku: "Můžete si koupit tady tyhle placky. Jsou moc dobrý a levný..."
Vyrazili jsme vpřed jako válečná vojska, jako příboj, jako lavina. Arabský prodavač - byl to skutečně Arab, v Izraeli žijí nejen Židi a Palestinci, ale i skuteční izraelští Arabové - zavolal pomocníka.
Jedna placka za dva šekely a už to jelo. Placka do papíru, potom do mikroténového pytlíku a zahučí "Salam" a "další prosím". Tedy nevím, jestli říkal prosím, ale usmíval se a prodával jako o život. Ostatní musulmani nás probodávali pohledy. Protože čerstvé ryby ani granátová jablka jsme si nemínili evidentně koupit.
Hladovci hladoví !Čemu vás ve školce učili?! No?! S nemytýma rukama jsme se pustili do placek. Na tenko vyválená pita, tedy arabský chléb, který najdete všude od Saudské Arábie, přes Egypt po Řecko, byl vláčný a vlahý. Tahle upečená pita se totiž se totiž po upečení potře olivovým olejem, složí do "komínku" a nakonec se před podáním zákazníkovi oplácne z obou stran v hisopu. Zvaném česky též yzop lékařský, hebrejsky ezov. V kořenící směsi. Může v ní být ještě i něco jiného, než koření........ Jo, vy nevíte co je to yzop? Česky je to rozmarýn.
(Mezi námi, rozmarýn je také vynikající přírodní součást potravinářských přípravků - antioxidantů).
Cpali jsme se jak nezavření a až teprve potom nám došlo, že jsme se na Středním východě, navíc v arabské tržnici, klidně cpali něčím, co držel v ruce místní trhovec. Určitě neměl lejstro o kontrole Hygienickou službou, OHES, ČOI a Zemědělskou a potravinářskou inspekcí. Dokonce tam neměl ani elektronickou pokladnu s finanční pamětí. Jak to tady můžou takhle provozovat?
No asi můžou, když už to podle historických dokladů takhle dělají už asi čtyři tisíce let. Osoby seznámené s možnými následky takovéhoto počínání, v dobách socialismu zvaného podle rumunského přístavu "mamajka" a dnes v dobách kapitalistických zvané "faraónova pomsta", zbledly.
Zbytečně. V Izraeli, tedy v těch místech v Izraeli, kde platí izraelské zákony, což není všude, si můžete koupit na ulici od kohokoliv, Žida, Araba, Palestince, drůza, beduína i od přehojných Rusů k jídlu cokoliv.
Zvláště doporučuji mezi jídly prodávanými ve stáncích a bufetech na ulici "falafel " a "ševarmu". Falafel je levný, dobrý a je ho plná huba. Je to chlebová placka "pita", která se rozřízne a nebo - například na Krétě - stočí do velkého kornoutu a dovnitř se vloží báječný opečený falafel. Mňam!
Tedy kdo mne zná, nebude věřit tomu, že propaguji "falafel". Já mám pro vegetariány pohledy plné neporozumění a o vegánech si myslím cosi ošklivého...
Falafel je totiž čistě vegetariánský pokrm, původem prý z Egypta. Jedl jsem ho několik dní a moc jsem si pochutnával, než jsem zjistil, co to vlastně je. Nevěřil jsem nejen svým vlastním očím, ale i vlastní hubě. Je to totiž moc dobrý. A ne to, co se do vás snaží dneska nacpat zblblí Evropané posedlí takzvanou zdravou výživou.
A tak jsem si na netu pro vás půjčil z Dadalovy kuchařky předpis, jak se to dělá.
Ale v Izraeli se určitě nevyplatí se s tím matlat. Na každém rohu si koupíte falafel za cca 12 šekelů, to je asi 65 korun. A jestli vás bude víc jak pět, zkuste vyjednat slevu. A nejlíp je si vybrat takový bufáč, kde si můžete sami nabrat přílohy a omáčky, které se nandají a nebo nasypou do pity na obsluhou vložené osmažené kuličky. Mají tam v těch pouličních stáncích připravené v miskách naložená i čerstvá rajčátka, papričky, okurčičky, jogurtové zálivky a prostě moc dobrých věcí. A někteří místní umělci, zvláště mladé holky si dokáží nandat na pitu takový kopec dobrůtek, že máte dojem že nějak zrušily kolem té pitové plackou fyzikální zákony. Například ty o přitažlivosti a gravitaci obecně. A taky zákon o neodvolatelné padatelnosti do špičky na sebe navrstvených mňamek.
A tady je ten předpis:
Falafel nebo Felafel - je starobylý, čistě vegetariánský pokrm původem z Egypta. Dnes je oblíbený v zemích Blízkého východu, zejména v západním Libanonu, Izraeli, avšak rozšířil se po všech kontinentech. Hlavní ingrediencí je cizrna, a proto je bohatý na proteiny a vitamíny. Jeho příprava se podle oblastí jen velmi málo liší. Během přípravy je cizrna namočena, uvařena až je měkká jako máslo, pak rozmělněna s přídavkem exotických koření a bylinek (římský kmín, koriandr, cayenský pepř, česnek a sojová omáčka), přidán kukuřičný olej a omáčka tahini nebo máslo z burských oříšků. Pokrm je podáván jako součást náplně teplého arabského chleba "pita". Spolu s jogurtem, většinou ochuceným o nasekanou zeleninou jako jsou plátky lilku, rajčat, cibulky, ředkví, okurky, salátu, bílého hlávkového zelí a s naloženými chilli papričkami. To vše doplňuje jogurtová omáčka z čerstvé máty nebo omáčka tahini. Z cizrnové hmoty jsou tvarované rukama malé kuličky, které jsou osmaženy v oleji dozlatova. Zelenina je kombinována v závislosti na dostupnosti v daném ročním období a příslušné zeměpisné poloze.
Falafel
Suroviny:
" 2 šálky cizrny, uvařené do měkka
" 4 stroužky česneku, nakrájené
" 3 lžíce másla z burských oříšku (z obchodů se zdravou výživou)(*a nebo prostě klasické burské máslo bez přeslazení a jiných pitomostí)
" 1 jarní cibulka, nakrájená (*může být tzv. sladká cibule, kterou v těchto krajích všude mají)
" 1 cibule, nasekaná na kousky
" 1 vejce
" 1/4 lžička drceného koriandru
" 1/4 lžičky drceného římského kmínu
" 1/4 lžičky cayenského pepře
" 1 lžíce sójové omáčky
" 1 lžíce kukuřičného nebo jiného rostlinného oleje
-* ( já doporučuji na smažení nejlépe kvalitní olivový olej určený ke SMAŽENÍ - ne ten do salátů!!!)
(Kuchařka stařenky Oggové -Terry Pratchet, vydal TALPRESS )
"Nezdržujte se! Nezdržujte se!!" volala vedoucí skupiny a hnala nás do vchodu do tmavého pozemního tunelu. Naposledy jsme se ohlédli na sluncem zalitý dvůr věznice, očima přelétli okna cel nad námi a přidali do kroku.
V těch temných kobkách kolem nás i v celách naopak vystavených celý den žhavému slunci Středního východu trpěli vězni po celé generace. Co, po celá staletí! Křižáci zde věznili místní, Arabové pak křižáky. První tu snad byli i staří Egypťané a to by bylo, aby v tak krásném kriminálu taky někoho nevěznili. Za Turků tady byl vězněn Bahá'u'lláh dva roky a podle věřících zde zjevil ústřední knihu Bahá'í náboženství - Kitáb-i-Aqdas. V roce 1944 vyhodili Izraelci kus pevnosti-věznice do luftu a pak osvobození sionističtí vůdcové (označení "sionističtí vůdci" není nadávka, jak se u nás za nacistů a komunistů vžilo, ale označení jejich politické orientace) brzo vyhlásili stát Izrael.
Doba je stále dramatická a i my se pokoušíme rychle a nenápadně přesunout z pevnosti do kláštera johanitů, který je hned vedle - koneckonců, jsou to křesťani. Podzemní chodba je chladná a temná. A nízká, takže se dopředu pohybujeme v předklonu. Jít v předklonu několik stovek metrů je pěkný výkon.
Bolí mne v zádech a bojím se, abych si nekřísnul hlavou u strop. Chodba hluboko pod zemí je složena z kamenů. Dodnes se neví, jestli ji původně postavili jako součást kanalizace anebo jako únikovou cestu. Nejspíš jako obojí. Koukám na zem, abych do něčeho nešlápnul, ale je tu čisto. Myslím, že nejsme první, kteří se tudy snaží nenápadně zmizet.
Navíc mám hlad. Jako vlk. Tedy ne já, Vlk, ale ten v lese. Jako vlk, co sežral Karkulku. Tedy nejdřív vlastně babičku. A pak čekal na Karkulku v posteli.
Tedy stejně mi to není jasné. Vlk prý byl hladový jako vlk a klidně nechal Karkulku jít lesem i s košíčkem s dobrotami pro babičku. Z popisu je v zásadě jasné, že Karkulku šmíroval a netroufnul si v lese vyvádět nic jen kvůlivá tomu, že ho merčil myslivec. Jak doběhl do domku, zblajznul babičku a hup do postele a čekal na Karkulku. To je nějaký zmatený!
"Tedy, můžu ti říct" pravil jsem tuhle jedné známé, "s tím pohádkovým vlkem je to nějaký divný. Já myslím, že v tom příběhu nám někdo něco tají. Vlk je prý hlady skoro zcepenělý a místo toho, aby se v lese pokusil ukrást košíček plný dobrot - mezi náma, to stačí hmat a škub a je to - jde sežrat tuhou důchodkyni. Né, že by byla už "tuhá", ale přeci jenom, je to starý maso. A když už sežral babičku, místo aby se někam schoval za dveře a pak ze zálohy hup a dup a sežral Karkulku, vleze si do postele. Ten měl určitě nějaký jiný úmysly! Tedy, myslím. Protože, všimni si," pravil jsem významně, "kam zmizel v tom příběhu ten košík s těma laskominama? Nejdřív je údajně hladovej, číhá na Karkulku v posteli a pak, když, jak tvrdí pohádky ... cha cháá.. (bůh ví co s nima ve skutečnosti děla!?) údajně sežral po bábrdli i Karkulku - lidskýho brojlera - a nechá být ten košík. V kterým by mělo být víno. I kdyby byl bůh ví jak nacpanej po té tuhé a šlachovité bábě, jistě by nepohrdl douškem vína, aby zapil mladou a křupavou Karkulku? No ne?!?
Dáma se na mě podívala vědoucím ženským zrakem a pravila: "Jestli ten vlk sežral skutečně tu babku, navíc nemocnou, tak to mu asi bylo pěkně blivno. No a pak si logicky hned vlezl do postele. Co je na tom divnýho?! Koneckonců byl to mužský. I když vlčího druhu. Jak mu něco je, už leží na kanapi a vzdychá!"dodala.
"No a co potom po tý Karkulce? Ha?!" dorážel jsem.
"To je fakt, " pravila známá zadumaně. " Máš recht, že nám tam nějak falíruje taky ten košíček. Čert ví, při čem je ten myslivec načapal ?"
Zkoumáme možnost, že bychom nechali tuhle záhadu vysvětlit nějak vědecky, ale pak konstatujeme, že rači né, v Evropě, v které se vědecky určují velikosti vhodných banánů a zakazuje se kouřit nejen v hospodách, ale i na ulici, by to mohlo špatně dopadnout. Eště by ten nějaký aktivista a nebo euroúředník myslel, až by vymyslel, že je to taky nějaká úchylka a nebezpečnost.
Třeba by požírači Karkulek a babiček byli prohlášeni za obzvláště nebezpečné, eště víc než kuřáci. Karkulka totiž byla určitě nezletilá, to dá rozum, babka zase důchodkyně, takže to máme potravinovou pedofilii a nekro... ne, ne, babka byla předtím ještě živá, tak ne "nekro"....., ale, himbajs, jak se tomu říká, jo, takhle: gerontofílie.
To by mohla být nová krásná zvrácenost, aby měli novináři co psát a policajti co vyšetřovat a zakládat na to zvláštní oddělení.... Požírači nezletilých holčiček a starých babek! Ha, co to nazvat vědecky třeba "gastropedofilie", jako že jde o milovníka požírání nezletilých a nebo, to by byla bomba úplná, "gastrogerontofílie"! Jé, už to vidím...
Tedy raději ne, nebo se toho nějací šílení aktivisté chytí, nejdřív budou bojovat za zakázání pohádky "O červené Karkulce" a nakonec kontrolovat, jestli někdo nejí telecí, protože to jsou "taty tatový malintatý klavský miminta"... Ježišmarjá, raději toho nechám!!
Vraťme se k věci: Tápu chladným podzemím, abych byl co nejdál od hrůzu nahánějících vězeňských kobek. A pod tou zemí nechám raději pohádkového vlka myslivci. Budu se zaobírat sebou, protože mi v žaludku strašně kručí. Naposledy nám donesli jídlo včera někdy pozdě večer. No, nebylo to tak špatný, ale je to jednou hromadně vařený. Sice pro každého zvlášť servírované na tácku, nic moc. Jako v Carltonu to fakt nebylo. Pití bylo dost, ale v tomhle zařízení se fakt nášupy nerozdávají. A to jsme první policejní kontrolou prošli už navečer, pak byl důkladný šacunk a v dohledu žádný jídlo, pak zase čekat, ................ Musím už něco sníst, nebo bude to kručení břicha slyšet až nahoru.
Konečně! Cesta temným podzemím ústí na malém dvorku mezi kamennými zdmi, které se tyčí vysoko nad nás. Prostě, jsme pořád v pevnosti, staré základy zdi snad dvě tisíciletí. Ta hmota a dějiny a vůbec ta přísnost je přímo cítit.
"Jdeme dál," slyšíme pokyn a stoupáme po středověkých kamenných schodech. Schody končí u branky ve zdi z šedivých kamenů a kdo ví, co nás tam čeká! Dveře se otvírají, oslňuje nás světlo a naproti nám se tyčí, ha zrada....!!! Několik pravých a nefalšovaných Arabů.
Jsme v jejich rukou. Není kam utéct! Stojíme v nějaké staré klenuté prostoře, která také možná pamatuje zběsilá vojska drancující dobyté město. Co s námi bude, tváří v tvář orlím nosům a drtivému pohledu Arabů? Unikneme jim?
Některým se to i povedlo. Jiní zaváhali, pohlédli kolem sebe na ty rozvěšené suvenýry z pravého kočičího zlata, echt pravé památky na Svatou zemi vyrobené někde na Tajwanu, podlehli úlisným výrazům a vzali si od tajemných Arabů nabízený šálek čaje a nebo čerstvou šťávu z pomerančů a byli ztraceni. Museli si něco koupit.
Eště to mám schovaný. Já neměl jen hlad, ale i žízeň! Omluvou je snad jen to, jak jsme byli předtím drceni silou genia loci pevnosti Akko a taky tím, že už bysme fakt něco jedli.
Vypotáceli jsme se po té zradě konečně ven, chodbou sešlého domu nikoli k Johanitům, ale rovnou do centra arabské čtvrti Akka. Potom, co jsme byli navedeni přímo do pasti arabského krámku se suvenýry, teď tohle! Přesto jsme po cestě podzemím přímo hltali slunce. Tedy my bysme hltali i něco jiného, jen kdyby bylo co?! Ono večer nasednout v Praze do letadla, tam jen "letecká" večeře a teď už jsme byli v Izraeli a bylo poledne, to skutečně vyhládne. Ale musíme dál.
První dojem z arabské části Akka byl rozpačitý. Skoro nikde nikdo, jen pár kluků kope do míče a z dálky si nás prohlíží. My jsme úplní nováčci, v té divoké zemi jsme neúprosně kormidlováni zkušenými znalci, kteří nás odvedli z pevnosti tajnou chodbou ven do tajemných uliček arabského města dál do orientálního bazaru.
Jdeme ulicí, dlážděnou kamny snad ještě z doby Sulejmana, uprostřed je otevřený kanálek a v něm uprostřed teče nepříliš vábná voda. U oprýskané zdi sedí na bobku několik mužů s kostkovanými ručníky na hlavách, tedy pardon, s náboženskými pokrývkami hlavy, kolem chodí ženy s šátky pevně utaženými na hlavách, jak nedávno ještě ruské báryšni, ale míjí nás i muslimky celé zahalené. Prodavači se nás snaží nalákat, abychom něco koupili.
"Nemáte hlad?" zeptal se jeden z našich průvodců a sám si ihned odpověděl: "Máte!" Pak ukázal rukou k jednomu stánku: "Můžete si koupit tady tyhle placky. Jsou moc dobrý a levný..."
Vyrazili jsme vpřed jako válečná vojska, jako příboj, jako lavina. Arabský prodavač - byl to skutečně Arab, v Izraeli žijí nejen Židi a Palestinci, ale i skuteční izraelští Arabové - zavolal pomocníka.
Jedna placka za dva šekely a už to jelo. Placka do papíru, potom do mikroténového pytlíku a zahučí "Salam" a "další prosím". Tedy nevím, jestli říkal prosím, ale usmíval se a prodával jako o život. Ostatní musulmani nás probodávali pohledy. Protože čerstvé ryby ani granátová jablka jsme si nemínili evidentně koupit.
Hladovci hladoví !Čemu vás ve školce učili?! No?! S nemytýma rukama jsme se pustili do placek. Na tenko vyválená pita, tedy arabský chléb, který najdete všude od Saudské Arábie, přes Egypt po Řecko, byl vláčný a vlahý. Tahle upečená pita se totiž se totiž po upečení potře olivovým olejem, složí do "komínku" a nakonec se před podáním zákazníkovi oplácne z obou stran v hisopu. Zvaném česky též yzop lékařský, hebrejsky ezov. V kořenící směsi. Může v ní být ještě i něco jiného, než koření........ Jo, vy nevíte co je to yzop? Česky je to rozmarýn.
(Mezi námi, rozmarýn je také vynikající přírodní součást potravinářských přípravků - antioxidantů).
Cpali jsme se jak nezavření a až teprve potom nám došlo, že jsme se na Středním východě, navíc v arabské tržnici, klidně cpali něčím, co držel v ruce místní trhovec. Určitě neměl lejstro o kontrole Hygienickou službou, OHES, ČOI a Zemědělskou a potravinářskou inspekcí. Dokonce tam neměl ani elektronickou pokladnu s finanční pamětí. Jak to tady můžou takhle provozovat?
No asi můžou, když už to podle historických dokladů takhle dělají už asi čtyři tisíce let. Osoby seznámené s možnými následky takovéhoto počínání, v dobách socialismu zvaného podle rumunského přístavu "mamajka" a dnes v dobách kapitalistických zvané "faraónova pomsta", zbledly.
Zbytečně. V Izraeli, tedy v těch místech v Izraeli, kde platí izraelské zákony, což není všude, si můžete koupit na ulici od kohokoliv, Žida, Araba, Palestince, drůza, beduína i od přehojných Rusů k jídlu cokoliv.
Zvláště doporučuji mezi jídly prodávanými ve stáncích a bufetech na ulici "falafel " a "ševarmu". Falafel je levný, dobrý a je ho plná huba. Je to chlebová placka "pita", která se rozřízne a nebo - například na Krétě - stočí do velkého kornoutu a dovnitř se vloží báječný opečený falafel. Mňam!
Tedy kdo mne zná, nebude věřit tomu, že propaguji "falafel". Já mám pro vegetariány pohledy plné neporozumění a o vegánech si myslím cosi ošklivého...
Falafel je totiž čistě vegetariánský pokrm, původem prý z Egypta. Jedl jsem ho několik dní a moc jsem si pochutnával, než jsem zjistil, co to vlastně je. Nevěřil jsem nejen svým vlastním očím, ale i vlastní hubě. Je to totiž moc dobrý. A ne to, co se do vás snaží dneska nacpat zblblí Evropané posedlí takzvanou zdravou výživou.
A tak jsem si na netu pro vás půjčil z Dadalovy kuchařky předpis, jak se to dělá.
Ale v Izraeli se určitě nevyplatí se s tím matlat. Na každém rohu si koupíte falafel za cca 12 šekelů, to je asi 65 korun. A jestli vás bude víc jak pět, zkuste vyjednat slevu. A nejlíp je si vybrat takový bufáč, kde si můžete sami nabrat přílohy a omáčky, které se nandají a nebo nasypou do pity na obsluhou vložené osmažené kuličky. Mají tam v těch pouličních stáncích připravené v miskách naložená i čerstvá rajčátka, papričky, okurčičky, jogurtové zálivky a prostě moc dobrých věcí. A někteří místní umělci, zvláště mladé holky si dokáží nandat na pitu takový kopec dobrůtek, že máte dojem že nějak zrušily kolem té pitové plackou fyzikální zákony. Například ty o přitažlivosti a gravitaci obecně. A taky zákon o neodvolatelné padatelnosti do špičky na sebe navrstvených mňamek.
A tady je ten předpis:
Falafel nebo Felafel - je starobylý, čistě vegetariánský pokrm původem z Egypta. Dnes je oblíbený v zemích Blízkého východu, zejména v západním Libanonu, Izraeli, avšak rozšířil se po všech kontinentech. Hlavní ingrediencí je cizrna, a proto je bohatý na proteiny a vitamíny. Jeho příprava se podle oblastí jen velmi málo liší. Během přípravy je cizrna namočena, uvařena až je měkká jako máslo, pak rozmělněna s přídavkem exotických koření a bylinek (římský kmín, koriandr, cayenský pepř, česnek a sojová omáčka), přidán kukuřičný olej a omáčka tahini nebo máslo z burských oříšků. Pokrm je podáván jako součást náplně teplého arabského chleba "pita". Spolu s jogurtem, většinou ochuceným o nasekanou zeleninou jako jsou plátky lilku, rajčat, cibulky, ředkví, okurky, salátu, bílého hlávkového zelí a s naloženými chilli papričkami. To vše doplňuje jogurtová omáčka z čerstvé máty nebo omáčka tahini. Z cizrnové hmoty jsou tvarované rukama malé kuličky, které jsou osmaženy v oleji dozlatova. Zelenina je kombinována v závislosti na dostupnosti v daném ročním období a příslušné zeměpisné poloze.
Falafel
Suroviny:
" 2 šálky cizrny, uvařené do měkka
" 4 stroužky česneku, nakrájené
" 3 lžíce másla z burských oříšku (z obchodů se zdravou výživou)(*a nebo prostě klasické burské máslo bez přeslazení a jiných pitomostí)
" 1 jarní cibulka, nakrájená (*může být tzv. sladká cibule, kterou v těchto krajích všude mají)
" 1 cibule, nasekaná na kousky
" 1 vejce
" 1/4 lžička drceného koriandru
" 1/4 lžičky drceného římského kmínu
" 1/4 lžičky cayenského pepře
" 1 lžíce sójové omáčky
" 1 lžíce kukuřičného nebo jiného rostlinného oleje
-* ( já doporučuji na smažení nejlépe kvalitní olivový olej určený ke SMAŽENÍ - ne ten do salátů!!!)
Postup přípravy:
Cizrnu necháme přes noc namočenou, spaříme, vodu slijeme a uvaříme v neslané vodě doměka. V mixeru připravíme z měkké cizrny pyré. Do pyré přidáme česnek, podzemnicové máslo, zelenou cibulku, cibuli, vajíčko, koriandr, římský kmín (cumin), cayenský pepř a sójovou omáčku a opět velmi dobře rozmixujeme na hladkou pastu. Pomocí lžíce tvarujeme z pasty kuličky, (*obalíme je na povrchu semínky ) které v horkém oleji a na mírném ohni usmažíme dohněda ze všech stran. Podáváme s dip-omáčkou "chummus" v arabském chlebu, (*stočeném do kornoutu!!) nebo s pečivem. (*ale to není ono )
(*poznámky autora) 
a) falafel obyčejný v misce, dobře jsou vidět semínka - ještě před doplněním mňamkama a politím zálivkou 
b) falafel národní - izraelský v rozříznuté pitě a již s náplní. (Ale nevidím tam nikde tu jogurtovou zálivku!!!)
