8.8.2022 | Svátek má Soběslav


VÍKENDOVINY: Kdo rád jí, ať zvedne ruku! (1.)

3.3.2006

Motto: "Nevykládejte mi nic o zlatých talířích! Když vidíte, z čeho je udělanej talíř, máte malou porci!"
(Terry Pratchet: Kuchařka stařenky Oggové, přeložil geniálně Jan Kantůrek)

Já jím rád. Moje žena říká, že je to u mne podmíněný reflex vzniklý v dětství, protože když STB odvedla tatínka do kriminálu, tak nám souzi sebrali také všechny peníze, takže nebylo na jídlo. Je to možný, já dodneška kupuji jídla o něco víc, než by bylo skutečně nutné.

Tehdejší nedobrovolná redukční dieta na mně asi zanechala svoje následky. I když hodný lidi byli i tenkrát a paní Černá - pražská Němka jak poleno - co pracovala ve školní jídelně vždycky říkala "Fenóšek, fsala si toprá polifek. Apys mněl sila!" A neříkala to jenom mně, ale i všem kamarádům a kamarádkám, co neměli toho moc do huby, protože jejich tatínek seděl v base nebo byl nasazen u pétépáků, případně mu soudruzi nandali takový zemědělský dodávky, že to nešlo splnit. A nebo platil dluhy, co mu zbyly, když mu bolševici sebrali krám ale jemu nechali zaplatit zásoby. Takže nás takových na té předměstské škole bylo dost. I tichounká spolužačka Anička Srpová ze statku, co byla z toho trápení, co jejímu tatínkovi komunisti vyváděli, vždycky až skoro průsvitná. A moc se mi líbila.

Ovšem daleko největší zájem jsem měl v tomhle věku třeba o "rajdu". Tedy rajskou omáčku, ke které jsem dokázal sežrat - a nejen já - i dvacet knedlíků.. Jak to ty kuchařky dělaly nevím, ale knedlíků bylo vždycky dost. (Samozřejmě s jedinou porcí masa, asi tak pětidekovou).

A protože nouze naučila Dalibora housti, naučil jsme se jíst kdeco. Na Slovensku o prázdninách jsme jídávali coby děti neuvěřitelnou kombinaci. Halušky na sladko s malinami nebo lesními jahodami. Anebo třeba slaninu s teplým chlebem. V horkých letních dnech jsme chodili na salaš pro žinčicu a cestou zpět do hájenky z bandasky upíjeli. Výsledky byly nasnadě. Jak zpívají Eláni: "Mocný z brindze, rýchlý z žinčice…"

Ve zralém věku mi pak tchyně, původem z balkánské vesnice, vařila "bjal bob", tedy polévku z bílých fazolí, do které se mohly přidávat kousky masa, třeba vepřového kolena. Móc dobrý!! A když se odjedlo to řídký nahoře, protože taková polívka z bobů se vařila zásadně ve velkém hrnci, ten hustý zbytek u dna zbyl jako guláš, pěkně hustý a jak chutnal s chlebem! To byla pohádka.

Následky ovšem byly strašlivé. Luštěniny jsou prostě luštěniny. S tím nic nenaděláš. Takže když kamarád Andrés uvařil doma v Bustar Viejo "garvansos", což jsou takové španělské bobovo-hrachové luštěniny, omlouval následky, které toto jídlo mělo, tvrzením, že kdyby se ty garvansos vařily klasicky španělsky, tedy v hliněných nádobách na kraji ohniště a ty nádoby by se při vaření otáčely, takže pak by...

"Tak by se prdělo stejně," pravila jeho žena Anita, neb není typická pokorná Španělka staré generace, ale holka co vyrostla na Proseku. A bylo po diskusi.

Ale co garvansos?!? To jsou furt jen ňáký luštěninový nafukovadla!

"Co si dát něco onačejšího? Co třeba takhle šneky?" zeptal se za jízdy do Barcelony Andrés.

(Hlemýždi: Většina lidí se spoléhá na to, že je těchto zahradních škůdců zbaví drozdi a jiní ptáci. V Quirmu je však považují za delikatesu. Většina z quirmských jídel vznikla v průběhu dvacetiletého obléhání, kdy se místní obyvatelé projedli celou zoologickou zahradou a pak byli odkázáni na to obracet vlhké kameny a kladivem udeřit do čehokoliv, co se pod nimi pohnulo. Hlemýždi se jedí přímo z ulit. Jak se zdá, existuje něco jako hlemýždí vidlička, ale nedokážu si představit, jak by ji takový hlemýžď držel. 
 Terry Pratchet: Kuchařka stařenky Oggové.)

"Šneky né, šneky né," řval jsem v autě a napomínal ho, aby koukal na cestu. Protože jsme totiž právě projeli na červenou velikou křižovatku v městě Lerrida. Už když jsme se blížili ke křižovatce, moje žena ze zadního sedadla začala pokřikovat: " Bude červená, bude červená" protože Andrés nezpomaloval.

"Červená? Como se dise espaňol červená?" dumal, ale nohu z plynu nesundal. Za příšerného troubení a řevu a nadávek ostatních řidičů jsme pofrčeli křižovatkou, když tu se Andrés bouchl do čela a zvolal: "Á už vím, červená, jo, jó, -rojo- to jako že se má stát, no jó, no jó," radoval se, že si vzpomněl. My ostatní jsme nebyli červení, ale zelení.

"A teď pro vás mám překvapení, když jste se tak lekli!" hlaholil radostně. "Zastavíme se na něco specielního."

Byli jsme pro. Určitě tam budou mít něco, abych si mohl dát panáka. K našemu údivu jsme dojeli k místním jatkům či tržnici a šli do takové obyčejné hospody, no, nic moc. Ve dveřích ovšem stál nějaký dveřník a teprve když se přesvědčil, že si budeme mít kam sednout, nás pustil dál. Hospoda byla plná.

Andrés, který je nejen přítel feministek, ale i práva všech národů Španělska na sebeurčení, katalánsky cosi objednal.

Za chvíli přinesl číšník na stůl …… Tři omlácené hliníkové tácy, takové co známe ze závodních kuchyní socialistických fabrik. Na každém z nich miska s něčím, co vypadalo jako silně po česneku vonící majonéza. A na tácech byli skutečně šneci. V ulitách.

Jo, a byly tam taky párátka. Pevná, velká párátka.

Andres vzal do ruky párátko, nabodl šneka ukrytého v ulitě, vytáhl ven, namočil v česnekové majonéze a s labužnickým výrazem jej začal konsumovat. Žaludek mi vyběhl nahoru a dolů. Andres nabodl dalšího šneka a zjistil, že se upřeně dívám na konec toho šnečího tělíčka, na kterém je takový načernalý ocásek či žíla anebo něco. Zřejmě jsem pobledl.

" Nebojte se, to je jen nervová uzlina," lhal podle mne Andres jak když tiskne. "Voni jsou ty šneci uvnitř čistý, oni je dají nejdřív vyhladovět, tak se dají na sůl, kde se tou solí ještě vyčistí a teprve pak se připravují."

Hlad je nejlepší kuchař a mít na stole šneky a neochutnat by byla jistě škoda. Váhali jsme, ale pak jsme si každý vzali prvního šneka, s odporem jej namočeného v česnekové majonesové omáčce vstrčili do úst, zatímco Andres nám mezitím vykládal, že ty dnešní česnekové majonézy už nejsou co bývaly, protože dřív se třel ručně česnek s olivovým olejem a dalšími přísadami a dneska se koupí majonéza a smíchá s česnekovou pastou.

Při sledování gastronomického výkladu jsme snědli nejprve jednoho šneka, pak druhého, vono to fakt bylo s tou česnekovou moc dobrý a pak už jsme se cpali a cpali. Šneci po španělsku jsou fakt výborný! Tedy po katalánsku.

Jíme, lebedíme si, Andres vykládá tajemství přípravy šneků, jak je pak, když už jsou čistí zvenku i vevnitř, hodí do vařící vody…

"Voni je hoděj živý do vařící vody?!?" nevěřícně třeští oči moje žena. Představa konce ubohých šneků, bratranců těch, které na chalupě vždy v létě po dešti, když jdeme na procházku, odnáší ze silnice do trávy do bezpečí, s ní silně zamávala.

Andres je už dlouho ženatý, a to právě s kamarádkou mojí ženy. Holky spolu chodily do školy. Ví, že musí něco udělat. Anebo říct. Zamyslí se tedy, rukou přejede své vysoké čelo a praví:

" Já myslím, že je předtím asi zastřelej!"

Už jste se někdy dusili šnekem s majonézou? Já jo.



Léto venku s eMiminem: Na co se těšit v 6. soutěžním týdnu?
Léto venku s eMiminem: Na co se těšit v 6. soutěžním týdnu?

Léto venku s eMiminem je tady! Každý týden budeme soutěžit o fantastické ceny v celkové hodnotě 298.000 Kč. Sdílejte své letní zážitky, hodnoťte...