23.9.2020 | Svátek má Berta


VÍKENDOVINY: Do Krumlova. Na grog!

29.8.2020

Český Krumlov byl za mého mládí romantická díra kousek od Šumavy, samý starý baráky, z nichž opadávala omítka, obyvatelstvo smíšené, někde až čistě cikánské. Dnešní Romové si tehdy říkali Cikáni, stát je nutil chodit pracovat a bydleli i v centru Krumlova. Odmyslíme-li si některé zvyky jako jejich specifický pohled na otázku vlastnictví či výrobu hojného počtu potomků a jejich už tehdy „moderní“ nevýchovu potomků, byla s nimi celkem sranda.

Pak k nám vtrhla doba převratová a svět se změnil. Cikáni se změnili na Romy, odstěhovali se do paneláků, staré město se začalo turisticky opravovat a začala doba turistická. Ve starém městě pak převládaly pochodující skupiny Němců, Španělů a hlavně Asiatů. Češi následovali Cikány-Romy a ze starého města také zdrhli. Hotel střídá penzion a krámek s hovadinami. Pak náhle zmizeli pochodující turisté a hospody zavřely. Co bude po koronaviru, čert ví.

Ale vraťme se v čase zpět…

Kdyby podle vzpomínek starců a babiček slunce nesvítilo v mládí lépe, než svítí dneska, bylo by něco špatně. Alespoň ve vzpomínkách. Ale toho dne si slunce skutečně dávalo záležet. Šlapal jsem coby nedávno ochmýřený adolescent v Praze od konečné autobusu u krčské nemocnice nahoru do kopce. Cíl byl jasný. Křižovatka nahoře na benešovské, kde se vždycky stopovalo. Bylo dopoledne. Vyrážel jsem na stop. Za kamarádama, za „osadou“, protože bylo léto a jeli jsme na letní vandr na Šumavu.

Hlavou mi zněl song, co zpíval Pavel Sedláček a složili to pánové Suchý a Šlitr:

Vzduch je modrým nikotinem nasycen,
nový ubrus starým vínem polit,
mladý muž si tyká s měsícem
a vzlyká - život je pes a já se musím holit.
Jé jé jé jé jé 

Není to dávno,
co má brada
byla holá,
když tu náhle přišel vous,
malý a zrzavý.
Koupil jsem si holení…

S kluky z trempské osady jsme měli domluveno, že se sejdeme v sobotu v Krumlově. Na náměstí. V hospodě. Kde by se trempové taky mohli navečer v sobotu sejít. Než v hospodě. Když jedou stopem, že?!

Slunce pálilo. Asfaltka se asfaltově leskla, projelo jedno auto za hodinu. Válečná trofej, anglický battle-dress, mne ve vedru štípala do nohou. V kanadách se pařila chodidla. Kytara v plátěném obalu byla opřená o „usárnu“ a byl hic. Když už jsem stál asi dvě hodiny a ani ťuk, zastavil vedle mne tovární jezdec Jawy. Jezdci vyjížděli ráno z Janečkárny a měli za úkol najet za den určený počet kilometrů. Muž v helmě a šedém nepromokavém overalu se zeptal se: “Kam chceš, trčíš tady už hodinu, jak koukám.“

„Trčím tu už dvě hodiny a potřebuju do Krumlova. Nebo aspoň kousek. Tady chcíp pes!“

„Tak si sedni a drž se.“ Tak jsem si sednul a držel jsem se. Tedy myslel jsem, že se držím. My měli s klukama tehdy jediné zkušenosti se starou Čízou 125 s ručním řazením, co jsme se na ní učili jezdit.

Vyrazili jsme. No, moc daleko ne. Po pár kilometrech řidič zastavil a zařval: „Ty vole, ještě se to jednou pokusíš vyvažovat a nabijem si držku! Když jsem řekl Drž se, tak se na mě přitiskni a drž se! Neser mě!“

Počkal, až se na něj pevně přitisknu, pravou ruku mi zahákl vepředu v místě opasku. Druhou rukou jsem držel kytaru krkem nahoru jak lodní stožár nad námi. Vyrazili jsme.

„Krásný vzhled je na ten boží svět…“ Výlet českou krajinou, to je něco na kochání (tedy pokud ji nezničí ti větrníkoví idioti jako v Nieder Österreich kolem Vídně).

Ovšem mohu říci, že pohled i na tu nejlíbeznější krajinu ze sedla motorky, kterou řídí tovární jezdec, není nic moc. Je to, jako kdybyste se chtěli kochat krásou architektury v okamžiku, když jste právě vypadli z okna v desátém patře a nesete se k zemi.

Přesto. Co jsem mohl, to jsem se obdivoval. Bravurní jízdu i svištění větru kolem uší. Jenže, fyzika, mrcha, ta platí za všech režimů. A obtékáním vzduchu kolem předmětů se tyto předměty ochlazují. I když svítí slunce a je třicet nad nulou.

Nejprve mi ztuhla ruka vpředu zaklesnutá za šoféra. Pokusil jsem se pohnout prstama, ale reakcí mi bylo zařvání: “Kurva, co blbneš!!!“ Levá ruka zamrzla od lokte nahoru. Prsty jsem přestal cítit, ale celé to kupodivu nějak drželo pohromadě i s tím krkem kytary vzhůru. Nohy chránily kanady. Anglický battle dress byl ale přeci jen slabý. Už mu taky bylo plno let a kdovíčím prošel. Se zájmem jsem pak už jen sledoval, jak mi tuhnou kolena a že přímo cítím, jak mi mrznou kolenní jablka. Maně mi běželo hlavou, že maminka říkala, že když jabka namrznou, tak jsou na vyhození.

Nejdřív se mi taky chtělo strašně čůrat, ale postupně mi byla taková zima, že to snad někde něco zamrzlo či co. Přestalo to. Pak mi zdánlivě zmizely nohy. Od stehen dolů nebylo nic. Tedy nic, co bych cítil.

V Budějovicích na náměstí jezdec zastavil. Já jsem seděl, protože můj povel nohám sestoupit z motorky v nich nevyvolal žádnou odezvu. Asi zatuhly nervovody nebo co. Moji neschopnost se hýbat a odpovídat, protože čelist už mi dávno někde za Táborem zatuhla, si mylně vyložil jako nevyslovenou prosbu o pokračování v jízdě.

Řidič, dobře na cestu oblečený, si celou tu cestu užíval, jak se zdálo, a jel jak šílenec. Podíval se na kostel na hodiny a řekl „Tak jo, tak já tě vezmu do toho Krumlova.“ A vyrazil.

Byla-li cesta po staré státní silnici Praha-Tábor – Budějice dobrodružstvím, jízda po okreskách z Budějovic do Českého Krumlova to byl koncentrovaný děs. V zatáčkách jsme to klopili tak, že jsem se bál, že si škrtnu kolenem o silnici. Na krátkých rovinách vytáčel řidič Jawu do maxima, pak před zatáčkou šel na brzdy, když už jsem se viděl, jak letíme do příkopu, položil motorku na bok až k zemi, vzal za „heft“ a propálili jsme to jak Franta Šťastný. A to bylo na té trase asi padesát zatáček. Vjezd na kočičí hlavy staré silnice do centra Krumlova mne drncáním přivedl trochu k životu. Na náměstí jsme zastavili. Víceméně jsem se zhroutil dolů z motorky. Šofér kouknul na hospodu, pravil, že má tyhle klenutý oblouky rád a že si dá kafe a limču. A vyrazil svěžím krokem do restaurace.

Pokud jste někdy viděli, jak kráčí napůl zmrzlý orangutan kombinovaný s křivonohým námořníkem se sudovitýma nohama a podágrou, tak si umíte představit, jak jsem kráčel já.

Náměstí bylo rozpálené poledním sluncem, děti lízaly zmrzlinu, tatíci popíjeli pivo a dámy se ovívaly složenými novinami. Nejlíp to šlo Rudým právem, to bylo největší.

Vstoupil jsem do lokálu a plížil se ke kamarádům. Pili pivo, tváře ruměné vedrem a uřícený číšník na mne zavolal: „Tak mladej, co si dáš?!“

„Grog. Horkej, prosím…!“ V sále vypuklo ticho a všechny hlavy se otočily na mne.

„Grog?! V tomdle vedru?!“ nechtěl věřit číšník svým uším.

„Mně je prosím strašná zima,“ koktal jsem zatuhlou hubou. „My přijeli z Prahy na motorce. S tím pánem,“ ukázal jsem na jezdce, kterému se na zádech na celtovém overalu skvěl nápis Jawa.

Vrchní pokýval hlavou. Jájina udělala místo vedle sebe a pravila: „Poď si sednout! Jé, ty si krásně studenej.“ A vzala moje ruce a položila si je na svoje ňadra.

„Hele, vole, chceš do držky?“ pravil šerif, pokoušející se mít na Jájinu nějaká přednostní práva.

„Nech toho, jó,“ štěkla po něm a udělala takový to holčičí „tff“. A mě hřály ty její obliny a bylo mi krásně. Ale pak jsem pro jistotu ty ruce sundal. Ona byla Jájina pěkná potvora a bůhví, jakou hru teď zrovna hrála.

Venku svítilo slunce na starodávné náměstí, grog hřál, kluci zahráli na přání na kytary továrnímu šoférovi „Hochy z Rikatáda“ a „Cikánku“ a mně začaly rozmrzat nohy. Jo a taky to zamrzlý potrubí, a tak jsem šel po čuchu, protože jak nakreslil a napsal pan Jiránek: „V tý době byly v hospodách stěny nevymalovaný, všude smrděly hajzly…. ale, jak bych to řekl... bylo tam krásně útulno.“

Ach, kdeže ty loňské sněhy jsou?! Kde jsou tehdejší pevná ňadra Jájiny. No, možná někde ještě jsou, ale rozhodně nebudou pevná. Pokud nebyl použit silikon.

Ovšem Český Krumlov je tady stále. Díky Bohu a taky díky tomu, že soudruhům došly na velkolepé plány prachy, zůstal Krumlov kouzelným. Kdyby se jim plány povedly, byl by kolem řeky samý panelák.

A tak po letech, ale ještě na začátku doby čártrových letů, jsem vyrazili rodinně do Krumlova. Já po stopách mladých let a starých hříchů, žena za poznáním. Né mých hříchů! Kultůry!!! Vjedeme do města stejnou ulicí jako já tehdy na Jawě. Ubytování máme v hotelu ve starém gotickém domě přestavěném na hotýlek. Před lety byl dnešní hotýlek ruina, zato jsme mohli klidně spát u řeky. Na starém náměstí dnes poněkud pitomě pojmenovaném jako náměstí Svornosti hledám, kde je ta hospoda, co jsem v ní tehdy byl. Sákryš, tady je hospod! Tady jeden žízní rozhodně neumře! Hospůdka na hospůdce, hotýlky a pensiony, krámečky a stará středověká dlažba, jakou v Americe určitě nemají.

Nejdřív si prohlédneme město večer, to bývá takový romantický, a další dny budeme courat jen tak. Příští den vyrážíme za kutůrou. Protože kultůra, ta muší bejt! Půjde se do divadla. Nejprve přes řeku, pak nahoru do kopce – sakra, není ten kopec nějaký vyšší, než býval?!? – až do Zámku.

Proklušeme hlavním nádvořím, mineme pozvání na prohlídky sbírek a vcházíme na vysoký a klenutý most vedoucí do zahrad. Tam už nedojdu, je vedro na padnutí. Třicet ve stínu. Odpočíváme před konzumací kulturního zážitku. Prohlídkou jednoho ze dvou posledních zachovalých barokních divadel na světě.

Máme ještě chvilku času, a tak si jdu „zmáčknout“ obrázek skrz okno v zámecké zdi směřující na starý Krumlov. Ten Krumlov je ale paráda, co?! Konečně vcházíme do budovy barokního divadla. Určitě to bude naprostá a dokonalá krása. Si myslí moje žena. A doufám já. A taky se snad ochladíme! Je děsný vedro. Průvodce má na sobě teplou zimní bundu, ale nás to nějak nevaruje. No, v každém případě víme, že nás čeká silný zážitek. Máte-li čas, můžete se na něj podívat třeba na webových stránkách. My šli osobně.

To dívadlo, jak říkal Jan Werich, je krááásný. Kulisy jako živý. Hlediště pravý a nefalšovaný, v jakém sedali význační šlechtici. Tu- i cizozemští. Poslouchám a jen se mi zdá, že průvodce vidím poněkud nejasně. Pak si všimnu, že to, co jsem chvíli považoval za mlhu, není mlha, ale že se dotyčnému dělá u pusy při každém slově obláček. Uvnitř je krásný chládek. To je balada. Pak mne začne na lavici zábst prd… prostě pozadí. Na brýlích se mi sráží rosa. Blbě vidím. Už mne taky poněkud přestává interesovat výklad, a protože mě začnou zábst ruce, sednu si na ně. Je to ještě horší.

Vedle sedící mladý pár se začal objímat, ale ne, jak jsem se původně domníval, z důvodů vilných. Mládenec galantně pokládá svoji ruku na ono místo mezi krátkým tričkem a silně pokleslými „bokovkami“, pod kterými vykukuje… ehmmm… no, prodloužená dívčí záda a laškovně na nás odtamtud mrká jeden špagátek v pase a druhý zařezávající se… no prostě zařezávající se. Nevím proč, ale říká se tomu „tanga“.Mladík se nenápadně pokouší s přitulenou hlavou k dívčině přehodit si zezadu přes krk dlouhé dívčí vlasy. Odzadu totiž v hledišti navíc příšerně táhne.

Vedle sedící německá rodinka se jme vybalovat ruksak. Matka narve dítěti přes jeho protesty na hlavu pletenou čepici a sama vklouzne do velikého „stanovacího“ svetru. Jé, takový já měl kdysi taky. Je velký, nevzhledný, s dlouhýma rukávama a končí u kolen. A bezva hřeje! Otec se navlékl do nepromokavé bundy. Když si chce narvat nohy v sandálech do ruksaku, jeho žena zasyčí způsobem vlastním všem manželkám, když dávají svým mužům najevo svou nelibost nad jejich činností. Chlapík je v krátkých kalhotách, a tak se pokouší si zaplést nohy do vánočky. V naději, že si je tak ohřeje. Mrznu, zebou mne uši a žena se na mne začne tisknout! Po těch letech a na veřejnosti! Průvodce nadšeně hlaholí o barokním divadle.

Kousek od nás se skupina Japonců šeptavě dohaduje, pak jeden z nich směrem k průvodci šeptá: “Plosím, plosím!“ Ale muž kultury nedbá. Japonci se začínají přeskupovat, sesedají se k sobě a mně to připadá, že dělají něco, jako když se severští pižmoni v mrazivé vánici shlukují do stád a chrání se před zkázonosnou zimou vlastním teplem. Žlutí Japonci sedící na vnějším okraji skupiny již začínají být bílí.

Skupinka holandských důchodců se nejprve zabalí do všeho, co má. Holohlaví pánové si kladou kapesníky na pleš. Jistá dáma si balí nohy do záhybů deštníku. Bělovlasý děda si cpe noviny za košili, zatímco někteří další návštěvníci již pravděpodobně upadají do katatonického stavu. Postarší Tyrolák si usilovně mne holá kolena. Začíná to být vážné. Když je zima Holanďanům a Tyrolákům, kteří doma běhají v sandálech naboso v teplotách kolem nuly, je zle. Přemýšlím, že zavolám na 112, ale nemůžu ztuhlými prsty zapnout mobil.

Konečně vydává průvodce pokyn, že bychom měli přejít dolů. Do „strojovny“, odkud se ovládají kulisy. Jakási dáma vedle mne šeptá manželovi, že je to dobře, že tam snad bude tepleji. Nemám sílu jí oponovat. Zatracený ženský, z tý fyziky nepochopí nikdy nic. Dole bude ještě větší zima.

Strojovna je něco úžasného! A ještě by se mi víc líbila, kdyby se mi nedělaly zimou mžitky před očima. V boční stěně jsou otevřené zamřížované dveře vedoucí na rozpálené nádvoří. Tudy vniká světlo a také teplo. Hrneme se tam, ale na místě zjišťujeme, že síla ledové budovy je větší. Teplý vzduch to asi tak metr od otvoru vzdává, zbaběle se ochladí a padá poražen k zemi. Navíc nás průvodce vyzývá, abychom nezacláněli světlu, že nic neuvidíme. Má pravdu. Jeden malý chlapeček, který se domníval vidět na kulisách v šeru postel a chtěl si do ní vlézt, zjistil, že je pouze namalovaná. Žalostně se rozplakal. Několik zoufalců se pokoušelo zahřát otáčením soukolí, s kterým pohne, jak pravil průvodce, jen několik silných mužů, když zaberou vší silou. Bylo jim v tom však zabráněno, takže ani tak se neohřáli.

Výklad o tom, kdo divadlo nechal stavět a proč a co se tam hrálo, jsem již vnímal zkresleně. Většina turistů se tiskla k sobě a v šeru jsem měl pocit, že vidím, jak onen německý otec navlékl stan na celou rodinu. Hlava mu koukala z jeho otvoru a syna měl přehozeného přes rameno zabaleného ve spacáku. Japonci, namačkaní pevně na sebe, tvořili prakticky jeden celek. Jen Rusové stáli opodál a bylo od nich slyšet glgání. A nesla se nezaměnitelná vůně vodky. Rusové to se zimou prostě umí.

Nakonec jsme se vypotáceli ven. Horké slunce na nás dýchlo svoji sílu a někteří starší turisté slzeli. Dva chlapečci se ohřívali tím, že čůrali na keř. Všichni jsme měli pocit, že jsme prožili skutečně neobvyklý a silný zážitek. Ten barák, to není divadlo! To je funkční historická lednička! Už je mi jasné, proč se tam všechno zachovalo neporušené. V takový zimě se na to museli vyflajznout i mikrobi a plísně a odstěhovali se někam jinam. A červotoči už v první generaci určitě z tý zimy umřeli na souchotě! A dřevo bylo zachráněný!

Vyrazili jsme silným tempem do parku. Na sluníčko. Ohřejeme se chůzí a sluncem. Park je to krásný. Ale ta tekoucí pramenitá voda ve fontáně byla na mne od pohledu moc studená. Zavelel jsem směrem do hospůdky, která je kousek vpravo od toho schodiště a fontány.

Sláva! Měli tam grog! Krumlov je krásný! A pohostinný!

A přátelé, nejsou tam momentálně ani Číňani, ani italské či španělské školní výpravy, které vyhnal divoký koronavirus. Je tam najednou jakoby prázdno. Jen pár Čechů a Vietnamců, hovořících ovšem česky, a neporazitelní němečtí turisté.

Potkáte li někde v Evropě v horách anebo na zámcích bílé, nikoli žluté turisty, můžete klidně pozdravit „Dobrý den“ nebo „Guten Tag“, případně „Grüß Gott“, určitě se nespletete.

Najednou je v Krumlově volno! Ach, tak volno!! Jak v tom židovském vtipu, jak si jde Silberstein stěžovat, že bydlí v malém bytě a že to už nemůže vydržet. Manželka, tchyně, děda, čtyři děti… A rabín mu poradí, aby si tam nastěhoval deset slepic. Silberstein kroutí hlavou, ale když rabi řekl, tak nastěhuje slepice. Pak na radu rabína přidá ještě kozu. A pak trvá rabi na králících. A už naprosto zoufalý Silberstein běží k rabínovi, že to už nemůže vydržet. Co má dělat? Tam není k hnutí! „Tak a teď vyžeň ty slepice, kozu a králíky,“ praví rabi. Silberstein je vyžene a kouká, jak je ten byt najednou velký a prostorný. I s nastěhovanou tchyní, dědou a manželkou a všemi těmi dětmi. A Silberstein pochopí, co je to relativita.

No a vy můžete tenhle rok jet do Krumlova, který bude v porovnání s minulými lety úplně, ale úplně prázdný. Aspoň od Číňanů.

Já přemýšlím, že bych jel ještě jednou na stará kolena na Jungfrau. Nahoru na ledovec. Když jsem tam byl posledně, všude nahoře i kolem byli Číňani. Ve vláčku, v lanovce, na ledovci, a dokonce měli nahoře svůj skutečný čínský bufet se skutečnými čínskými jídly. Žádná „asijská restaurace“ jako v Praze. Jestli měli na jídelníčku netopýra, jsem tehdy nezjišťoval.

Ale teď je naděje, že by tam na Jungfrau nahoře mohl být nějaký západní bufáč. Třeba McDonald anebo takový ten s reklamou s chlapem se širákem, jak se tam prodávají smažené odpady z kuřat Tedy křidýlka a tak.

Všechno špatný je pro něco dobrý. Kupodivu i koronavirus. No, a tak v Krumlově určitě najdete nějakou slušnou hospodu. Kde už nebude „typische tschechische Küche“ a nebude tam stát Schnitzel mit Kartoffeln 450 korun. Dokonce jsem se doslechl, že místo aby nabízeli německy a anglicky „typickou českou kuchyni“, tak píší na cedule před hospodu: „České ceny!“

A pak že prý se nedějí zázraky.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.