Bifteky a "rychlíky"

Život nám uštědřuje všelijaké rány. A také zatajuje mnohé rozkoše. Obojí, ty rány i rozkoše nemají valného významu, dokud jsou nepoznané. Malé dítě tuto věc pochopí například když prvně spadne do kopřiv anebo naopak když prvně zblajzne rakvičku se šlehačkou.
I mne život připravil a nebo se snažil připravit o mnohé rozkoše. Například jsem dlouho nevěděl co je to biftek. Tedy věděl jsem "co" to je, ale nevěděl jsem "jaký" to je. Jak to chutná. Když je něco skutečně biftek.
Předem je nutno říci, že je-li u slova "biftek" jakákoliv další přípona, jedná se zpravidla o karbanátek. Anebo o něco podobného, ale ne o skutečný biftek. Takže objevíme-li na jídelním lístku "beef á la Stroganof", je to v pořádku, pokud je tam napsáno "biftek jako Stroganov" prcháme pryč.
Ovšem k pokrmu "beef ala Stroganov" si pamatuji jednu starší historku. To kdysi, někdy v sedmdesátých letech psal, myslím že americký, dopisovatel nějakého deníku reportáž z Francie. Ze svůdné a frivolní Francie. Z Francie, kde se tančil v Moulin Rouge kankán -"100 krásných tanečnic- 50 výpravných kostýmů!!!"- a na ulicích se prodávaly hanbaté časopisy. Což jinde nebylo.
Reportér, stejně jako já, zjistil že se ty hanbaté časopisy sice prodávaly, ale pevně zabalené v igelitu, takže dokud člověk nekoupil, nevěděl co je vevnitř. A to je dost problém, jak usoudil reportér. A koneckonců i já. Takže ani jeden z nás nekoupil. Hanbatý časopis. Reportér nedostal lístky do Moulin Rouge, já na něj neměl, a tak jsme si moc neužili.
Reportáž z hříšné Paříže ukončil dopisovatel následujícím líčením:
"Na jednu perverzitu jsem však narazil. Usedl jsem jedno dopoledne ve francouzské restauraci a popíjel lehké rouge, když tu si kousek ode mne sedla stříbrovlasá stařenka, kterou oslovovali paní baronko. Objednala si k obědu "beef ala Stroganof". Když jí ho přinesli , vytáhla z kabelky příruční miniaturní mlýnek na maso, přitáhla ho šroubem ke stolu, nenápadně vyplivla umělý chrup do kapesníku, z omáčky vylovila kousky hovězího, namlela zpátky do talíře a snědla to všechno lžicí."
Tolik světový reportér. Jen dodal, že to byla jediná zvrhlost, kterou v Paříži na vlastní oči viděl. Co se mě týče, nic skutečně zvrhlého jsem neviděl. Škoda.
Ale pryč od zvrhlostí k jídlu! Coby malé dítě, když na bifteky bylo, jsem je nesměl. A když jsem povyrostl, už na ně nebylo. Ovšem každý normální mužský CHCE KUS MASA! A biftek je MASO!
Náš děda Josef to řešil po svém. Koupilo se nějaké hovězí, nařezalo na tenké plátky, silně naklepalo, ale hodně silně, osolilo a opepřilo. Nechalo trochu odpočinout. Mezitím se na pánvičce rozehřál tuk, nakrájela se cibule na plátky a ve správném okamžiku se hodně naklepané plátky masa na krátký okamžik hodily na pánev. Rychle osmažit po jedné straně, ještě rychleji po druhé, ven s nimi, v horkém omastku trochu osmahnout plátky cibule, té raději více, šup s tím na teplý talíř, chleba s hořčicí a okurky k tomu a bylo to báječné! Doma jsme tomu říkali "rychlíky".
A bylo to lepší, než když jsem si pak někde, když už jsem navštěvoval restaurace, dal z rozežranosti to, co bylo na jídelním lístku označeno jako "biftek".
Nejstrašnější příklad takzvaného bifteku jsem utrpěl v té nejlepší společnosti. Vážený pan A. von Sch. nás přijel krátce po převratu navštívit do Prahy. Že se pohovoří o byznysu. A když už bude v té Praze, ubytuje se někde nóbl a dáme si tam bezva večeři. Tehdejší hotel Forum znali nejlépe různí komunističtí a jiní progresivní potentáti z celého světa, neboť stojí proti takzvanému PAKULu. Pražskému sjezdovému paláci. Co si nechali vystavět komunisti. Dodneška nikdo neví, co s tím barákem. Poradil-li milému von Sch. nějaký sjednocený východní Němec nevím, ale to byl nápad!
K večeři měl být biftek z argentinského masa. Na velikých talířích nám každému donesli cosi, co zdálky vypadalo jako briketa a zblízka i tak chutnalo. Zblajzli jsme brambory a chudák von Sch. nám vyprávěl, jak jeho žena dělá voňavky, které pak věnuje nějakým dámám, jako pani Bushové (starší) anebo Clintonové. Úplně zblblí jsme chvíli jen tak plácali a pak jsme dostal každý flakonek i s kopií dopisu, že ony dámy mají radost, že dostaly voňavku, a raději jsem si dali příště rande na Kurfürsterdamm v Berlíně, v jedné makedonské restauraci, kde dělají skutečné bifteky z argentinského hovězího.
Přítel Andres nesl ztrátu večeře s argentinským biftekem těžce. Takže jsme se dohodli, že příště půjdeme do skutečné argentinské restaurace. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsme se do takové hospody dostali .
Argentinci jsou směs Italů, Němců a Španělů, což je poněkud třaskavá záležitost. Takže když jsem dostal otázku, zda si přeji 750 gramový biftek a nebo jen 500 gramový, a tiše jsem špitl, že mi stačí asi tak 250 gramový, byl jsem kopnut pod stolem, abych "shut up" a po dlouhé diskuzi jsme s majitelem, který nás jako vzácnou návštěvu sám, ééé tedy ne obsluhoval, ale kroužil kolem nás, že tedy já jsem poněkud po nemoci a chci tedy jen ten malinký biftek. Ten 500 gramový.
Abychom se při čekání nenudili, dostali jsme každý velkou misku pomfritů s česnekem a majonézou a salát a …. Já už nevím co, ale bylo toho moc. Jen ta miska s pomfrity vypadala, že by z ní měla oběd skupinka skautů.
Už jste viděli pravý argentinský biftek? A jak se servíruje? Nejprve s přiřítil číšník oblečený do něčeho, co vypadalo jako když to poskládal dohromady krejčí národopisného souboru, který zešílel. Bylo rozložený z nějakého andaluského kroje střiženého tyroláckým vohozem. Černá vestička, nabírané rukávy, kšandy, černé kalhoty a knír.
Chtěl jsem si objednat víno a protože znám chilské, lehce jsme s pozeptal. Dostal jsem další kopanec pod stolem. Argentinci a Chilané se nemají rádi. Předstíral jsem silný kašel a dušení a kolega objednal španělské Rijocha. Jistě že červené.
Nebyli jsme v hospodě ještě ani dvě hodiny a už se to neslo. Argentinci nepospíchají. Zvláště ne s jídlem.
Nejprve jsme dostali každý veliký ubrousek, tedy skoro ubrus, a k tomu špičatou vidličku s dvěma bodci a nůž ostrý jako břitva. Sakra, doufám, že se mě někdo nezeptá na Pinocheta nebo Tatcherovou , kdybych se o nich vyjádřil příznivě anebo jenom by stačilo netvářit se moc zavile, čert ví, na co by ty nože použili!
A už se to nese, už to pádí, už je to tady. Prvně v životě jsem viděl kus masa, který jinak znám jenom z amerických kreslených seriálů a kocouru Tomovi. A to, jak se rozhodli se psem Spikem a myší Jerrym uzavřít mírovou smlouvu. A uzavřeli. No a pak našli biftek.
Mně takový biftek, co jsem do té doby viděl jen v kresleném filmu, nesli . Číšník v izolačních rukavicích nesl kouřící a v peci rozpálený veliký keramický talíř. Pod něj na stůl přišel jiný keramický talíř, už ne žhavý, ale jen horký. Pod něj dřevěné prkénko.
Biftek, který jsem si poručil "medium", protože jsem si na jinou úpravu nemohl vzpomenout, byl skutečně "medium". Na povrchu upečený, uvnitř jemně růžový.
A voněl náramně! Pojídá se to tak, že se kousek masa odkrojí a napíchnutý na vidlici se ukrojený kousek ještě opeče o okraj toho rozpáleného keramického talíře. Tak je ten talíř žhavý a tak je to maso přírodně měkké. Ukrajují se kousky masa, opékají se a pojídají a aby se neřeklo, občas se utrhne kousek bílého chleba, co leží na stole. Zapíjí se to vínem.
Než jsme dojedli, ještě asi třikrát mi ten biftek odnesli a zase jej přinesli na novém nažhaveném talíři a celou tu dobu jsem musel odrážet útoky, proč jím tak pomalu a jestli mi to chutná anebo nechutná.
Chutnalo mi to. Ale z žaludku jsme měl skoro mrzáka. Sežrat půl kila masa na posezení, i když to posezení trvalo celkem asi pět hodin, není žádná sranda. A to nešlo o nic zvláštního. Latinoamerikános považují několikahodinový oběd za normální.
Konečně jsem tedy věděl, jak vypadá správný biftek. Z argentinského masa. Přeji vám ho všem. V dohledu od naší malé zemičky je nejbližší místo, kde dostanete bez problémů skutečný argentinský biftek, Izrael. Ovšem tam zase občas někdo vybuchne. I s lidma kolem.
Jestli chcete menší biftek z argentinského masa asi jen 300 gramů, relativně blízko a v klidu, jeďte do Berlína. Zajděte na Kurfürsterdamm, najděte tam makedonskou hospodu. Ale nezkoušejte na ně mluvit bulharsky jako jsem to zkusil já. Oni se chtěli skoro prát. To je asi jako kdybyste chtěli po Slotovi, aby mluvil česky.
Argentinský biftek je supertřída. Když se umí. Ovšem na "rychlíky", co dělal v době, kdy jsem byl kluk, náš děda Josef z obyčejného české hovězí flákoty, na ty prostě žádný biftek nemá. Protože ty chutnaly navíc mládím a budoucností. Krásnou budoucností, na kterou se každé lidské mládě těší.