Dneska, když to píšu, je venku krásně. To aby se vláda, epidemiologové a všichni bojovníci proti covidu picli. V Paříži, v Berlíně i v Praze policajti rozhání davy lidí, na které sluníčko a vonný vzduch působí jak neznámá síla na lumíky, a tak vlastně páchají pokus o hromadnou nákazu, případně rovnou sebevraždu. Oproti jiným cizincům jsou však našinci přeci jen jiní. Češi prchají na chaty a chalupy. Jak pašeráci za starých dob a vyrábí si falešná potvrzení, proč kam jedou, protože jsou Velikonoce. Výroba falešných potvrzení je u nás jaksi už staletí tradicí. Co jen za dob hromadné výstavby chat a oprav právě koupených chalup bylo vytvořeno za pomoci razítka ZV ROH, výrobních podniků a podobně „dokumentů“, že ty cihly, trámky a cement do dotyčný veze v přívěsném vozíku či na střeše, jsou „zbytkový a postradatelný materiál“, který byl soudruhu Novákovi řádně odprodán z nevyužitelných zásob.
Úvodní verš ve staré lidové písni, aby si následně stěžoval, že dneska už to není ono. S těma chaloupkama. No, kdyby chaloupky mohly mluvit, tak by pravily, že stará píseň, co si stěžovala,“ byly jste (původně) takové hezké, vy naše chaloupky české,“ je poněkud na hlavu. Že dnešní chaloupky české, ale i ty sudetoněmecké, ty, co přežily poslední století, jsou chaloupky zase hezké, ba dokonce jak se dneska říká „vyprtěné“, leč většinou nikoli jen od starousedlíků, ale hlavně od „lufťáků“. Abychom použili starý český výraz. Skopčácké chalupy na horách jsou dnes velice atraktivní zboží. Ostatně, rád bych poznamenal, že název „skopčáci“ získal hanlivý nádech teprve poměrně nedávno. Původně to byli prostě lidi „z kopců“, co mluvili německy a byli to tedy vlastně Zkopčáci.
Jo a pravily by dneska, ty chaloupky autorovi, aby si moc netřepal pysk. A jestli by na ně vůbec měl. Neb chaloupky nám podražily. A to teda hodně. Jejich cena nejprve klesala. Už od první republiky, páč si každý cti dbalý moderní buržoust a maloměšťák chtěl postavit něco fungl nového. Ti nejpomatenější nejlépe nějakou vilkou typu „bauhaus“, což byl tehdy nejmodernější, dodnes obdivovaný a podle mne úplně blbý stavební styl. Dobrý na oko, jinak na nic. Styl, co má obvodový zdi 15 cm tenké, velká blbě přiléhající okna, podlahu v každé místnosti jinak vysoko a rovnou střechu, co do ní teče. A aby do ní neteklo, stojí oprava víc než nový barák atd.
Dnešní chaloupky jsou jiná káva. Jak praví staré přísloví: „všechno špatný je pro něco dobrý“, tak jsou dneska chaloupky pod horama, v horách i vrchovinách, ale i v Polabí atd většinou vyšperkované, mají zavedenou tekoucí teplou i studenou vodu, koupelnu a splachovací záchod. Nejdřív to vzniklo proto, že jsme skoro nikam nesměli. V létě sem tam do Bulharska nebo Jugošky, ale co jinak dělat po celý rok?
Vyčůraní normalizační komunisté brzo pochopili, že tichá podpora stavby a oprav chalup a chat je vlastně pro ně výhodná. A uzavřela se taková nepsaná dohoda, že uliční a místní organizace KSČ sice zůstanou, ale do rekreačních objektů a co se na nich děje a z čeho se to děje se nebudou moc montovat. Chaloupky kvetly a po roce 1989 sice pokrokáři a havlisti tvrdili, že je to vše zaostalé a nemoderní a brzo to zhyne, podobně jako měl původně zhynout „starý a podlý svět“. Leč stal se pravý opak. Chaloupky rozkvetly.
Dneska mají chalupy často ústřední vytápění, moderní chalupáři to mají na ovládání mobilem. Aby se jim buď zapnuly přímotopy, anebo zapnul kotel na pelety, kdyby bylo frišno. Ovšem kachlový sporák s nóbl kováním Řehulka mají chaloupky taky. Uvnitř jsou rekonstruované trámové stropy, ale na střeše mají často satelit anebo wifinu.
Kdybyste si je chtěli koupit, stačí jít na internet, a prohlídnout si předem virtuálně okolí, ale i vnitřek. Na pořizování fotek a natáčení videí chat a chalup jsou dneska už specialisté. Kteří vám zabrání, abyste na fotce kuchyně, které vévodí fungl nový sporák, vedle něj měli uhlák s briketama. Páč by to mohlo odradit mladé eko-kupce a někteří moderní zelení mládežníci by vás mohli rozcupovat na síti. Jako že jste zaostalý a ničíte pálením uhlí Matičku Planetu.
Takže vůbec nikam nemusíte a klikáním objedete celou republiku. Bezvadný, až na ty ceny.
Ovšem bývaly doby, kdy jste sehnali informaci o volné chalupě jen per huba. A museli jste se tam jet osobně podívat. Takový rituál ostatně popsali autoři filmu „Na samotě u lesa“ dosti plasticky. Ovšem filmově. V reálu to vypadalo trochu jinak.
„Musí se to jen trochu nahodit.“ Tuhle větu slyší snad každý, kdo poprvé navštívil svoji budoucí chalupu.
„Helejte se, pane,“ řekl prodávající vesničan, „zdi jsou dobrý, fortelný, ty stavěl eště náš dědek. To stačí akorát nahodit, ta střecha je taky dobrá, jinak jen pár drobností, ale, pane, to vokolí...,“ snažil se venkovan odtáhnout zájemce kousek dál, aby ten neměl čas si nic moc prohlížet. Přitom vykládal, mluvil, plkal a mlel pantem za účelem úplného zblbnutí eventuálního kupce v pevném vesnickém přesvědčení, že když bude dlouho, a hlavně nepřetržitě do toho trouby z města hučet, že to vydá za sto zlatek. Dneska i za sto tisíc. Staří koňští handlíři by zbledli závistí, kdyby viděli prodej takové chalupy. A mnozí z nich by prokleli vlastní potomky, jejichž prarodiče si za peníze vydělané při koňském handlu koupili kdysi barák v Praze, a dneska se vnuci nechají takhle ošulit.
Chalupář, ten budoucí, nevnímá záplavu zvuků a pozoruje zeď venkovského stavení a v duchu si říká: „No jo. Chce to akorát nahodit a bude to jako nový.“
A když si nakonec s prodávajícím plácne, sní o tom, jak udělá ze svojí chalupy něco „éňoněňo“, a vůbec neví, co jej čeká.
Netušil, že první nahození zdi, které bude dělat, až si tu chalupu koupí, bude vypadat asi takto:
Rozmíchá se malta, dá se tam pro jistotu víc vápna a taky – i když někdo ne, ale já osobně jó – se přidá trochu cementu. Aby to líp drželo. Předtím se očistí kladivem a majzlíkem kus zdi, pěkně podle příručky, a mezitím se jde vypláchnout oko, do kterého vlítl kus staré omítky při jejím odsekávání.
Pak se seženou brýle, ochranné, nasadí se, do ruky se vezme zednická lžíce a začne se nahazovat. Ovšem ještě předtím se zeď musí namočit. Zednická štětka vytáhne z kýblu neuvěřitelné množství vody a šup, cákne se a voda je všude. Na zdi, na zemi i na chalupáři. Voda po zdi teče proudem.
„Psali navlhčit, tak navlhčit! Říkali pořádně očistit, tak očistit! A co může bejt čistší, než když je to mokrý?! To nás učili už na vojně. Co je mokrý, to je čistý! A protože nejsme žádný troškaři, vodou se šetřit nebude!“
Znovu se vezme do ruky zednická lžíce, nabere kus malty a „plesk“! A hned se ozve další „plesk“. To první plesknutí bylo, jak malta plácla na zeď, to druhé, jak se odloupla a plácla na zem. Zedník amatér, majitel nemovitosti a obvykle i otec rodiny, poněkud nevěřícně zírá na maltu na zemi. Pak na svou ruku, pak na zednickou lžíci, pak na zem a nakonec si dojde ještě jednou přečíst příručku. Tedy příslušnou pasáž.
V tom musí být nějaký fígl. Když jsem koukal na zedníky, tak takhle mávli rukou se lžící a šup! – sedělo to jak přišitý a další malta vedle, a tak pořád dál. I když zedníci říkají furt. Malta plácala vedle malty a zeď byla nahozená. A taky byla svislá, ta zeď, jako tahle.
Když si člověk sundá brejle, zjistí, že písek je laškovně rozházený všude kolem. Hlavně tedy po zemi. Ovšem i jinde. Například taky na kalhotách zedníka amatéra. A tam kupodivu drží.
„Kde je vápno?“ děsí se chalupář. „V tý maltě bylo vápno, a teď tu není? A to jsem ho tam dával osobně! Písek zůstal, je všude, i ve vočích ho mám. A malta nikde!“
„Sakra, vyčisti mi ty brejle,“ zařve na svoji ženu a podává jí zapatlanou rukou zapatlané brýle.
Hloupá žena se hádá, chytrá mlčí a jde brýle umýt, aby jí ten chlap nezasvinil i kuchyň. Mužovi se zdá, že jí to trvá moc dlouho, a tak trénuje u zdi. Párkrát máchne rukou, jen tak zkusmo, pak nabere opatrně maltu a hučí si pod nos, že s těma pitomejma brejlema nebylo nic vidět a v tom to asi bude, a plácne maltu na zeď.
Poučen předchozí zkušeností, a protože to v duchu vlastně očekával, učiní ihned rychlý dřep a těsně nad podlahou zachytí ty tři čtvrtiny malty, které opadly. To nevadí, jásá v duchu. Oproti prvnímu pokusu zůstala na zdi alespoň čtvrtina malty!
„Pětadvacetiprocentní úspěšnost, to pro začátek není tak špatný výsledek,“ řekne si, vytrénován ze zadních stránek novin stylem hodnocení našeho sportu. A tak vnitřně zocelen, zamíchá vždy podle vzoru, který odkoukal u zedníků, maltu, pak nabere porci na lžíci a plácne s ní na zeď, a hned šup do kolen a chytit ty dvě třetiny u země. Ty, co se zase, mrchy, nechytly.
Žena podává opatrně zpovzdáli opakovaně čištěné brýle. Kolem muže se totiž vytvořil vír z odlétávajících maltových cákanců a písku, kterého se vždycky nějak část odrazí ven, ale muž nedbá. Hází a hází. A nemine ani pět šest hodin a celé kolečko malty je naházeno na zeď. A dokonce tam i drží!
Nakonec zeď rajblíkem vlastnoručně stáhne, ona ta naházená malta totiž vytvořila – z pohledu nezúčastněného pozorovatele – něco, co připomíná, jako když se na starých mapách kreslily hory. Bochánek vedle bochánku.
Plně zaujat a okouzlen vlastní šikovností, nedbá na ženu říkající „Táto, tady máš ty brejle“, a odhání ji opovržlivými slovy. Přesvědčen, že je plně na výši úkolu, rozhodně se nahodit roh. Mávne zkušeně na stranu rukou se lžící – a už letí k potoku vypláchnout si oko. Následuje Ophtal a vanička na vyplachování a rodina začne tiše uklízet zbytek malty a vymyje kolečko a kbelíky a večer pochválí tátu, jak je šikovný (když je to chytrá rodina). A druhý den ho nechá sedět, protože si namohl cemr.
Ale příště už to tátovi jde líp a pak už se mu ani při tom nepotí brejle a při nahazování stojí pěkně zednicky šikmo u zdi. Po pár letech práce na chalupě už má nejen ten správný zednický postoj, ale i ruka máchne a malta pleskne a je to paráda. Ale tohle se stane až v době, když už je všechno nahozeno, a tak to umění není vlastně potřeba. Takhle to je v životě vždycky. Nejlíp člověk umí něco tehdy, když už to vlastně vůbec nepotřebuje.
Ovšem mezitím si nakoupil milion různých udělátek, vrtaček takových a makových, hoblíků i pil kotoučových i přímočarých, bedýnek na vercajk, rukavice a brejle a je, ten původní majitel, když zvládne vylézt na druhou pryčli štaflí, neb, jak pravila babka v jiném českém filmu na dotaz lékaře, jak jí je, že dobře „až na tu motolici, pane doktore“.
A když už je starý, tak mu to stejně nedá. Chodí kolem chalupy a říká vnukovi: “Hele, tady by se to mělo trochu nahodit.“
Zatímco vnuk si právě objednal zahradní bazén, a přemýšlí, že když bude ten coronavirus furt dál, tak že babku s dědkem zase vyveze na chalupu, aby byli na luftě jako loni, a dědek aspoň trochu dohlédne, až přijedou ten bazén instalovat.
A děda doufá, že jej ten covid neskolí, a že si zavelí těm mladejm, co to budou stavět a pak se i vykoupe v našem bazénu.
A babka si bude hučet pod knír: “Chlapi jedni mizerní, furt něco vymýšlí“, ale vlastně bude ráda a bude přemýšlet, jestli by fakt nestálo za to, si ještě ty plavky koupit.