Opilec je v zásadě osoba protivná a nevítaná. Hlavně v případě, že jde o cizího opilce. A vůbec nejhroznější je cizí opilec, který se netrefil do správného „časoprostoru“. Tím nemyslím nic scifistického, tím myslím, že dotyčný opilec je v jiném místě, než jej očekáváte, anebo jen v jiné časové fázi než ostatní okolí. Takže nejde zrovna o to, že by se někdo dneska zjevil na svatbě neteře v kostýmu z dob Karla IV. a hledal Buška z Velhartic, s kterým by se „vpil“ do vína. Jde o opilce, který se vám nehodí, neb nejste například také opilí, anebo opilí v jiné lajně, anebo nemáte náladu na družení. Neb jak známo, opilci se buď hádají a perou, anebo se halasně druží.

No, do vína jménem Bušek z Velhartic, které jsme pili za našeho mládí, se nedalo vpít, tím se dalo jen rychle ožrat. Jak říkal na chalupářských mejdanech kamarád Adolf: „Vožerem se, až nám slezou nehty!“ Vzhledem k tomu, že jsme již od mládí pili převážně Pražský výběr, Vinohradské a již zmiňovaného Buška, nebylo potřeba k dosažení výsledku přílišné námahy. Ovšem občas nám spíš slezl jazyk než nehty, ale kdybychom v těch hrůzách máchali ruce, asi by i na ty nehty došlo. 

Ale nejen alkoholem a jinými povzbuzovadly je sváděn a poután mladý člověk. Normální, normálně rostlej mladej chlap přemýšlí v určitém věku o holkách, pak aby to nebylo tak nudný, tak přemýšlí o dívkách, načež si nakonec vzpomene na nějaký pěkný ženský.
To vše podle historky, jak jednou měli propouštět z protialkoholní léčebny jednoho mladého alkoholika, dle lékařů vyléčeného. Pan profesor před ním otevřel láhev piva a šup, nalil ji do výlevky.
„Na co myslíte?!“ zaútočil na mladíka.
„Prosím, na soulož,“ odvětil chovanec. No, vypadá to nadějně, pomyslel si profesor, nalil panáka vodky a šup s ní do výlevky.
„A na co myslíte teď?!“ znovu vyrazil k útoku.
„Prosím, zase na soulož.“
To už bylo lékaři divné ale rozhodl se zkoušku vystupňovat. Vzal otevřenou láhev vodky a pomalu ji lil do výlevky a zařval:
„A teď rychle! Na co myslíte?!?! „
„Prosím, já... já... na soulož.“
„Hergot, chlape, jak je to možný?“ diví se vědec.
„Dyž prosim já na nic jinýho nemyslím…“

V praxi je nutno, i u mladých mužů, už kvůli tomu, aby nezemřeli na úplné vyčerpání organismu, myslet občas také na něco jiného. 

Za tím účelem v době, když není mladý muž na lovu krásných dívek, se sdružuje do part. Asi tak jako mladý jeleni, mladý sloni a vůbec jiní mladí samci, co ještě nemají „nárok“. Mladí samci pak podnikají společné výlety a pořádají společné zábavy, mezi které patří například vytrhávání stromků, kopání do všeho možného a hlasité řvaní. Což činí jak mladí sloni, tak jeleni, tak i mladí mužové. Ti navíc navštěvují společně různá společenská zařízení. My jsme coby mladí rozervanci - tedy myšleno duševní rozervanost, jinak jsme se celkem často i myli a nosili oděvy také celkem slušné - jsme například navštěvovali houfně malostranské hospůdky. Z čehož je vidět, jak už jsme byli tehdy kulturní. Přímo následovníci Nerudy, Vrchlického, Podskalského a jiných význačných umělců. Sme si mysleli.

Hospoda U Bonaparta byla vybavena starými historickými židlemi a stoly snad přímo z dob Jana Nerudy, zašlými obrázky na stěnách, smradlavými hajzlíky a poměrně stabilním osazenstvem. Jedním z nich byl však místní, po přátelení neustále toužící Opilec.
Po zasednutí ke stolu a vypití pár piv se vždycky odkudsi z kouta vynořil mírně zapáchající Opilec a usadil se u našeho stolu. Ani moc nekomunikoval, jen tak hučel. Nakláněl se na židli dopředu a dozadu, cosi brumlal a nakonec většinou upadl hlavou na stůl a usnul, jak říkal Jirka Grossmann, „zdravým spánkem opilce“. Což nám vadilo. Vystrnadění Opilcovo se však ukazovalo nesnadné. Ostatní hosté byli rádi, že se ho zbavili, hostinský si cenil spíše štamgastů, kteří byli v hospodě každý den, než nějaké nespolehlivé mládeže, která se třeba celý měsíc neukázala. Chlap nám lezl čím dál tím víc na nervy. Vzdát jsme se nemohli. Už kvůli tomu, že tehdy měli u Bonaparta dobrý pivo a ceny zavedl bolševik všude stejné. Pařit v krásným starým lokále anebo v hospodě Na růžku vyšlo na stejný peníze. Jo, i ty hajzlíky smrděly všude stejně.

Opilec nás rušil. A to jako že hodně. V restauraci, jak se domnívají abstinenti, se jen tak nesedí a nelemtá pivo. V hospodě si skuteční mužové vyměňují myšlénky a hluboce rozmýšlejí o světě a životě.

Projednávají se z hlediska adolescentů důležité otázky, například proč je matikář takový debil. Vede se dlouhá debata o tom, jestli si Jarda zlomil na kole levou, anebo pravou ruku. Konstatuje se, že „vláda je vůl“, projedná se vzhled a kvalita motorových vozidel. Prodiskutuje se, zda se podvazkový pas rozepíná, anebo stahuje (v té době se nosily ještě podvazkové pasy), na kteréžto téma se rozproudí dlouhá a bohatá diskuse prokládaná smyšlenými a zaslechnutými případy z praxe. Sem tam i vlastními!

Prodiskutuje se neúnosný stav pražské dopravy a probere se zásadní otázka, proč se s námi chce většina holek „kamarádit“. Když my už máme kamarádů dost, třeba ty, co jsou tady kolem stolu, a vůbec o žádný další kamarády už nestojíme, ale stojíme přeci o úplně něco jiného. O takový ten vyšší vztah, a hlavně takový ten kontakt přímo osobní, co nejtěsnější, úplně bez zábran… Což, jak se zdá, ty dívky z naprosto nepochopitelných důvodů vůbec nechápou, a tak různě.

A když chceme tohle projednávat, tak nám Opilec pochopitelně vadí. Je starej a je opilej. Nejsme si jisti, co je horší. Takže je nutno se ho zbavit. Tedy nám úplně stačí, aby si furt nesedal k našemu stolu. Bylo nutno ukout plán. Protože plány, jak známo, se kují a uskutečňují nejlépe, když jsou ještě žhavé.

Toho dne, kdy jsme táhli pomalu Nerudovkou nahoru k Bonapartovi, bylo zimně lezavo, smrdutý uhelný kouř z malostranských komínů vytvářel spolu s opadanými omítkami a staženými prorezlými roletami zrušených krámů prostředí, které by Edgar Wallace nebo autor Jámy a kyvadla dosyta vychutnali. A Doktor Jekyll a pan Hyde by si přímo libovali. Plynové lampy vytvářely na kluzkém chodníku malé ostrůvky světla, v zaparkovaných vnitráckých škodovkách 1202 seděli muži v kloboucích a postarší kurvy se mačkaly v zádveří, aby na ně tolik netáhlo.

Dodneška se divím, že nás ti fízlové toho dne nesebrali, když jsme se tak plížili nahoru, protože jsme se tvářili jak Rinaldýno, vůdce loupežníků, a jeho parta. Prosklené dveře zakouřené hospůdky jsme rozrazili a nahrnuli se ke stolu strategicky umístěnému pod cedulí „Mladistvým a podnapilým nenaléváme“. Ruka zdvižená nahoru s prsty ukazujícími počet signalizovala hostinskému, kolik piv má donést, a když přistály půllitry na našem stole, dali jsme si první žejdlík, abychom zchladili žízeň. Jak bylo v plánu.

Netrvalo dlouho a bratření chtivý Opilec si přinesl židli a posadil se k našemu stolu. Při jeho prvních bublavých slovech jsme předstírali nezájem, ačkoliv jsme byli napnutí jako kšandy. Bylo nutno zajistit, aby se akce stala dříve, než dojde k padnutí Opilcovy hlavy na stůl. S Pavlem jsme proto „dali řeč“ s Opilcem, což mu nebylo ani divné, protože tomuhle typu opilců není divné nic.

Seděli jsme u stolu ve svetrech a bundách, v lokále moc vedro nebylo, kvůli oblakům kouře z partyzánek, lip i luxusních globusek nebylo moc vidět. Také díky slabému nažloutlému světlu, které vydávaly žárovky potažené povlakem z nikotinových par a hlavně kvůli nízkému napětí v síti vládlo v lokále pološero. Když tu Míra, oblečený do ručně štrikovaného vytahaného svetru, sedící takticky naproti Opilci, začal pokračovat v realizaci ďábelského plánu.

A to tak, že položil pravou ruku na stůl a poplácal se po hrudi. Chvíli se nic nedělo, až najednou mu z rukávu svetru, vedle zápěstí pravé ruky, vykoukla malá hlavička. Hlavička bílé myšky. Laboratorní „Myš“, Mirek aspoň tvrdil že je to „on“. „Myš“ byl Mirkův kamarád a byl úplně ochočený, takže klidně vydržel i delší transport pod svetrem v kapse košile.
Všichni jsme trochu ztuhli a čekali, co bude Opilec dělat. Ten nic. Houpal se na židli, mával rukama a vedl nesrozumitelné opilecké řeči. Myš, když se nic nedělo a vypadalo to bezpečně, popoběhl po stole a vtom si jej Opilec všiml. Strnul. Upřel oči na Myše a zbledl. Nevím, jestli se nám to nezdálo, ale vypadalo to, jako by jeho běžný „odér“ dokonce na chvíli zesílil.
Jak byl i se židlí v záklonu, zhoupl se dopředu a třeštil čím dál tím víc oči na Myše.
„Haa! Hee... úúúúú,“ vydralo se z něj.
Dělali jsme, že nic nevidíme. Opilec natáhl ruku dopředu a zachraptěl: „Myš!“
Nereagovali jsme. „Mýýýšššš,“ zasípal hlasitěji opilec a začal funět. Z naší strany zase žádná odezva.
„MYYŠŠ!“ zaječel najednou opilec nahlas a zhoupl se dozadu, čímž se i s židlí svalil na záda a nohy mu vyletěly nahoru.
„Myš! Myš!“ ječel chvíli s nohama nahoře, pak se převalil na bok, vyskočil na nohy a zacloumal s chlapem sedícím vedle u stolu. Ten se v klidu obrátil, podíval se na bílou myš na stole a řekl: „No a?“ A dodal: „Kde ji vidíš?“ Lidi jsou holt často zlomyslní.

Až prozatím byl průběh akce, která měla za úkol vystrnadit Opilce od našeho stolu, sice poněkud prudší, leč stále předvídatelný průběh. Věc se však měla rychle změnit. V koutě hospody sedávala mezi chlapy skoro vždycky jakási ženština neurčitého věku, s níž jsme ve svých plánech nepočítali. Pajdavá stará bába, jak jsme ji hodnotili, však najednou zbystřila zrak, z usoplené kabelky vylovila a nasadila brejle a vysokým ječákem zařvala: „Míííííííšššš!“ Fakt to křičela s měkkým „í“.
A jak řvala, neuvěřitelně rychle se vyšplhala nejprve na židli a pak na stůl a za stálého jekotu „Mííííššš!“ se sehnula, aby si, jak si všichni najednou s hrůzou uvědomili, podle vzoru hrdinek z němých filmů vyhrnula sukni.

„Boženo!“ zařval v tu chvíli hostinský. „Nech tu sukni na pokoji a slez z toho stolu!“ a hnal se k ní. Po cestě hulákal: „Ježišikriste, jestli vona si tu sukni zvedne...?!?“ kterážto představa se zřejmě i spolusedícím u stolu zdála tak strašlivá, že se vrhli Boženě po spodním okraji sukně a pevně se jej zachytili, aby zabránili nejhoršímu. I je představa Boženiny vyhrnuté sukně zřejmě smrtelně vyděsila. 

„Držte jí,“ hulákal hostinský a hnal se k Boženě. Opilec, stále poulící oči, stál uprostřed hospody, ruku nataženou k našemu stolu a řval „MYYŠŠ!!“ Místní strejci se zvedali od stolů. Někteří, co byli od nás dál, se dožadovali vysvětlení, jaká že myš a proč. Jakýsi děda se dotazoval, proč Božena stojí na stole a proč jí chtějí chlapi stáhnout sukni, a hlásal, že na to si měli vzpomenout před padesáti lety, protože tehdy byla Božena „štramanda“ a jak měla krásný nohy…

Opilec se, jak viděl za sebou pohyb hostinského, otočil, bohužel však nepřipažil ruku, a tak dal hostinskému nechtěně facku hřbetem ruky, což hostinský, zdatný borec z mnoha pivních válek, hned vrátil s dělným mlasknutím a opilec si ustlal pod stolem.
V tom řevu se ovšem skutečný Myš příšerně vyděsil a vklouzl rychle Mirkovi do rukávu.
„Držte Boženu,“ řval hostinský, Božena řvala „Míííššš“ a stála na stole a neustále se pokoušela vyhrnout sukni nahoru, v čemž jí trvale a urputně bránili tři spolustolovníci.
„Vy parchanti,“ otočil se hostinský na nás, „kde máte tu myš?!“
„Jakou myš?!“ pravili jsme co nejnevinněji.
„Neserte mě, já ji taky viděl, a to nejsem ožralej jako tady Franta,“ hnal se k nám, ale my vytrvali a vycvičeni dlouhodobým zapíráním toho, kdo rozbil okno ve škole, i z pionýrských schůzek, kde jsme museli vyslechnout jinačí pitomosti a vyhrůžky, zachovali jsme dekorum.

Opilec zatím zalezl pod stůl a odtamtud kvílel: „Já ji viděl, já ji viděl, byla tam, byla tam.“ Což byla první kloudná věta, kterou jsme od něj za mnoho měsíců slyšeli.

Hostinský stál už kousek od nás, vzduch byl, jak se píše v románech, nabitý napětím, lokál ztuhl v očekávání věcí následujících. Když tu se ozvalo do nastalého ticha nezaměnitelné praskavé „ruuuup“ trhající se látky.
To rupla, namáhaná najednou z mnoha stran, poněkud obstarožní sukně Boženy. A ta zde stála najednou na stole jenom v bachratých spodních kalhotkách model 1910, dole pod koleny s nabíráním a zapošitou gumou a pod nimi vykukovaly bavlněné štrikované punčochy.
V hospodě bylo ticho jak v kostele.
„Já jsem říkal, že má pěkný nohy,“ ozval se do ticha dědeček pamětník, který měl zřejmě lepší paměť než zrak. Vtom se Blažena vzpamatovala, zaječela jak cirkulárka a skok a hup, hup a skok, zmizela v hospodské kuchyni. Tři chlapi seděli kolem stolu, z kterého Božena zmizela, drželi v rukou beztvaré zbytky látky a tvářili se užasle.
Rychle jsme vyklidili frontovou linii. Do ruky jsme vtiskli hostinskému, který konsternovaně sledoval, jak zabouchly dveře kuchyňky za Boženou, peníze za pivo a vypařili se ven.

Když jsme se asi za měsíc zase odvážili k Bonapartovi, opatrně jsme otevřeli dveře a čekali, co bude.
„Máte myš?!“ ozvalo se výhrůžně od výčepního pultu.
„Prosim nemáme,“ hlásili jsme jednohlasně.
„Tak pojďte dál,“ reservovaně sdělil hostinský. Posadili jsme se ke stolu a na něm za chvíli přistály půllitry.
„Na zdraví,“ zvedli jsme je k ústům, když tu se vedle nás ozvalo přisunovaní židle a přisedl si k nám Opilec. Cosi zahučel.
„Pane, my…,“ obrátil jsem se k Opilci, ale od výčepního pultu se ozvalo hostinského:
„Hele, mladej, máš nějakej problém?“

Podíval jsem se po sále. Božena seděla u stolu se stejnou partou a Opilec u našeho stolu se začal na židli naklánět dozadu.
„Ne, ne, nic, dobrý,“ zavolal jsem na hostinského a zasyčel na Mirka: „Ty vole, doufám, že dneska s sebou tu myš nemáš.“
„Klid, vole,“ odvětil ležérně, ale na hrudi se mu cosi v místě, kde mají flanelové košile na prsou kapsu, něco pohnulo. Hrklo ve mně.
„Hergot, já si dneska dám rum,“ zavolal jsem na hostinského. Hostinský nalil k mému úžasu plný tácek panáků rumu a roznesl je po lokále. Prvního panáka dostala Božena. Nevěřícně jsme poslouchali, jak hostům říká:
„Tohle je támhle od těch mladejch!“
„Pane hostinský, my ale dneska nebudeme mít tolik peněz,“ zašeptal Mirek, když hostinský kladl panáky rumu před nás.
„To nevadí, mládenci. Tak příště! Přijdete přeci, ne?“ a tiše se zasmál.

Přišli jsme. Jak bysme mohli nepřijít?! Když tam měli tak dobrý pivo a tak romanticky tam smrděly ty hajzly. Jo, a taky pro ten pocit z dechu Historie kolem Malé Strany a nakonec i kolem nás byl nenahraditelný.