Když jsme se vraceli do ubikací, vypadali jsme jako Napoleonova armáda, když prchala od Moskvy. Celí od sněhu, vyválení, zmrzlí, mokří a zboulovaní. Některé bylo nutno popírat.
"Stát!" zavelel jakýsi důstojník, který nás potkal, když zpozoroval, jak se zdecimovaná jednotka místo pochodu spíše plouží a vrávorá než pochoduje.
"Zastavíít stát!" zavelel Peťas. Špinavá a zválená jednotka se zastavila. Tedy my jsme coby vojáci na letišti neuměli moc pochodovat nikdy a ani s tou "výstrojovou kázní" se to nepřehánělo, ale co jsme předváděli teď, bylo asi skutečně moc.
"Soudruhu četaříí, ke mně!" zavelel oficír a bylo jasno, že je průser.
A byl. Důstojník se vyptal co tam děláme a když slyšel, že jsme byli na pochodovém cvičení, tak kroutil nechápavě hlavou a ukazoval, jak jsme vyválení. Peťas pravil, že jsme si dali, protože souzi špatně pochodovali, trochu plížení, aby se zvedla morálka, a pak soudruh důstojník dlouze vysvětloval soudruhu čet. abs. že takhle ne, v první řadě je nutno zajistit létání, že soudruhu, tohle hraničí s týráním, kdopak je váš velitel?"
A odkráčel. Průser, průser, průser.
"Co budeme dělat?" otočil se čet. abs. na své podřízené.
"Já mám hlad," řekl Tonda, který měl figuru trochu jako Baloun a podobné potravní potřeby.
"Jdem do autoparku!" zaznělo z mnoha stran. Všeobecný souhlas. Šlo se do autoparku. V autoparku je bouda a v ní kamna. Takže je tam teplo. On nás tam velitel roty stejně nakonec najde, ale každá chvilka dobrá, protože ten uvědomělý pitomec v hvězdami na výložkách půjde určitě žalovat.
A potom, měli jsme ještě jeden důvod. V boudě v autoparku bylo nejen teplo a bylo to kus od roty, ale pekly se tam topinky. A ne tak nějak pár topinek! Tam byla skoro velkovýroba! A my byli nejen zmordovaní, my jsme měli hlad!
Starší tvrdý chleba byl na letišti v jídelně volně dostupný. Co kdo chtěl. To nebyl problém. Ale co k němu? Od určité doby však do vojenské kuchyně také přicházely zázračené bedny. Celé zelené, pevně okované, rozměr tak nejmíň metr na metr, vysoké asi šedesát čísel. Když se rozeplo složité přezkové kování, objevila se silná folie z hliníku a pod ní….. A pod ní sádlo! Veliký, obrovský kus sádla! A šmakovního!
Obdivovatelé USA, kteří večer poslouchali Hlas Ameriky, tvrdili, že to je sádlo z amerických zásob, které nám amíci prodali přes Rakousko, a že když se smyje ta nová zelená barva nahoře, tak že …
My jsem nic nemyli. Nebyl čas. A když už jsme něco myli, tak kýbl, do kterého jsem si nacpali sádlo, až byl plný, dva maníci vzali do stanového dílce bochníky tvrdého chleba, kterého bylo vždycky hodně a nikdo ho nepostrádal, a hurá do autoparku. Nenápadně.
Nenápadně také bylo nutno "znárodnit" či případně, jak se říkalo, "osvobodit" plechovku s česnekovou pastou v soli. Tyhle plechovky-kyblíky s držadlem na nošení se za socialismu používaly na leccos. Byla v nich například pro armádu i školní jídelny děsivá červená marmeláda z řepy, která na první pohled vypadala stejně jako červená vazelína, což byla zase nejběžnější vazelína používaná skoro na všechno a všude. A také byly v těch plechovkách přepravovány další a další věci až po tu česnekovou pastu. Takže vojín pochodující s touto plechovkou k autoparku nevzbuzoval žádnou pozornost.
Jiná aktivní jednotka přinesla od mechaniků takový kryt z motoru od Migu, co když se položil na kamna nahoru a naležato, tak z něj byla bezvadná pánev. S vysokým okrajem. A v autoparku byly, jak již řečeno, kamna! Přátelé, kamna! Mít kamna bylo důležitý.
Takže v boudě dozorčího autoparku byl takový jakýsi topinkový samoobslužný bufet. Tajný. Ovšem, pokud může být tajné něco, kde se týdně spotřebuje asi tak pět kilo česnekové pasty. Na topinkách.
Vešli jsme do autoparku, vyhnali pomocníka dozorčího, aby šel hlídat, kdyby někdo šel, a položili jsme na rozhicovaná kamna kryt od nasávání z Migu. Dovnitř jsme naházeli tolik kusů sádla, aby po jeho rozpuštění topinky pěkně plavaly. Počkali jsme, až se sádlo ohřeje, a vložili krajíce chleba. Opečené okapané topinky pak byly dostatečně pomazány česnekovou pastou.
Vojště se cpalo, co to šlo. Zlatově se lesknoucí opečený chléb opalizoval a voněl, česneková pasta vydávala své silné aroma, topinky při kousání chřupaly a huby mlaskaly a vtom se otevřely dveře.
Velitel roty, starý fronťák kapitán Dirbák, za límec skoro vnesl dovnitř pomocníka dozorčího, který zřejmě čuměl bůh ví kam anebo si na verandičce četl, takže nedával pozor, a zařval :
"Boha jeho, čo to tuná stvárátě! Pruner, čo stě to zas kdě vykurvili!"
"Von si byl ten major stěžovat?" zeptal se co nejneviněji čet. abs.
"Bol!" odvětil kapitán.
A tak se Peťas jal se vysvětlovat, jak jsme si byli zahrát hokej. V rámci toho, abychom byli fit a zocelení a neshnili leností v ústředně vytápěných kasárnách, jak nám velitel roty sám občas předhazoval.
Zkušený oficír trpělivě poslouchal a když zjistil, že buď je to aspoň trochu pravda, anebo že lžeme celkem důvěryhodně, bez čehož člověk na vojně nepřežije, hluboce se zamyslel.
"Uhni do boha," zahučel pak na stále sedící vojáky, kteří nevěděli, zda mají s topinkami v rukách povstat a povstáním pozdravit velitele, anebo ne. Nehledě na to, že v dřevené boudě o velikosti pár čtverečních metrů nás bylo asi dvacet, takže by to ani moc nešlo.
"Čo to tuná mátě! Daj to sem!" zavelel, jako by dneska prvně zjistil, že se tady v rámci jeho jednotky vytvořilo topinkovo-česnekové doupě. Zakousl se do topinky, chvíli žvýkal a pak pravil:
"A pivo mátě?"
"Nemáme, soudruhu kapitáne," pravili jsme unisono.
"Hej, to je naozaj dobre, eště byste sa ožrali,"pravil poněkud zklamaně. "Daj sem eště jednu," vydal příkaz dozorčímu parku.
A když dojedl třetí topinku, podíval se na Peťase, pravil, že si o tom ještě "pohovorí" a pak z moci své velitelské vydal příkaz :
"A vojaci, ně abysťe na tú sviňsků masť chlastali vodu! V Arme majú žatecků sedmičku, je to sice samoser, ale lepší než voda."
A bouchly dveře, chvíli bylo v tichu slyšet jen škvíření topinek ponořených do toho údajně amerického sádla. Ať bylo odkud bylo, bylo fakt dobrý.
"Co je to sviňská masť?" otázal se jakýsi bažant ze Šumavy.
"Čo je to za somára, že něvje, čo je to také sviňská masť?" otázal se Fero s opovržlivým pohledem na nováčka.
"Nech ho bejt, je to hloupej holub," odvětil Tonda a šli jsme na pivo. Rozkaz je rozkaz! A armáda je tady od toho, aby plnila rozkazy. Zvláště některé.
Jenom jsme museli na světnici potom celou noc mít otevřené okno.
Já bych si dal topinku na sádle! S česnekem!