…. a ta kráva, mléko dává…..

Mléko je zvláštní potravina. Nejen kvůlivá tomu, že mléko je vlastně vůbec první potravina, kterou človíček papá, ale celkem vůbec. Někdo je snáší, někdo jen některé…
Teď mne napadlo: "Jestlipak víte, proč je mateřské mléko nejlepší? No, už pro to balení!!!"
Balení nebalení, jsou lidi, kteří jsou na mléko alergičtí. Říká se, že Indové mají krávy za posvátné právě proto, že nejsou schopni jejich mléko strávit. Dokonce existuje informace, možná pověst, že když po druhé světové válce do zbídačelé Indie dodali spojenci tuny sušeného mléka, tak že po jeho pozření Indové dokonce umírali. Neboť se jim v žaludku zkazilo. Neměli na ně v trávícím traktu bakterie zvané Lactobacillus.
No, po tom, co není dne, aby všechny noviny a televize, které dbají na svoji "dobrou" pověst, nepřinesly povinně alespoň jednu protiamerickou zprávu, nejsem si jistej, jak to tehdy s tím mlékem vlastně bylo.
Ale že může být někomu po mléce šoufl, to vím. Mně stačilo, když se ještě prodávalo mléko z konve a nebo ve skleněných láhvích, aby bylo jen lehce, jen lehounce navinulé a už jsem se pos….. To, no však víte.
Na druhé straně znám lidi i ve svém blízkém okolí, kteří lokají různé zákyšky a kefíry a vůbec tyhle hrůzy a náramně si šmakují. Mně by láhev kefíru spolehlivě zabila. Moje žena ji považuje za něco podobného nektaru. A kamarád Pavel, ten si nechával ve flašce mléko zkysnout, pak s ním takhle zatřepal a nakonec tu hrůzu vypil! A nic mu nebylo.
To já mám zase rád ……no, jak to napsat. Aby někdo nemetnul šavli do klávesnice, až to bude číst. Tak takhle: Vy, co nemáte rádi škraloupy, tuhle část přeskočte. Protože se škraloupem je to jako s některýma politikama. Někdo je miluje, někdo nenávidí, ale skoro nikomu to není lhostejné. Já patřím k těm, kdo škraloup milují a silně litují, že už skoro nejsou. Protože to, co se prodává dneska v krabicích jako mléko, škraloup hodný toho názvu neudělá a neudělá. I kdyby ho člověk prosil.

Se škraloupem je to jako se sexem. Někdo to má rád a někdo nemá a když už má, tak jde o to, kdo jaký. Záleží prostě na vkusu a dispozicích. U sexu taky většinou předem neodhadnete, kdo má co rád. U mléka je to podobné. Existují lidi, co milují škraloupy jenom studené. A eklují si škraloupy na teplém mlíku. Jiní se strkají u hrnce s teplým mlékem a prstíkem, i kdyby se spálit měli, loví čerstvý a teplý škraloup, donesou ho k puse, pobryndají kde co, ale odměnou je lahoda! Existují rodiny, kde se o škraloupy vedly mezi dětmi boje. Jako kdysi u nás doma. Ovšem bývaly i famile, kde škraloupy vyhazovali do záchodu.
Mně je to, co se týče škraloupu, jedno. Jestli je teplej a nebo ne. Jak ho vidím, je můj. Tedy ten škraloup. Považuji jej za lahůdku. Dnes už skoro nedostupnou.
Pokrok je bezvadná věc ! Já jsem pro. Ale některé věci mi dneska přeci jenom chybí. Třeba když se prodávalo mléko v lahvích, tak když se ta láhev nechala jeden den stát, tak se na něm, na tom mlíku, nahoře udělal takový špunt z tuhé smetano-máslové směsi a ten byl dobrej! Opatrně otevřít papírový závěr - později aluminiový - a pak obráceným koncem kávové lžičky tu lahodu vybrat a šup s ní do pusy!
Jo a vy tam vzadu, přestaňte zvracet! Protože, a to jsem nikdy nepochopil, jsou lidi, co ten usazený tuk neměli rádi!

Já jsem celkem vůbec mlíkovej. Nám dávali mléko ve školce, pak ve škole, kdysi dávno s voňavými houstičkami od pekaře. Než pekaře znárodnili a stalo s z nich gumové cosi, jehož gumovitost většina pekáren dodnes pietně zachovává.
Ale pití mléka denně jsme propadli, my, pracující v těžkém a chemickém průmyslu, až v pracovním procesu.. Páč jsme ho fasovali. To mlíko. Starší pánové ho nepili, takže my kluci jsme měli mléka vždycky dost. A bylo plnotučný a moc dobrý. Ve vrátnici dostal ráno člověk plnou půllitrovou flašku za prázdnou láhev a už byl základ svačiny.
Otázkou zůstává, zda není mléko návykové. Tedy nějaká droga. Protože já jsem pak pil mléko ke všemu. Kdo četl hrůzné historky ze Švédska, jak se tam pije mléko i k rybám, tak to nic není. Léta moje žena zděšeně zírala, jak jsem si dával ke knedlo-zelo-vepřo půllitr mlíka! My jsme pili ke sváče ve fabrice plnotučné mléko i k rybímu salátu z fabrické kantýny. A ten měl nějakou kvalitu! Děsnou!

Dneska je to v televizi samý pořad o tom, jak někde v Asii jedí tu brouky, tu červy, tu šváby. Hééé, švábi v salátu z kantýny ve Spalovně, to nebylo nic divného. Prvně jsem to viděl, když si Honza rozbalil balíček, co donesla svačinářka, vytáhl lžičku a za pomoci rozlomeného rohlíku dlabal salátek. Rybí. Ten býval moc dobrý. Sedím takhle naproti, koukám, jak se kolega zarazí, zaloví v salátu a vytáhne něco, co mrskalo nožičkami. Hodil to na zem a když jsem, učedník jedna vyvalená, koukal, pravil, že to byl šváb. A že kvůlivá blbýmu švábovi nebude hlady. Tak za pár měsíců už mi to ani nepřišlo. Nakonec, přeci byl ten šváb většinou ještě živej, takže i ten salát musel být zdravotně skoro nezávadný, když to v něm šváb přežil.

Úžasnou svačinovou pochoutkou z mléka bylo kakao ve flašce. Slazený. To se taky prodávalo. A někteří/některé ho pili naveliko. Jedna kamarádka, nebudu Pavlínu jmenovat, to se nedělá, jmenovat dámu, že ano, tak ta se přiznala že si kupovala k sváče nejen to sladký kakao, ale občas i flaškovanou smetanu do kávy s třema fialovejma pruhama na víčku a k tomu loupáčky. A to býval gáblík!
Pravila Pavlína a poplácala se po svém bohatýrském hrudníku. Podíval jsem se nejprve na svůj hrudník, pak na její hrudník a přiznal se, že jsem tuhle kombinaci dlabal taky. Ovšem já asi míň, mám totiž poprsí přeci jen menší než Pavlína. Tedy po pravdě řečeno o dost. O hodně dost! Ne, že bych do měl tak úplně malý, ale Pavlína fakt vede. O prsa. A ne vo nějaký takový zanedbatelný!
A když mluvíme o mléku, nesmíme zapomenout na "mléčné bary". Kde jim je konec! Chlebíčky, dortíčky, zákusky a hlavně, přátelé, hlavně koktejly. Nejvíc šly na odbyt jahodové. Jahodový koktejl, pěkně umíchaný v mixéru rovnou před zákazníkem, to bývala balada. Ve frontě se řadily vnadné studentky, babky o holi, solidní úředníci i rozjívení mládežníci. A každý si pak dal u stolku na stojáka koktejl. Mléčný a jahodový.
Byl krásně voňavý, napěněný, kolem byly voňavý mladý holky, co na něj chodily, a vůbec jednomu bylo blaze.

Každé povídání má mít na konci nějaké poučení a nebo katarzi. Se tomu tak nějak říká. Jenže povídejte něco dramatického o mlíku !
I když …. Jednu dramatickou příhodu bych měl. S kamarádem Láďou jsme coby školáci chodívali na třešně. Do sadu za Vozovnu. Hlídač kulhal, sad byl rozlehlý a třešně báječné.
Po jednom takovém odpoledním úspěšném lupu se ovšem druhý den Láďa nedostavil do školy. A protože Láďa byl takový ten kamarád nejkamarádovatější, šel jsem vyzvědět, copak se stalo. Onemocněl či co?
Po zazvonění dlouho nikdo neotvíral. Opřel jsme se tedy rukou zvonek na sloupku a zvonil. Někdo doma být musí! Okna jsou otevřená!
Po delší době se v okně objevila bledá tvář. Nebyl to však Old Shaterhand, leč kamarád Láďa.
"Co je, vole?" zeptal jsem se zúčastněně.
"Já sem se tóó….. Strašně posral! Je mi blbě," pravil slabým hláskem.
"A co si dělal? Že ty si na ty třešně chlastal vodu?!"
"Vodu né, vole," hekl kamarád. "To vim že se nesmí. A měl sem strašnou žízeň, tak sem vypil flašku mlíka…" dodal a zbledl ještě víc a zmizel.
Dlouho se nic nedělo, až se ozval ze záchodového okénka rodinného domku typický zvuk spláchnutí.
"Láďo, volé, pocem!" lákal jsem ho.
"Vole nemůžu!" nesla se odpověď z hajzlového okénka. .
"Ty debile, proč si na ty třešně chlastal to mlíko?" dotazoval jsem se.
"No a proč né ty vole ?! Na třešně se nesmí pít voda! To ví každej. A vo mlíku nikdo nic neřikal!" zaznělo zpět záchodovým okénkem.
A tím byla debata uzavřena.
A vy jste, přesně podle návodu, jak zakončit fejeton či lehčí veselé povídání z odborné knihy "Jak se státi spisovatelem snadno a rychle", obdrželi na konci textu potřebné poučení: Nejen vodu! Na třešně ani mlíko né!