16.8.2022 | Svátek má Jáchym


VÍKENDOVINY: Kdo rád jí, ať zvedne ruku 2

10.3.2006

(První díl zde)

Nuže, začněme prvním mlskem, který by mohl být i posledním, pokud se jeho přípravě nevěnuje skutečně maximální pozornost. . . . ( Kuchařka stařenky Oggové - Terry Pratchet)

Nedávno jsem dostal mejlem takový obrázek. Kreslený. Je na něm vidět mladého studenta, jak sedí u pracovního stolu zavaleného učebnicemi, zadumaně hledí před sebe a vedle hlavy má dva obláčky. Na jednom z nich je malý anděl a říká studentovi: "Učit se, učit se, učit se." No a na druhé straně je druhý obláček, na něm čert a vykřikuje…. . Jak bych to jen napsal, aby to automat nevymazal…. . á, už vím: "Fuck! Fuck! Fuck!" (tedy na to obrázku to někdo napsal česky).
V zásadě však tento zdánlivě nemravný a nekorektní obrázek plně vystihuje podstatu našeho života. Souboj mezi první signální soustavou a druhou signální soustavou. Tedy mezi vědomím a podvědomím. Mezi animálnem a myšlenkou.
První signální soustava je, ač to krasoduchové nechtějí přiznat, nadřazená. Bude-li mít onen mladík možnost dělat do sytosti to, co mu radí čert, bude to dělat tak dlouho, až z toho skoro zcepení. Což ovšem nemusí zase být jó tak dlouho, jak by mohly dosvědčit mnohé dámy. No a teprve potom dojde na to učení.
Animálno totiž nad mozkem lehce vítězí. Například je známo, že člověk se neudusí i kdyby se sebedýl pokoušel zadržet dech. Dýchat člověk musí pořád. Dokud dýchá. Předávat svoje chromozomy je sice také nucen silným pudem, ale málokomu to vydrží jako hlavní program na celý život. Jak a kam patří pud, který nutí člověka, aby neumřel hlady, sice přesně nevím, ale co vím, že silný je. A vím, že je v nějakém vztahu k tomu předávání genetické informace. Protože jak začne polevovat množitelský pud, nastupuje většinou pud žrací.
Takže jsme i v naší chalupářské vesnici přecházeli různými obdobími. Od období, kdy se po jednom vydařeném večírku, plném zpěvu, znějících kytar a dobrého... ééé, no tedy prostě vína, položila jistá nejmenovaná dáma jisté jmenované Květě, u nichž se mejdan pořádal, zásadní dotaz.
Dotaz to byl poměrně jednoduchý. Vzala si Květu stranou a tiše pravila: "Hele, Květuš, nenašla si tady někde válet dámský spoďáry? S kytičkama?" A dodala: "A už byly takový mírně jetý," upřesnila. Kalhotky se našly, protože u nás se nekrade. U nás se kalhotky nikdy nekradly. Co jiného se s nima dělalo, tak to byste museli tohle číst až po 22. hodině. A v Leu a ne na Psu.
Ovšem doba se pohnula, abych nepoužíval obnošené "čas oponou trhnul". Prostě jsme mírně zestárli. Původně jsme věděli, že při zpěvu písní silně vyprahne v ústech, posléze jsme však přišli i na to, že taky pěkně vyhládne. A hladovej mužskej…No znáte to, dámy!
Na extra laskominy se bohužel jaksi nedostávalo. Je pravda, že se prodávala za 5,- Kč "chatka", tedy sovětský krab, který jsem naposledy viděl, tu samou krabičku, za 350,- Kč a kaviár byl k mání v usoplených plechovkách s nápisem v azbuce, ale jinak, kde nic tu nic. Leč to neznamená, že bychom nenašli nějaké řešení, abychom potěšili mlsné jazýčky. Nejedli jsme sice žraločí ploutve (zkusil jsem to nedávno, ale nic moc) ani nakládaná vlaštovčí hnízda - ovšem, aby někdo žral nakládaná vlaštovčí hnízda, tak to už skutečně musel být hlad!
My jsme na to šli z místních zdrojů. Třeba přes prase. Takže jsme milovali naložený studený bůček. Škoda, že nevím, jak se to řekne francouzsky! To by znělo určitě exkluzivně. Ale on to není jen tak nějaký bůček. Je to bůček pro labužníky, odborně připravený.
To se koupil nejdřív pořádně prorostlý bůček a dal se uvařit. Fakt, ten bůček byl, nerad to přiznávám, lepší za bolševiků, protože to byly prasata ještě tlustý. Dneska je to prasecí kuře a ne čuník. Když chcete dneska pořádný prasečí, musíte do méně rozvinutých států mimo EU a nebo na jih USA, kde místní Mexičani kašlou na diety a cpou se tlustým vepřovým.
Ovšem před vařením se pořádně, když říkám pořádně, myslím pořádně, prošpikoval stroužky česneku. Úplně nejlepší stroužky dodával Pavel, který mladý česnečky vozil z Moravy a pak dopěstoval na chalupě.
Prošpikovaný bůček se nechal odležet a pak se uvařil. Když se to uvařilo, nechala se ta flákota vychladnout a silně potřela zvenku mletou paprikou s česnekem anebo ještě s nějakým kořením, dle chuti. Nechalo se v chladu opět odležet a pak se to sežralo. Protože tvrdit, že jsme to snědli, je blbost. My to sežrali. A bylo to báječný.
V době, kdy největší vášně k předávání genetické informace chladnou, ale přesto ještě aspoň doutnají, mají muži ne celém světě - tedy aspoň myslím - v oblibě věci povzbuzující vášeň. Nebojme se to přiznat. Každá generace podlehne něčemu, co zvyšuje mužskou tu, jak se to říká, jo, potenci a vůbec chuť k životu. Za starých dob první republiky se používaly takzvané španělské mušky. To za nás nebylo. Bylo na to nutno jít jinak.
V českém prostředí jsme afrodiasika nemohli tak nějak odloučit od pokrmů vzbuzujících také žízeň. Neboť v pivu život Čechů, tak nějak to říkal klasik, že?!? Takže jsme vyráběli v naší chalupářské vesnici pro každotýdenní setkání se zpěvy a pivem. K tomu jsme pojídali různé laskominky, jak rybičky, chleba namazaný škvarkovou pomazánkou a nakrájený na kostičky a tak. A v létě, když jsme popíjeli pivo přímo od pípy, ze sudu v potoce, jsme labužírovali na "utopencích". Utopence zná každý vlastenec. Cizinci to neznají. Podle toho se pozná, že to jsou cizáci.
Pro toho, kdo neví co je utopenec, a taky pro případného překladatele pro zahraniční čtenáře, zde vysvětlím. (No, abyste se neošklíbali při tvrzení o zahraničních čtenářích, nedávno jednu moji knihu o krbech přeložili do maďarštiny.)
Takže co je to "utopenec"? Základem kvalitního "utopence" je kvalitní buřt. Což je, jak říkal i Hašek, jistý problém. Musí být kvalitně masitý a dostatečně špekový, ale ne tolik, aby to byl "špekáček", kterýž se hodí spíše k opékání. Kvalitní buřt na koncích nakrojíme, a vložíme do láku z octa a koření a proložíme silně cibulí. Do utopenců patří též pepř. Pepř mletý, nejlépe pytlíkovaný. Množství podle chuti. Náš starosta Milan se s odborným pracovníkem VŠCHT, tedy s Mirkem, dohodli, že nejlepší je, když v tý třílitrovce leží na dně nejméně centimetr mletého pepře. To je účinek zaručený. Pak se to nechá v chladu odležet. Pak se to sní. Drsní jedinci pijí i lák.
V životě existují věci, které jsou, abych tak řekl, naprosto privátní, kdy člověk chce a potřebuje být sám, a věci veřejné, které je vhodné dělat pouze a pouze ve skupině. Mezi skupinové, abych tak řekl, radovánky, ba až orgie, patří - ne to, co si myslíte, fuj! - ale třeba pojídání syrečků. Anebo konzumování topinek s česnekem. Ovšem také pojídání "utopenců". Dech občana i občanky po požití některé z těchto potravin se stává, dalo by se říci, dramatickým.
Rozmluva z očí do očí mezi někým, kdo jedl česnekovou topinku, a někým, kdo nejedl topinku, je prakticky vyloučena.
Takový utopenec je, popravdě řečeno, silnou otázkou partnerského života. Milovník buřta s cibulí, pokud chce býti platným partnerem a plnit případné manželské povinnosti, musí, opakuji musí, bráti na společné mejdany a veselice s sebou svoji partnerku. Protože představa, že by manžel přišel odněkud z hospody anebo mejdanu, večer vklouzl do pelíšku ke své milované a oslovil ji "Miláčku, já jsem tady" a ruka šmátralka by hledala obliny a úžlabiny a přitom by mu z huby táhla cibule s octem, u topinek i z rukou byl cítit česnek, je sice možná, ale děsivá. No, v každém případě by se sexuální loudil nedočkal jen případného diplomatického zašeptání: "Dnes ne, dnes mne miláčku bolí hlava," ale uslyšel by děsivé zařvání: "Vypadni, smrdíš jak cap." *
Proto jsme rádi brávali na mejdany svoje partnerky, což utužovalo naše rodinné vztahy. Když na sebe v posteli funí cibulový dech dva, tak je to sice hrůza, ale dá se to případně, je-li vášeň dostatečná, překonat. Mohu tedy konstatovat, že požírání utopenců, topinek s česnekem, studeného bůčku prošpikovaného stroužky a podobných lahůdek přispělo k utužení nejen kolektivního mužského chalupářského přátelství, ale i k rodinné souhře. Skoro nikdo z nás se nerozvedl. A to je dneska co říci. Můžu tedy hrdě hlásat: "Společně pojídání utopenců - lepší než manželská poradna!"
Dneska už jsme probrali kdeco dobrého, ale na jedno bych ještě rád vzpomenul. A to na nakládané rybičky. Na sledě v oleji. Nebo v nálevu. Z Rybeny Holešovice či Tachov. Záhady socialistického hospodářství totiž přinesly na náš stůl přehršle druhů - tím se myslelo za totáče asi tak tři typy - nakládaných rybiček v takových plastikových krabičkách. A to přesto, že Československo bylo vnitrozemský stát. K nám je pak jezdili kupovat občané NDR, tedy přímořského státu, kde se skoro nedaly sehnat. O olejovkách ani nemluvě. Je to divný, ale bylo to tak.
Nebyli bychom to my, abychom se nepokusili vylepšit nálev uvedených sleďových řezů. Nejlépe pepřem. Pokud možno hodně pepřem. Aby bylo co při zpěvu nejprve smlsnout a pak zapít.
V každé společnosti a době dojde někdy ke krizi. I ve společnosti věnující se zrovna zpěvánkám a popíjení. O tom by naše generace mohla vyprávět! I nám v naší rekreační vesnici se taková krize nevyhnula. Jednoho dne, za vlahé jarní noci, což u nás v Krušných horách znamenalo, že venku bylo asi tak 3 stupně nad nulou, jsme seděli, zpívali, popíjeli a najednou jsme zjistili, že není co do huby. Pít co bylo, to už jsme měli vymakaný. Kolik je běžná spotřeba. Ale v nočním dlabanci jsme byli začátečníci. Té noci jsme všechno zblajzli moc brzo! A chuť by ještě byla. Na nějakou mňamku. A nebylo co. Ani přítomné hospodyňky nevěděly, co teď, o srňské půlnoci, což bylo ve dvě ráno, dělat. Kde honem něco sehnat.
Když už se zdá vše ztraceno, najde se vždy neohrožený hrdina, který vše zachrání. To známe z dřívějška ze sovětských filmů a dnešní americké nás v tom přesvědčení jen utvrzují.
V pauze, která nastala po odehrání písničky a když znělo přímo drtivé ticho - rušené jen tím, jak si Věra s Táňou hlasitě vyprávěly o tom, co říkala tamta a co jí na to ta druhá odpověděla, prokládané jen lačným mlaskáním hladových samců - najednou chemik Mirek vztyčil jeden z prstů, co mu ještě zbyl. Ťukl se do čela a zařval: "Hahá, já doma něco mám!" A vyrazil do tmavé noci prosvětlované jen miliony hvězd a z dálky odrazem světel z elektráren, kde pracující plnili plán a aby je v chrupání na noční směně provoz moc nerušil, vypnuli ve tmě odlučovače popílku a filtry, takže údolí od Mostu až po Klášterec zahalila tma, popílek a smrad. Seshora od nás to vypadalo, jako když jsme na ostrově v moři.
Za chvíli se Mirek vrátil a v ruce držel kulatou plastikovou krabičku uvnitř se sledi v láku.
"Kdes to vzal?" ptala se jeho žena. Též vzděláním chemik.
" Měl jsem je schovaný v dílně! Sem je tam zapomněl, jak jsem je dělal! Jak jsem do nich sypal ten pepř. A dával papričky!"
"A kdys to dělal?"
"Éééé, . . . vo Vánocích. Tedy před Vánocema. Sem na to pak zapomněl. V dílně. A teď jsem si na ně vzpomněl," pravil a odklopil víčko. Začuchal, sebral lžičku, co ležela vedle hrnku s kafem, oblíznul jí, zalovil v piksličce, ochutnal a rozzářeně prohlásil:
"Sou dobrý."
" Šmarjá, nežer to," ozval se jakýsi vzdělaný zbabělec. "Vždyť v tom může bej botulín."
" Jaký botulín? Co je to botulín?" ozvalo se z druhého rohu.
"Botulín je," pokračoval vzdělanec, "je prudký jed. . . . "
"Ale žádnej botulín tam nemůže bejt," pravil Milan, "podívej toho pepře, ten by všechny botulíny vyhnal."
Mirek mlasknul, olíznul hygienicky lžičku než ji podal dál se slovy: "Milan má pravdu. Tohle by botulíni nepřežili!"
Po všeobecném ochutnání jsme usoudili i my, že má pravdu a za chvíli už v krabičce nebyly vůbec žádný rybičky. Tudíž tam nemohl být ani botulín. Logický, ne?!?
A od té doby jsme říkali "botulíni" aspoň měsíc naloženým řezům ze sleďů v nálevu doplněném mletým pepřem. Naší to specielní pochoutkou. Jedli jsme to. Často. A přežili jsme to. Fakt je, že v té době jsme ale vůbec netušili, co všechno hroznýho se může v kdejaký potravině skrývat. A co člověk neví, to srdce nebolí.
A nakonec tu mám, pro mladé i starší dámy, jednu důležitou životní radu. Já ji ovšem nevymyslel. Jen opsal. Od chytřejších.
To asi před půl stoletím vyhlásily jedny americký noviny pro čtenářky anketu s otázkou, jak si nejlépe udržet muže. A ta odpověď, co vyhrála, tu bych doporučil i svým vnučkám. Kdybych je měl. A ta zní: "Krmte je dobře, ty bestie!"

*Pro mladší generaci: Cap je starovesnické označení pro kozla. A kdo někdy byl blízko plemennýho kozla, ví o čem mluvím.



Léto venku s eMiminem: Na co se těšit v 7. soutěžním týdnu?
Léto venku s eMiminem: Na co se těšit v 7. soutěžním týdnu?

Léto venku s eMiminem je tady! Každý týden budeme soutěžit o fantastické ceny v celkové hodnotě 298.000 Kč. Sdílejte své letní zážitky, hodnoťte...