Když myslíte na všechny ty dobré kousky, které se z prasete dají sníst, nožičky by se asi těžko umístily v první desítce. . . . . . Dobrý chléb obložený vepřovými nožičkami je. . . . . . jídlo chudých, protože zbytek prasete snědli bohatí. Motto tedy zní: " Vždycky se snažte vymámit pozvání na večeři od bohatých ".
(Terry Prachet: Kuchařka stařenky Oggové, geniálně přeložil Jan Kantůrek)
Žranice zvláště za cizí peníze jsou u lidstva oblíbené již od nepaměti. Dějiny nám popisují doslova orgie obžerství jak u starých Egypťanů, tak u Římanů, bakchanálie u starých Řeků byly pověstné a mastné huby Nibelungů jsou holým faktem. Čurila Plenkovič a jiní bohatýři se futrovali, až se širé ruské stepi zelenaly. Mezi námi, já si myslím, že k dobrému trávení na takovýhle mejdanech jistě přispívá i to, že je většinou platí někdo jiný. Třeba mecenáš, král (za něj to platí poddaní) nebo stát - tam je to s placením dtto a podobně.
Obecně je v lidském povědomí zapsáno, že člověk se nejlépe nacpe někde na nějaké "panské" žranici.
Měl jsem kliku, že už jako malé pachole jsem se takové žranice zúčastnil. I když to mělo malou chybičku. Byl jsem velice malý chlapec, když jsem byl přivláčen matinkou na vládní recepci. Malé děti bývají roztomilé, takže si mne jistý již dávno zapomenutý ministr posadil na klín a cpali jsme se spolu. Když nóbl žranice končila a číšníci začali sklízet ze stolů, prohlásil prý jsem, dle tvrzení svědků, větu, kterou může říci v takové situaci jen malé dítě: "Já mám ještě hlad!"
Nóbl pinglové ztuhli, oči hodovníků se zaleskly a pan ministr pravil: "Malý děti a starý blázni mají pravdu. Já bych taky ještě jed´."
Ceremoniáři zrychlili pohyb a najednou se zase začaly objevovat na stolech lahůdky, které v té poválečné době měly pro obsluhující personál cenu zlata. Někdy doslova.
Přítomní pak prohlašovali, že tak, jak se na mě, tedy nevinné a pravdomluvné dítě, dívala obsluha, že si do té doby mysleli, že se tak koukal na děti jen jistý Herodes.
Dlouhá léta jsem se pak k nějaké nóbl žranici nedostal. Tedy hodně dlouhá léta. Tak jako většina z nás. Dva povinné chlebíčky a párek o přestávce, v poledne řízek na výroční konferenci ROH nemohl za chuťové orgie považovat ani člověk s hodně malou fantazií. Ne že by ty chlebíčky nepřišly vhod, bez nich a párků o přestávce by se ty hodiny keců nedaly ani snad vydržet, ale lukulské hody to nepřipomínalo.
Zasvěcenci ví, že i když se člověk nedostane na skutečně hodně fajnovou žranici někam s nejvyššíma potentátama, není vše ztraceno. V posledním, tedy pardon, v minulém století byly vymyšleny k organizování žranic, veselic a trachtací všelijaké různosti. Ty se jmenují: odborná konference, vědecký kongres, pracovní zasedání, seminář (když už ne celosvětový, tak aspoň celoevropský) o významu něčeho s hodně vznešeným jménem a tak dále a tak dále.
Oblíbené jsou též takzvané pracovní obědy. Někdy večeře. Občas i snídaně. Západní kapitalisté toho hojně využívají, už proto, že si to mohou odečíst z daní. Český erár nepřeje těmto buržoasním choutkám, takže si to čeští podnikatelé musí prostě nějak udělat. Jak, to ví každý číšník od III. cenové skupiny výše. V Evropě zvané Západní je firma považována za buranskou, nepořádá-li tyto hrátky.
Takže jsme jednoho dne seděli v nóbl restauraci, kam nás z mateřského sídla jisté buržoasní západní firmy dovezl služební mercedes se šoférem. Šofér měl tmavý oblek, placatou čepici a rukavice. Restaurace, kam nás dovezl, vypadala jako zámeček. Tyčila se na skále nad městem Steyer a měla krásný výhled. Z okna jsme shlíželi na střechy starého města jménem Steyer. Městem teče řeka Steyer. A je to celé, domnívám se, v okrese Steyer… No, znáte to. Rakousko je prostě Rakousko. Už Hašek psal povídku o tom, jak Solnohrad je hlavní město Solnohrad.
Ofrakovaní číšníci se lomili v pase. Servírky na sobě měly černé šatičky s kraťoučkými sukénkami, na hlavě bílé krajkové čepečky a na plochých bříškách malinké sněhové zástěrky a chodily na vysokých podpatcích a byly celé takové načinčané a napudrované a tvářily se vstřícně a služebně, takže by mohly od hodiny hrát v nějakém nóbl pornografickém filmu jakoby z doby Rakousko-Uherska.
"Dejte si co chcete, Herr Flk," pravil tónem, jakým se mluvilo v sedmnáctém století s chudinou, "mladý pán", nejmladší to výhonek podnikatelské rodiny. Čímž mne hned nasr… rozčílil. Tvářil se přitom jako přepracovaný a mírně zdegenerovaný austrijácký šlechtic, zatímco jsem pozitivně věděl, že jeho děda se ještě osobně matlal v hlíně. Po jeho pravici sedící prokurista firmy neříkal nic, jen se tvářil. Když co chci, tak co chci! Dal jsem si "Hünner Suppe mit Nudeln" a třistagramový biftek.
"Medium, bitte," pravil jsem k hraběti, který zřejmě jen nedopatřením dělal u našeho stolu číšníka. A pak jsem si k tomu objednal "Palatschinken mit Eis und Schlagsahne" a k pití Radler. Radler je, jak už mnozí Češi vědí, "halb und halb" směs točeného piva a Sprajtu. Což zní děsně, ale dá se to fakt pít. A hlavně, smí se to pít i když pak v Rakousku řídíte. Rakousko je civilizovaný stát a místní lidovci, i jejich ministři, si nemyslí, že řidiči jsou lovná zvěř.
Nakonec jsem si dal kávu. Se smetanou! A vypiju jí i kdybych měl puknout! Já ti dám "Dejte si co chcete. . pacholku!"
"Mladý pán" si dal špargl, tedy chřest, ovšem, jak výslovně zdůraznil, nikoliv maštěný máslem, ale rostlinným tukem. Nevím, jestli se mi to nezdálo, ale vypadalo to, že se trochu ošklíbl i ten nóbl vrchní. K tomu si dal čerstvě vylisovanou mrkvovou šťávu s vlákninou - to znamenalo, že mu v kuchyni rozmixovali mrkve a přilili do toho vodu. Vypadalo to strašně. Prokurista si dal dietní kuřecí prsíčka s jedním brambůrkem vařeným v páře. Zapíjel to evianskou minerálkou.
Při obědě je vhodné, jak pravil už Guth-Jarkovský, nezávazně a lehce konversovat. Já jsem vyslechl dlouhou přednášku o nutnosti dodržování zdravé výživy, o vlákninách a klíčících semenech. Hostitel se rozplýval nad požitky vznikajícími v chuťových pohárcích při pojídání sojového masa, skoro vždychal rozkoší při vzpomínce na chuť přírodně upravených výhonků bambusů a propagoval pojídání sušených mořských řas. A vůbec se mi zřejmě snažil znechutit ten vynikající biftek z argentinského býčka. Přednáška to byla dlouhá, přerušená ke konci oběda jistým nezaměnitelným zvukem. Takovým, který občas vydají osoby, které do sebe cpou nezřízeně zeleninu a holt nejsou přežvýkavci. Takže někudy ty vniklé plyny musí ven. Čelem to většinou nejde.
Vrchní, co vypadal jako zchudlý hrabě, se nejprve opodál hluboce nadechl, pak proplul kolem našeho stolu, který stál v kruhovém výklenku s výhledem nad město a se slovy "Dnes je venku krásně slunečno!" otevřel okno dokořán. Takže jsme se mohli nadechnout i my ostatní. Podle rychlosti reakce vrchního zde "mladý pán" býval zřejmě častějším hostem.
Když jsme se pak před odjezdem loučili, naprosto a úplně nenápadně mi hostitel připomněl, že jen díky tomu, že jeho otec má tak vysoké mínění o mých odborných vědomostech, mne ubytovali v hotelu s cedulí "Lion Club". Měl jsem chuť se zeptat, jestli si myslí, že doma spím na seně a jestli jejich méně odborné hosty ubytovávají v noclehárně pro chudé. Zachoval jsem však dekor a pravil jsem, že velice děkuji a že jistě i on ocení naši pohostinnost, když se již brzo uvidíme u nás, kam přijedou na jednání. A tak se také stalo.
Po jednáních v Čechách s českými firmami projevili oba shora jmenovaní pánové zájem o to poobědvat ve vyhlášené restauraci plzeňského pivovaru. Marně jsem nabízel, že vím o několika vynikajících zařízeních, kde se podává množství různého mletého, ba i naklíčeného zrna, a to včetně šlupky, že tam mají cizrnu praženou a smaženou, zeleninové saláty z řas i biokoktejly a podobně co hrdlo ráčí. Mladý pán i jeho fámulus se zatvářili mírně povzneseně a pravili, že oni sice jistě nade vše milují zdravou výživu a vše, co s ní souvisí, ale teď, když navázali styky, které ne jejich vinou byly s Böhmen před mnoha lety přetržené, by jistě bylo záhodno, aby poznali i zdejší mravy. A stravovací zvyklosti. Vyrazilo se do Plzně. Celou cestu mne zajímalo, co si tihle dva dovedové, co se minule cpali tou zdravou výživou, vyberou z jídelního lístku.
Vybrali si a hned. Jako správní a světaznalí weltmeni byli zřejmě připraveni. První si dal přesnídávkovou dršťkovku polévku a druhý gulášovku. Pak si poručili svíčkovou se šesti knedlíkama. S brusinkama a šlehačkou. K tomu vypili každý dvě Plzně. Vše uzavřeli štrúdlem se šlehačkou. Pak vídeňskou kávou. Nakonec malou becherovku.
Když jsme vycházeli na dvůr, nevím, jak je to možné, "mladý pán" opět "ušel". Možná v něm ještě byly ty zdravé potraviny z domova. Zaplať pánbůh, že to bylo až na dvoře. Protože okna s výhledem na údolí a čerstvým povětřím a tak rychlé vrchní v restauraci v plzeňském pivovaru skutečně nemají.
Vždycky mi byli hlasití vyznavači nejprogresivnějších názorů co jsou momentálně nejvíc „in“, podezřelí.A to nejen ti, co hlasitě propagují tu takzvaně nejzdravější výživu. Bývá v nich něco, řekněme nadmutého. Případně podivného. Abych neřekl rovnou zkaženého. A jisté je, že to na jejich okolí nemá dopad vždycky jen sice hlasitý, ale konec konců celkem neškodný, jako v té restauraci nad řekou Steyer.
P. S. Aby něco někoho nenapadlo, tehdy nikdo ani netušil, že česká armáda bude hledat výrobce bojových vozidel.