Plno věci se nemá dělat. To je jedna z věcí, kterou nás rodiče naučí nejdřív. Většinou se v tomto věku jedná o základní věci spojené s těmi, abych tak řekl, animálními záležitostmi. Například se nemá, jak se vysvětluje jen trošičku odrostlým dětem, kakat do plenek. Taky se vysvětlí dětem, že se nemá všechno, co kolem sebe vidíme, strkat do pusy. Protože by to mohlo být nejedlé.
Ovšem, tato základní pravidla jsou brzo poněkud zesložitěna. Různými příkazy a zákazy. Nebudeme rozebírat ty příkazy jak se má a kde se má ……. a že holčičky mají jiné místnůstky a chlapečci taky jiné místnůstky a tak. Více nás zajímá oblast jak se má jíst, kde se má jíst, co se má jíst a taky kdy se nemá jíst.
Některé příkazy typu "kdy se nemá jíst" jsou celkem logické. Plavete-li v moři, je pitomost jíst při tom obložený chlebíček, a to přesto, že obě činnosti samy o sobě člověku přinášejí potěšení. Taktéž není vhodné šustit na koncertech pytlíkama bonbonů. Ovšem protože se neprodávají bonbony v nešustivých pytlících, raději na koncerty nechodím.
A taky se prý nemá v noci jíst. Na tvrzení, že se nemá v noci jíst, si vybudovaly celé generace lékařů-dietetiků i novinářů (tedy spíš novinářek píšících do nedělních příloh) svoji kariéru. Tedy "oni a ony" - myšleno doktory-lékaře i novinářky - dokonce tvrdí, že by se nemělo jíst ani večer. A když, tak málo. Že prý se po tom tloustne.
Dokonce je to ve střední Evropě tak oblíbená pomluva, že když si chcete v této oblasti světa dát večer nějaký dlabanec, nemáte skoro šanci. Rakušáci zavírají nejlépe v osm večer, aby mohli brzo ráno vstát po vzoru císaře Františka Josefa. V Německu je to trochu lepší, tam mívají otevřeno večer aspoň prodejny Doner-Kebab, řecké restaurace a podobně. Zatímco německé zavírají v devět a když něco mají po osmé, tak většinou gulášovou polévku z konzervy.
V Česku to znáte. Večer se najíte buď v superluxusní restauraci, a nebo v lidové hospodě. Nic mezi tím. Tuhle jsme šli z divadla a chtěli o půl desáté navštívit v Nuslích restaurant Pravěk. A pojíst. Chtěli. Ale marná snaha.
Číšník, jak nás zahlédl, tryskem vběhl do kuchyně a bylo ticho. Nikde nikdo. Pak asi za pět minut se objevilo vedle futra jedno pátravé oko pod kuchařskou čepicí a když zjistilo, že tam ještě jsme, zase zmizelo. Jinak tam bylo ticho jak v kostele. Šli jsme domu hladoví.
Já tedy nevím. V Anglii, kde se prý bohatě snídá a večer skoro nevečeří, byli tlusťoši vždycky, jak víme už od Dickense. A dneska je to ještě horší.
V Bulharsku se večeří klidně v deset večer, stejně tak v Chorvatsku a tlustých tam není nějak moc. A to tam klidně najdete po půl jedenácté celé rodiny, včetně dětí, jak se cpou kebabčatama a nebo pljeskavicí a bílým chlebem. Co prý je děsně nezdravý, jak tvrdí od mého mládí všichni doktoři.
Také ve Španělsku a nebo Portugalsku se večeří nejlépe pokud možno hodně pozdě a nebo ještě později. A to tihle obyvatelé Pyrenejského poloostrova patří mezi dlouhověké. A večerní jídlo = tloušťka a ta prý zkracuje život.
Já nevím jak kdo, ale já mám večer hlad. O půlnoci je ten hlad skoro nesnesitelný! Tím hladem trpím! Ten noční hlad mne vysiluje! A nejsem sám, jak vím.
Moje maminka to řešila tak, že si večer k posteli vždycky připravila několik důležitých věcí. Nejprve cigarety. Tehdy se ještě nevědělo, jak jsou škodlivý. Jo, a popelník. Kdyby jí v noci popadla nikotinová touha.
Pak skleničku s vodou. Ostatně, to je zajímavé, jak se mění zvyky a móda co se týče ložnic. Podívejte se do starých knih a na staré filmy - dříve měli nejen pod postelí nočník, ale na nočním stolku skleničku s vodou.
No a nakonec si maminka připravila misku s ovocem. To nebylo, milí mladí přátelé, za bolševika jen tak einfach, mít na jaře jablka a podobně! To nebyly žádný super a hyper markety, které novinářští intoši a náš pan exprezident tak nemají rádi, ale kde je ovoce po celý boží rok, co hrdlo ráčí. Do rána z misky všechno ovoce zmizelo.
Dotazy kolem sebe jsem zjistil, že noční požírání pěstuje mnoho-lidí. A někteří se na ně od mládí připravují. Například Madlina vnučka - jedna z mnoha - je přímo čekatel na noční dlabanec. Ta už od svého útlého mládí, ještě když chodila v "chodítku", jednu z prvních věcí, kterou dokázala, bylo otevřít si lednici. A pokusit se z ní něco uloupit. V rodině se traduje, že dotyčná v útlém věku byla svojí matkou ponechána v kuchyni půl hodiny bez přímého dozoru. V domnění, že se nemůže nic stát. Stalo se. Celou tu půl hodinu dítko stálo před otevřenou dvěstělitrovou lednicí a zamilovaně hledělo na její obsah. Výsledkem prý byl zápal plic.
Myslím, že to dítě za to nemůže. Mají to v rodině. Vždycky když jdu v noci na průzkum ledničky, vzpomenu si na Madlu. Ta coby mladá manželka přesně věděla, co má večer dělat. Jako každá mladá manželka. Ovšem co potom? V noci? Když všichni spí a hlad lomcuje útrobami? Co teď? Tedy vlastně tehdy?
Jak to bylo v té Pohádce o Budulínkovi z mého mládí: "Co dělat, když má hlad, když má tak hrozitánský hlad?"
Vyklouznout o půlnoci z teplého pelíšku, aby to ten mužský nevěděl, umí ženy od věků. Kdyby to neuměly, myslím, například, že by bylo na světě nejméně o třetinu-lidí míň. Aspoň to říkají poslední genetický výzkumy, kdo je čí tatínek a kdo není.
Takže Madlenka, kamarádka moje nejmilejší, se vykradla z postýlky a hupky dupky do kuchyně. A v kuchyni je lednice. A pak stačí jen potichoučku a polehoučku, jako když hedvábný šátek vyšíváš, otevřít tu lednici.
Tedy, aby bylo jasný. Madla byla většinu svého života takový ten astenický typ, tedy až na hrudník, taková ta holčička co je za našich mladých let vozili na ozdravné vykrmovací pobyty. Světlá pleť prosvítá, žilky lehce promodralé. Nízký tlak i tep. Jednou, když se zdravotníci, mezi které Madla patří, zase podrobovali nějaké preventivní prohlídce, zkontrolovala jí lékařka puls, tlak a tep a zamyšleně se na ni podívala: "Tedy, milá kolegyně, podle těch údajů co tu mám, byste měla být už nejmíň dvě hodiny mrtvá!"
Voni se ty ženský mezi sebou nešetřej, to je fakt.
Madla tedy chodila o půlnoci loupit do lednice, aby to Jarda, její muž, nevěděl. Nakonec je to chlap, nemusí všecko vědět a taky by měl brzo pupek. Kdyby ho brala s sebou. K lednici. A co s chlapem s pupkem, že jo, dámy?
Jednu noc se zase jako myška vyplížila, lednici otevřela, takže do panelákové kuchyňky dopadalo jen lednicové chladné světlo, když vtom….
Jarda se probudil ! Co, že se probudil? On vstává a jde do kuchyně ……Buch, zaklaply dveře dvěstělitrové lednice. A vtom je již miláček zde.
"Co tu v noci blbneš?" ptá s láskyplně.
"Sem se jenom šla napít," hlesne mladá žena, skoro ještě dívka a chce udělat krok. Nejde to. Sakra, někde jí to drží. Cuk! A nic. A nenápadně cuk a zase nic! Noční košile se přivřela do lednice.
"Jdeme spát?" ptá se rozespalý manžel.
"Úúúú…ééé…já eště nepudu. Klidně di spát. Já si …ééé……. ještě dám cigáro. . ." hlesne kráska v noční košili s bosýma nohama na linoleu.
"Víš co, nějak jsem se vzbudil. Dáme cigáro a pak pudem …"praví manžel a zapálí si.
Klika!! Velká klika!!! Na lednici leží Madliny cigára. Tak mávne elegantně rukou, ladně se postaví - tedy co to jde, když je kus noční košile zavřený v lednici - a zapálí si.
"Nepudeš si sednout?" diví se manžel.
"Né, né, mně se takhle dobře stojí," praví dáma a přešlápne z nohy na nohu - lino totiž studí. "Mám krásný výhled do noci…" poeticky dí.
A tak dokouřili …. A já dodnes nevím, jak to ta Madla udělala, že na to ten Jarda nepřišel. Že byla loupit v lednici. A že si tam přivřela podolek.

-------

Tak, a tak tohle není poprvé! Dopsal jsem to až sem a dostal jsem strašný hlad. Však je taky skoro půlnoc. Jezevčík Ferda chrápe, dědek jeden, až je to slyšet po celém bytě, jinak je ticho… Nó, ticho, jak může být dneska v Praze ticho?!
O půlnoci si otevírám často internet a Neviditelného psa a čtu si. Ovšem, předem je nutno se připravit. Drastické informace z celého světa jako na dlani, to s jedním zacloumá. A na to musí být organismus připravený. Obecně je známo, že člověk se uklidní jídlem.
Copak bude dneska v lednici? A co bysme si dali???
Co třeba obloženou houstičku? Pěkně ji rozkrojit na půlku, namazat jihočeským nedělním máslem a dát si na ní kousek šunčičky, takhle kdyby byla nějaká od kosti. Á, okurčičky! Jak říkal Jan Werich v Medvědovi: " …ale teď potřebuju okurčičky!!!"
Jakýpak budou tyhle okurčičky?! Jsou od ženy a nebo od snachy, co je občas dělá experimentální třeba s papričkou? No, no, podíváme se.
A nebo že bych nejedl na noc maso, když je to tak nezdravý? Co takhle dát si jednu, nebo možná dvě… výjimečně případně tři oplatečky. Ne nějaký takový z televizních reklam, ale skutečné oplatečky. Karlovarské. Tedy já mám raději Lázeňské. Ty, co prodávali tuhle v hypermarketu, s nápisem "Karsbaden Oblaten aus Bayern", ty my nešmakovaly vůbec. Ne kvílivá sudeťákům, ale prostě to není ta chuť.
Takže houstičku a okurčičku, anebo oplatečku?! A teď babo raď! Žádná baba nikde, tak se vydám na průzkum sám. A nebudu mít ani žádné výčitky svědomí.
Obloženou houstičku? Takzvaný sendvič? I když, proč se říká "obložená" když je vlastně "proložená", že ano? No byl by dobrý. Sedvič. Anebo dát si oplatku? Případně nejdřív obloženou-proloženou houstičku pak jednu, ale jen jednu oplatečku? Uvidíme.
A tak jdu a vplížím se do lednice … A nemám výčitky. Neboť jak již říkal revoluční básník "…vždyť já né sám, jsou nás už miliony. .".
Protože od té doby, co mi Madla vypravovala své zážitky, vím, že nejsem vlastně nikdy sám, když chodím o půlnoci loupit do vlastní lednice. A navíc, já si tam ještě nikdy noční košili nepřivřel. Klika, co?!