Dlabanec v ilegalitě.
Člověk by ani nevěřil, co je lidí, co rádo občas udělá něco tajného, ba přímo zakázaného, ba dá se dokonce říci i protistátního. Obyvatelé Československa to v tomto ohledu nikdy neměli těžké. Dělat něco, co se nesmí. Protože, jak se ví, u nás vláda vždycky dbá na pořádek, u nás se pokud možno nic nesmí! Už od dob Rakousko-Uherska. A tyto tradice udržujeme dodnes!
Od dob Protektorátu, kdy byl za poslech Londýna a Moskvy trest smrti, mohli si našinci užívat například za bolševika tajným poslechem Hlasu Ameriky. Pokud v tom kvičení rušiček něco slyšeli. A nebo si tajně půjčovat Adinu Mandlovou, případně emigrantský časopis Svědectví a užít si tak nebezpečí i když tedy relativně ne moc vysokého. Ke konci reálného socialismu už za četbu Adiny Mandlové fakt nikoho nezastřelili, ale bylo zde určitá možnost, že vám ji na udání při domovní prohlídce ukradne estébák a už nevrátí.
Pamatuji si, jak jednou jeden soudruh přednášel kádrům o protistátních tiskovinách a od pultíku je ukazoval. Uvědomělí soudruzi posluchači projevili zájem, že by se podívali jak vypadají Listy, Svědectví či nějaké knížka do Škvoreckých a že aby soudruh z kraje tyto protistátní tiskoviny půjčil, že aby soudruzi věděli, tak nějak, jak vypadají, kdyby na ně někde narazili. Na to pravil dotyčný školitel: "Tak to né soudruzi! Na minulém školení jsem ukázky půjčil a dvě se mi nevrátily!"
Od časů, kdy bylo životu nebezpečné pašovat za okupace vepřové do Prahy, doba pokročila. A když za mého mládí zmizely i potravinové lístky, dlouho jsem si myslel, že nelze zažít kolem jídla vůbec něco tajného. Jak je ovšem mladý člověk naivní!
Kamarád Pavel, co dneska drží přísnou dietu a na zahrádce si pěstuje vlastní zeleninku, mne před lety naučil jít "tatarský biftek". Lidově zvaný "tatarák". Pravá svíčková - tedy, ehm, jaksi, kde bysme my sebrali za bolševika pravou svíčkovou. Takže tedy, pokud možno pěkné zadní hovězí se naškrábalo, lenoši ho umleli na mlejnku, okořenilo, opepřilo, dodalo se vajíčko, tedy žloutek se klepl do uprostřed ďůlku v masovém bochánku na talíři , udělaly se topinky s česnekem a k tomu pívo a bylo pošušňáníčko.
Až někdo - tedy jen tak někdo néé, byl to nějaký pracovitý aktivní blbec na nějakém úřadě - přišel na to, že existují svalovci - tedy ne kulturisti, ale červi v mase. Syrovém. Například Trichinella spiralis a jí podobné druhy, co se dají lidem do svalů, když se pozře syrové a nebo polosyrové maso. Mimo jiné proto prý mají muslimové a židé zakázáno vepřové, což je pochopitelné, pokud někdo viděl jako já, jak domorodci v poušti na Středním východě opékají kousky masa nad kusem sušeného velbloudího hovna a dvou umrněných klacíčcích. Protože prasata jako všežravci na tyhle červy trpí.
Dotyčný aktivista-úředník zasedl, vepřové sem, hovězí tam, briskně zakázal "tataráky". Čímž vznikla potřeba překračovat zákon, poněvadž tatarák je děsně dobrý.
Tedy mezi námi, všimněte si, že to, co se mnoha lidem líbí, je skoro vždycky zakázaný. Třeba v sexu. Nikde jsem nečetl, že by například bylo zakázáno souložit do výfuků nákladních automobilů. Ačkoliv jsem se na fakultě učil, že byly zaznamenány i takové případy. Existoval chlap, a prý nebyl sám, co znásilnil několik Tater 111a dokonce i nějaké Škody 706 rafinovaně zezadu do výfuků! (Ty výfuky si prý vystlal novinama - technická poznámka) A léčili ho, místo aby ho zavřeli! Tohoto novátora v sexu, pokud vím, mnoho lidí nenásledovalo, takže se to nezakázalo. Tatarák jedl kde kdo, takže se zakázal a tím pádem začal přestupovat zákon kde kdo.
Jednou jsme takhle s kamarádsky povídali, v době zákazu, že bysme si dali tataráček, ale ne ty náhradní blafy jako je mletá ryba a podobné, ale fakt biftek z pořádného masa. Kamarád Jirka se rozhlédl, nenápadně, úplně nenápadně, jako v dobách, když mi nosil protistátní tiskoviny, a procedil koutkem úst: "Pojďte se mnou!" Děsně jsem se lekl. Tuhle větu znám. A v první chvíli mi nebylo jasné, proč v roce tuším 95 najednou protistátní kolega mne vyzývá, abych s ním šel. Kdyby byl fízl, už bych to díky Cibulkovi asi věděl a i kdybych to nevěděl, přeci mně nebude zatýkat šest let po převratu?! Tak blbej nemůže nikdo bejt!
Blbej jsem byl já. Nešlo o zatýkání, ale o tajnou návštěvu dlabancového doupěte, kde se pod přísným utajením podávali vybraným zákazníkům, co znali tajné heslo, tatarské bifteky. Pravé. Z hovězího.
Hospoda z venku nic moc. Když jsem se rozhlédl po lokále, měl jsem spíš obavu, abych tady nechytil něco úplně jiného než červa svalovce. Tady to vypadalo, že by mi nějaký z místních svalovců, kdybych se mu nelíbil, mohl také způsobit silné zdravotní potíže. Třeba modřinama. Kdyby mi některý z nich jednu natáhnul.
"Pánové si budou přát?" pravil vrchní úslužně a mrkal na Jirku, jako kdyby mu do oka vlétla masařka. Což mohlo být vzhledem k pohledu dveřmi do restaurační kuchyně, klidně možné.
"Jdeme na mongola," pravil stále spiklenecky Jiří a vrchní se usmál jak v béčkovém…tedy spíš jak v céčkovém filmu a děl, abychom jej následovali do "salonku".
V salonku malovali naposledy při příležitosti příjezdu maršála Koněva na Žižkov ( óóó…. teď jsem neopatrně prozradil místo, kde se doupě ukrývalo - takhle to dopadne vždycky, že se člověk prokecne na nějaké maličkosti) a posadil nás na židle, které dodávala do hospod firma Thonet někdy za tatíčka Masaryka.
"Kolikrát, pánové?" zašveholil vrchní, "a pivečko si jistě dáte a každému dvě topinčičky, že áno, támhle pánovi tři, česneček bude navíc, to si sami můžete přimáznout, tak to máme čtyřikrát mongolka, už se to nese, už to lítá," zamával vrchní utěrkou a zmizel za omšelými dveřmi.
"Ty vole," pravil Jarda směrem k Jiřímu, "jestli se po tom tataráku poseru, tak si mě nepřej."
Jiří se usmál jako generál, který před vítěznou bitvou poslouchá námitky nějakého bezvýznamného poručíka.
Nejprve přistála na stole piva a chvíli za nimi tataráky. Co tataráky! Ambrosie převtělená ve škrábané hovězí maso. Topinky byly správně zlatožlutohnědé a voněly.
"Pánové," upozornil nás vrchní svým dokonalým číšnickým hlasem, který vhodně doplňoval jeho platfus, tedy profesionálně ploché nohy v rozšlápnutých střevících, "pánové, ten žlouteček, ten je od pravé slepice! Krásně žlutý a zaručeně čerstvý."
Jen jsme se lekl, aby nedodal, že ho dneska ráno sám snesl. Bylo jasné, že když říká pravá slepice, myslí svobodnou slepici hrabající si někde na dvorku uprostřed husích hovínek a uprostřed hejna zdravých ekologických much, prostě žijící zdravě. To myslím vážně.
Tataráček jsme dojedli a chtěli si dát ještě jeden. Každý. Vrchní se na nás, relativně mladé, ještě většinou ani ne padesátníky, podíval z výše svých zkušeností a pravil: "Raději ne pánové, raději ne. Všeho dobrého pomálu. Přijďte příště zase na mongola, rádi vás uvidíme", dodal, udržuje i v tomto kruhu zasvěcenců pilně konspiraci, a vypoklonkoval nás ven.
Mnohokrát jsem zašel a pochutnal si. Pak zase hygienici usoudili, že už se tataráky smí vést na jídelním lístku všude a když jsem zašel za pár týdnů do té příjemně zaplivané hospůdky, nebyl tam už starý vrchní. Když jsem si objednal u nového mladého pingla "mongola", chvíli na mě koukal, pak se plácl do čela a pravil: "Jó, vy chcete tatarák? Proč ne, ale ten starý kuchař už tu taky není."
Dal jsem si pivo a šel pryč. I svoboda, třeba to, že tatarák už se zase všude může, může mít občas trpkou příchuť.