To je žrádlo, samý sádlo, samej etamín …


Mladý organismus potřebuje mnoho energie. Kteroužto získává z potravy. Pročež už od dob starého Říma byli u všech armád světa provianťáci. A ve vojsku jsou všichni provianťáci dodnes vážení. Protože mají klíče od skladu. A to hlavně od skladu s jídlem.
"Nástup na menáž!" řval dozorčí roty jak protrženej, přestože to byl jediný rozkaz, který vydával a na který reagovali všichni rychle a zodpovědně. Daleko rychleji než na řvaní "Poplááách".
Být při poplachu na buzerplace první, je kravina, být první v kuchyni, je výhoda.
Že je jídlo jednou z hlavních potřeb vojáka, věděli už dávno i tvůrci umění.
Takže už v písničce, kterou si zpívali naši pradědové v rakouskouherské armádě, se zpívalo o tom, jak voják dostal z domova balík. Ta písnička je tak nadčasová, že každý z nás, kdo byl na povinné vojenské službě, něco z toho zažil na vlastní kůži:

"Někde za horama pláče moje máma,
že má syna na vojně,
že fasuje denně veku komisárku
a von že by sežral dvě…..

… Dnes mně psala máma, chlapče nebuď fláma,
pana lojtnanta si važ,
spi na levym uchu, drž si nohy v suchu,
Francbajvajnem si je maž.

….. Poslala mě máma bednu s lahůdkama,
abych prej tam neměl hlad,
roťákovi štrůdle, kaprálovi nudle
hned jsem z toho musel dát,
stráža si vzal krátký, kluci karbanátky,
hejtman z husy pečínku,
a jak se prali, div nesežrali
i tu prázdnou bedýnku!

Na letišti nás krmili celkem slušně. ČS lidová armáda svoje letectvo brala celkem vážně. Bylo ovšem celkem jedno, co jsme ten den měli k jídlu, mladý kluci mají hlad pořád. Ještě jiný potřeby mají pořád, ale ty už musí uspokojovat tak nějak, souzi, že, z vlastních zdrojů.
Ale balíky z domova byly balíky z domova. Jistě že v nich bylo leccos dobrého, ovšem nejdůležitější bylo sádlo. Domácí škvařené sádlo. Od maminky. Dole u dna s trochou škvarků, co se pak dají namáznout na měkký chleba a ony, ty škvarky a škvarková drť, udělají takový jakoby mramorování a pak se to posolí. Měkký chleba jsme kradli ve skladu, páč bylo zakázaný, aby se vojáci cpali měkkým chlebem. Ovšem, přátelé, pod domácí sádlo musí být měkkej chleba!
Aby bylo jasný, důvod zákazu nebyl nějak moc ideologickej, ten byl vojensko -strategickej. Jak pravil náčelník kuchyně: "Žádnej měkkej chleba! Vy se nafutrujete měkkým chlebem, pak půjdete do stráže a v noci to bude znít ,jak když kolem ranveje trouběj jeleni!"
Silně jsme protestovali, že my až na výjimky do stráže nechodíme, ale byli jsme odraženi prohlášením, že bysme při práci kolem letadel tak smrděli, že by se z toho mohla pilotům točit hlava. Takže nezbylo než ten měkký chleba uloupit. Pod sádlo.

V době, kdy jsem sloužil vlasti, když JZD už byly "jednotný" a ještě né tak úplně vyspělý, se u nás chovala klasická prasata. Taková ta, co z nich je dobrý jedlý sádlo. A ne ty prasečí brojlery, co nám sem přinesl rozvinutý kapitalismusus. Oni už i souzi ke konci pěstovali tyhle "kuřecí prasata", co když z nich máte řízek, tak nevíte jestli je to kuře, krůta anebo prase, případně zda to nevyrobili uměle ve Spolku pro chemickou a hutní v Ústí. Takovou to má chuť.
Takže každý z nás měl ve své skříňce sklenici se sádlem. Bez sádla by to vůbec nešlo. Přežít vojnu. Pro někoho, kdo chodí pěšky a tvrdě pracuje, jsou všechny makrobiotický diety na prd. Jak zpíval ostravský bard o socialistických hornících:
"a když není špeku,
tak něsu vykony"

Což mohu potvrdit. A armáda musí být vždy připravená! A silná! Takže jsme dělali co jsme mohli. Podle hesla "Voják se stará, voják má".
Byly jen dvě věci, které prostý vojín lidové armády z fasované stravy nejedl, anebo jen v nejvyšší nouzi. A to byly dávky "studené stravy", a to konkrétně sovětské rybičky v tomatě s názvem ( fakt!!) „Бички„, kteréžto jsme fasovali často na nedělní studenou večeři. A potom také strašlivý tavený sýr v konzervě z takzvané dávky KD. Malá plochá konzerva vypadala jako …jako…. No vlastně jako puk. Hokejový.
"Kluci, to vypadá jako puk!" pravil čet. abs. zvaný Pěťas, když vylovil z fochu v lavici "zapomenutou" sýrovou konservu, když z nudy hledal, jestli by tam nebylo něco ke čtení.
"Za letištěm je zamrzlej rybníček," ozvalo se z lavic učebny, kde jsem coby kulturní referent předstíral, že vedu PŠM - tedy "Politické školení mužstva". U čehož mne Peťas musel hlídat, protože jsem byl politicky nespolehlivý vojín, který ovšem na druhé straně byl schopen najít na nástěnné mapě nejen rudě vymalovaný Sovětský svaz, ale i některé exotické státy jako třeba Austrálii a tak, což nezvládali ani někteří důstojníci.
Klidné dopoledne v učebně vyhřáté ústředním topením svádělo k polospánku.
"Hergot, blbci, nechrápejte," oslovil své podřízené čet. abs. a kopl do prvního stolu. Aby se manšaft probudil.
"Co kdybychom si šli zahrát hokej?"
"Jakej hokej, vole?" pravil Tonda.
"Vole, normální hokej, vole," přešel Peťas do pražštiny.
"Vole, jak chceš hrát hokej, vole, když nemáš hokejky vole," odvětil obyčejný desátník nadřízenému.
"Tondo, ty vole, tak si je uděláme, vole. A puk už mám, volové," zahlaholil vítězně čet. abs. a zvedl nad hlavu konzervu se strašlivým a nepoživatelným sýrovým obsahem.
Nakonec se našly i nějaké hokejky a vyrazili jsme ven na "pochodové cvičení". Na místě, na které nebylo z letiště vidět, si další z nás z roští nalámali větve, aby byly jako hokejky, a šlo se na věc. Branky byly z hromádky tašek na plynové masky, za chvíli k nim přilétaly další části oděvů, čepice, kabáty, opasky, rukavice jak se stupňoval lítý boj. Místo bruslí jsme měli takzvané "půllitráky". Pod patou okované.
Dostat do holeně placatou konzervičkou nebo klackem je děsná bolest! Ale občas přistála hokejka i v obličeji a někteří, nedbaje, že hokej je údajně hra gentlemanská, se tak vžili do boje, že mlátili ostatní přes ruce, záda i jinam.

Když jsme se vraceli do ubikací, vypadali jsme jako Napoleonova armáda, když prchala od Moskvy. Celí od sněhu, vyválení, zmrzlí, mokří a zboulovaní. Některé bylo nutno popírat.
"Stát!" zavelel jakýsi důstojník, který nás potkal, když zpozoroval, jak se zdecimovaná jednotka místo pochodu spíše plouží a vrávorá než pochoduje.
"Zastavíít stát!" zavelel Peťas. Špinavá a zválená jednotka se zastavila. Tedy my jsme coby vojáci na letišti neuměli moc pochodovat nikdy a ani s tou "výstrojovou kázní" se to nepřehánělo, ale co jsme předváděli teď, bylo asi skutečně moc.
"Soudruhu četaříí, ke mně!" zavelel oficír a bylo jasno, že je průser.
A byl. Důstojník se vyptal co tam děláme a když slyšel, že jsme byli na pochodovém cvičení, tak kroutil nechápavě hlavou a ukazoval, jak jsme vyválení. Peťas pravil, že jsme si dali, protože souzi špatně pochodovali, trochu plížení, aby se zvedla morálka, a pak soudruh důstojník dlouze vysvětloval soudruhu čet. abs. že takhle ne, v první řadě je nutno zajistit létání, že soudruhu, tohle hraničí s týráním, kdopak je váš velitel?"
A odkráčel. Průser, průser, průser.
"Co budeme dělat?" otočil se čet. abs. na své podřízené.
"Já mám hlad," řekl Tonda, který měl figuru trochu jako Baloun a podobné potravní potřeby.
"Jdem do autoparku!" zaznělo z mnoha stran. Všeobecný souhlas. Šlo se do autoparku. V autoparku je bouda a v ní kamna. Takže je tam teplo. On nás tam velitel roty stejně nakonec najde, ale každá chvilka dobrá, protože ten uvědomělý pitomec v hvězdami na výložkách půjde určitě žalovat.
A potom, měli jsme ještě jeden důvod. V boudě v autoparku bylo nejen teplo a bylo to kus od roty, ale pekly se tam topinky. A ne tak nějak pár topinek! Tam byla skoro velkovýroba! A my byli nejen zmordovaní, my jsme měli hlad!
Starší tvrdý chleba byl na letišti v jídelně volně dostupný. Co kdo chtěl. To nebyl problém. Ale co k němu? Od určité doby však do vojenské kuchyně také přicházely zázračené bedny. Celé zelené, pevně okované, rozměr tak nejmíň metr na metr, vysoké asi šedesát čísel. Když se rozeplo složité přezkové kování, objevila se silná folie z hliníku a pod ní….. A pod ní sádlo! Veliký, obrovský kus sádla! A šmakovního!
Obdivovatelé USA, kteří večer poslouchali Hlas Ameriky, tvrdili, že to je sádlo z amerických zásob, které nám amíci prodali přes Rakousko, a že když se smyje ta nová zelená barva nahoře, tak že …
My jsem nic nemyli. Nebyl čas. A když už jsme něco myli, tak kýbl, do kterého jsem si nacpali sádlo, až byl plný, dva maníci vzali do stanového dílce bochníky tvrdého chleba, kterého bylo vždycky hodně a nikdo ho nepostrádal, a hurá do autoparku. Nenápadně.

Nenápadně také bylo nutno "znárodnit" či případně, jak se říkalo, "osvobodit" plechovku s česnekovou pastou v soli. Tyhle plechovky-kyblíky s držadlem na nošení se za socialismu používaly na leccos. Byla v nich například pro armádu i školní jídelny děsivá červená marmeláda z řepy, která na první pohled vypadala stejně jako červená vazelína, což byla zase nejběžnější vazelína používaná skoro na všechno a všude. A také byly v těch plechovkách přepravovány další a další věci až po tu česnekovou pastu. Takže vojín pochodující s touto plechovkou k autoparku nevzbuzoval žádnou pozornost.
Jiná aktivní jednotka přinesla od mechaniků takový kryt z motoru od Migu, co když se položil na kamna nahoru a naležato, tak z něj byla bezvadná pánev. S vysokým okrajem. A v autoparku byly, jak již řečeno, kamna! Přátelé, kamna! Mít kamna bylo důležitý.
Takže v boudě dozorčího autoparku byl takový jakýsi topinkový samoobslužný bufet. Tajný. Ovšem, pokud může být tajné něco, kde se týdně spotřebuje asi tak pět kilo česnekové pasty. Na topinkách.
Vešli jsme do autoparku, vyhnali pomocníka dozorčího, aby šel hlídat, kdyby někdo šel, a položili jsme na rozhicovaná kamna kryt od nasávání z Migu. Dovnitř jsme naházeli tolik kusů sádla, aby po jeho rozpuštění topinky pěkně plavaly. Počkali jsme, až se sádlo ohřeje, a vložili krajíce chleba. Opečené okapané topinky pak byly dostatečně pomazány česnekovou pastou.

Vojště se cpalo, co to šlo. Zlatově se lesknoucí opečený chléb opalizoval a voněl, česneková pasta vydávala své silné aroma, topinky při kousání chřupaly a huby mlaskaly a vtom se otevřely dveře.
Velitel roty, starý fronťák kapitán Dirbák, za límec skoro vnesl dovnitř pomocníka dozorčího, který zřejmě čuměl bůh ví kam anebo si na verandičce četl, takže nedával pozor, a zařval :
"Boha jeho, čo to tuná stvárátě! Pruner, čo stě to zas kdě vykurvili!"
"Von si byl ten major stěžovat?" zeptal se co nejneviněji čet. abs.
"Bol!" odvětil kapitán.
A tak se Peťas jal se vysvětlovat, jak jsme si byli zahrát hokej. V rámci toho, abychom byli fit a zocelení a neshnili leností v ústředně vytápěných kasárnách, jak nám velitel roty sám občas předhazoval.
Zkušený oficír trpělivě poslouchal a když zjistil, že buď je to aspoň trochu pravda, anebo že lžeme celkem důvěryhodně, bez čehož člověk na vojně nepřežije, hluboce se zamyslel.
"Uhni do boha," zahučel pak na stále sedící vojáky, kteří nevěděli, zda mají s topinkami v rukách povstat a povstáním pozdravit velitele, anebo ne. Nehledě na to, že v dřevené boudě o velikosti pár čtverečních metrů nás bylo asi dvacet, takže by to ani moc nešlo.
"Čo to tuná mátě! Daj to sem!" zavelel, jako by dneska prvně zjistil, že se tady v rámci jeho jednotky vytvořilo topinkovo-česnekové doupě. Zakousl se do topinky, chvíli žvýkal a pak pravil:
"A pivo mátě?"
"Nemáme, soudruhu kapitáne," pravili jsme unisono.
"Hej, to je naozaj dobre, eště byste sa ožrali,"pravil poněkud zklamaně. "Daj sem eště jednu," vydal příkaz dozorčímu parku.
A když dojedl třetí topinku, podíval se na Peťase, pravil, že si o tom ještě "pohovorí" a pak z moci své velitelské vydal příkaz :
"A vojaci, ně abysťe na tú sviňsků masť chlastali vodu! V Arme majú žatecků sedmičku, je to sice samoser, ale lepší než voda."
A bouchly dveře, chvíli bylo v tichu slyšet jen škvíření topinek ponořených do toho údajně amerického sádla. Ať bylo odkud bylo, bylo fakt dobrý.
"Co je to sviňská masť?" otázal se jakýsi bažant ze Šumavy.
"Čo je to za somára, že něvje, čo je to také sviňská masť?" otázal se Fero s opovržlivým pohledem na nováčka.
"Nech ho bejt, je to hloupej holub," odvětil Tonda a šli jsme na pivo. Rozkaz je rozkaz! A armáda je tady od toho, aby plnila rozkazy. Zvláště některé.
Jenom jsme museli na světnici potom celou noc mít otevřené okno.
Já bych si dal topinku na sádle! S česnekem!