Doba na nás padá všemi silami. Tu nevíme, zda bude presidentem kníže, jinak dívkař a vínapitel, či zeman, všehopitel a všežravec. A než si uvědomíme, jak to vlastně dopadlo,, tak najednou zjistíme že nám "de facto" šéfuje súdruh. Čo hovorí ako major Terazky, jen se neptá: "Povedzte, Kefalín, čo vy si predstavujete pod takým slovom absurdné?" Protože je vzdělaný a zná i jiná cizí slova. A "terazky" není majorom, ale miliardárom.

Čím dále jsme od doby, co byli všude "terazkové", tím více vzpomínáme na všechny možné "veselé příhody z natáčení". Protože jak praví staré drsné pořekadlo: "Sranda musí bejt, i kdyby fotra věšeli." Tak jsem zalovil v paměti a vylovil příhodu:

Jak jsme v našem komunálním podniku podlehli kouzlu počítačů

Některé historky jsou více pro pány, jiné více pro dámy. A tahle? To si rozhodněte sami!

Čas normalizace ubíhal pomalu a klidně. Pracující pracovali mírně, lid předstíral, že pracuje, a vláda předstírala že ho za to platí. Soudruzi v té době "soudružili" už taky celkem relativně mírně a všichni dohromady morálně zahnívali, jak se tehdy psalo. V novinách.

Na sídlišti, kde sídlila naše provozovna údržby, bylo bahno po kolena. Skutečné bahno. Všude kolem. Nikoli bahno mravní!

No aspoň jsme věděli, že k nám málokdy přijede soudruh ředitel, neboť má rád čisté botičky a jeho soudruh řidič nerad myje auto. V tý době v Praze myčky prakticky nebyly. Což ve skutečnosti znamenalo, že nepřijede skoro nikdy, protože bláto mohl maximálně vystřídat sníh, jistěže neposypaný, anebo v létě horké a prašné cestičky, kdy se mezi hladovými zdmi šedivých domů společně točily staré noviny, papíry od svačin a všudypřítomný prach.

Kterýsi socialistický projektant, jeden těch architektů, co mu zapomněli prozradit, že existuje taky něco jako kružítko a ovál, vyprodukoval také naše kanceláře. Trochu to tam vypadalo jako v proslulé služebně 87. revíru, kde žil svůj dramatický život Steve Carella. I naše panelová budova - jako sídlo 87. revíru - vypadala ošuntěle, ačkoliv byla skoro nová.

I naši hlavní pracovní místnost rozdělovala dřevěná přepážka, za níž na jedné straně byly "strany", tedy v tomto případě nájemníci, a na druhé straně úřad. Tedy naše osazenstvo. V jednom rohu obrovité a nepřívětivé ratejny seděli: parťák údržby, kousek vedle skladník, pak hospodářka, která byla vlastně sekretářka, ale nesmělo se to tak říkat, a v dalším rohu byly stoly houfu zasloužilých administrativních pracovnic, takzvaný "babí sněm".

K nám ovšem nikoho policajti nevodili. K nám chodili lidi sami. Tu něco chtěli, tu si někdy stěžovali a obě strany věděly, že to je tak všechno, co se, až se vypovídají, stane. Klid, skoro nuda. Až jednoho dne...

Toho památného jara k nám nastoupila mladá, dobře klenutá blondýnka. Navíc vdaná, takže, jak na sebe místní donšajni mrkli, jistě zkušená. Dojem z jejího nástupu byl epochální. Většina mužských zaměstnanců, když dotyčná proplula dílnou nebo kanceláří, vypadali stejně inteligentně jako náš jezevčík, když hárá sousedovic fenka. Byli jsme na tom, jak píše Jiří Žáček:

"Když se v kině dívám

na Ornellu Muti,

toužím plenit dívčí tutti-frutti.

Ale když mrknu na Růžu,

nemůžu. "

Mladá paní, ta ozdoba mužských dnů a nocí, však začala po nějaké době chodit do práce zasmušilá. A ani kykyríkání mladých samečků a připitomělé pohledy mužů v nejlepších letech, což většinou potěší každou normální ženskou, na ni nemělo vliv. Sedávala dlouhé hodiny u svého psacího stolu, na kterém se pomalu vršily ty dva tři papíry co měla za týden vyřídit, neboť socialismus nekladl na své úředníky, přiznejme si, zbytečně velké nároky. Takže až na to, že s ní nebyla žádná sranda, nic zvláštního. Kolegyně, jakmile dotyčná zmizela a chlapi poodešli, srazily hlavy dohromady a rozebíraly situaci, co to šlo.

Až jednoho dne. Toho mlžného podzimního rána.... Tedy já nevím, ono možná svítilo sluníčko, ale kdybych napsal, že svítilo slunce, tak by čtenář předpokládal, že se bude psát o něčem optimistickém. To je tak zavedený. V literatuře a filmu. A televizi. Jak je mlžné ráno, přijdou dramatické okamžiky. Objeví se pes baskervillský anebo finanční kontrola. Když je v umění "slunečné ráno", sdělí dívka či žena svému nastávajícímu, že očekává radostnou událost. Načež se dotyčný strašlivě zaraduje (ve filmu je detail na dlouhý polibek), pak švenk na zelené kvetoucí lány nejlépe se srnkami anebo, když už nejsou srnky, se stádem spokojeně přežvykujících krav (mezitím technici musí nastříkat kravince kolem krav zelenou barvou, aby nebyly ve filmu vidět) atd. Adresát zprávy "o sladkém tajemství" září... (Tedy, všichni víme, že jen ve filmu, však to taky není život, ale film, že?!)

Takže, jak jsem již řekl, toho pošmourného dne dorazila do práce naše atraktivní blondýnka. I přes utrpení vtištěné do tváře v přiléhavém svetříku a krátké minisukni a s elegantním účesem. Já si myslím, že většina atraktivních ženských si vezme tu nejvyzývavější blůzičku, podprsenku "push -ap" a vůbec a rychle si přičísne účes i v případě, že prchá z hořícího mrakodrapu.

A má dotyčná kráska recht. Většina hasičů a záchranářů jsou dodneška chlapi. A když už někoho ponese neohrožený hrdina z dosahu plamenů, vždycky to lépe ve zprávách vypadá, když je to atraktivní kráska s vytrženými knoflíčky ve výstřihu než starý dědek v sepraném pyžamu a sešlapaných pantoflích, který si stačil nasadit jen půlku zubní protézy!

Toho dne bylo už z okna vidět, že naše místní Ornela Muti se do práce spíš plíží, často po cestě zastavuje, mírně kulhá a vůbec nemá svůj obvyklý thymolinový úsměv. Kulhající blondýnka vešla a do chlapů jako když střelí. Shlukli se kolem ní. Od dámských pracovních stolů se nesla fluidní kyselost šťovíku. Asi ho tam hubami zrovna sušily či co.

"Co se ti stalo, krásko naše jediná," volali mužský. "Nechceš si sednout? Nepotřebuješ dýchání z úst do úst? Nechceš panáka?!" a tak různě volali a židličku nabízeli.

"Já si sednout nemůžu," pravila atraktivní blondýnka hlasem, jaký používá Jiřina Bohdalová, když mluví víly ve večerníčku o Křemílkovi a Vochomůrkovi. A mrkla dvoucentimetrovýma řasama.

"Já mám bolavý zadeček!" špitla.

"Jak můžeš mít ty, taková krásná holka, bolavý zadeček?" volali muži. "Snad tě na něj ten tvůj necita nenaplácal?" vyzvídali.

"Ó né, já jsme na něj hapala," popotáhla blonďatá hlavička.

"Vy tomu nebudete věřit," pokračovala kráska, "ale že jste to vy, tak já vám to ukážu. Trošku! Ale až si odpočinu na něčem měkkém."

Parťák údržbářů jí přinesl ten nejměkčí polštářek z těch, co měli chlapi poschovávané za skříňkama, když si potřebovali po svačinko-obědu v nedaleké hospůdce trošku před nástupem do dalšího pracovního procesu dáchnout. Polštářek patřil k těm, podle mužských pohledů, úplně čistým polštářkům.

Když dívka před usednutím svýma ladnýma ručkama jemně nazvedla sukénku a usedla pak téměř holým zadečkem, jenom v malinkatých bílých kalhotkách, jak se zablesklo, rovnou na parťákův polštářek, bylo jasno, že ramenatý parťák tenhle povlak jen tak nevymění. Jeho podřízení vzdychli při představě, že na jejich polštářek neusedla.

"Můj muž si koupil počítač," zahájila tichým hláskem vyprávět skorovíla.

"Jakej počítač? Co má dělat nějakej počítač s její prdelí?" a podobně hučely některé dámy a byly okřikovány omontérkovanou dělnickou třídou, aby byly, úřednice jedny administrativní, zticha!

"Takže můj muž si koupil počítač," opakovala blondýnka a hluboce vzdychla. "My bydlíme tady naproti v paneláku," pravila, jako by byl přítomen někdo, kdo by to nevěděl. "A v tom paneláku je letos od jara hrozný vedro. Strašný! Člověk by tam chodil nejraději úplně jen tak…" dodala tak přesvědčivě, že se někteří starší údržbáři zasnili, až se jim zpotily brejle, a jiní při té představě ztratili na chvíli nit vyprávění. Dívka to postřehla, udělala tedy uměleckou pauzu, tak známou z divadel, kdy divák potřebuje chvíli času, aby se s informacemi vyrovnal. A pokračovala:

"Von si donesl ten svůj počítač do nejchladnější místnosti, co máme v bytě. Tam, kde jsme měli původně ložničku," dodala smutně. "Že prý je to jediný místo, kde se mu počítač v tomhle vedru nepřehřívá. Zatímco mne nechal skoro nahou trpět i při otevřených oknech a vůbec mu nevadilo, že by tam mohl vidět nějaký nemrava, že?! ...."

Bylo jisté, že údržbáři v příštím týdnu zkontrolují všechny rovné střechy v okolí, je-li odtamtud skutečně vidět, jak mají u blondýny otevřená okna. A jestli je jí skutečně takové vedro, jak říká. Jen aby s neochladilo, napadlo mužský pracující kolektiv.

Do napjatého erotického ticha pronesla účetní hlasitým šeptem poznámku, jestli by někdo neměl vyvést na čerstvý vzduch starého Nováka, který je od loňského infarktu chabrus a tyhle informace by s ním mohly seknout. Zvlášť podle toho, co se dá očekávat, že bude při líčení následovat. Její mateřský apel zůstal nevyslyšen.

"Dlouhé večery jsem zůstávala u televize sama...," vzdychala pěknice tónem Angeliky, zatímco fakturantka polohlasně pravila, aby se holka nepos.... , ona že to má takhle zařídíno doma už dvacet let a aspoň se může koukat v telce na co chce...

"A tak jsem seděla sama, samička opuštěná, toužící po něžné pevné mužské dlani..."

Účetní vzadu začala brumlat, že když chce holka pevnou mužskou dlaň, měla si skočit za sídliště na ubytovnu chlapců z Horehroní, co kopou výkopy, ti že mají pazoury jak lopaty a jistě by jí pomohli po všech stránkách. Jak je zná. Pravila účetní. Jistě že né osobně, ale z doslechu, jak rychle dodala.

"Dlouho jsme přemýšlela o tom, že jestli to takhle půjde dál, naše manželství skončí v troskách." Blondýna pak vyprávěla, jak se rozhodla pozvednout "jeho" mužský zájem a vrátit jeho náklonnost k sobě od toho blbého počítače. Procházela se kolem něj jen v noční košilce (muži vzdychali a bylo nebezpečí, že někteří začnou slintat, zatímco kyselost linoucí se z dámské strany dosahovala hodnot koncentrované H2SO4.

Přesto, že prý použila nejprůsvitnější košilku, střevíčky na vysokém podpatku, nabízela mu kávu třeba i alžírskou, dokonce mu donesla z lednice pivo, nic. Čuměl do počítače a nevnímal.

V okamžiku, když líčila, jak se rozhodla vyměnit poctivé československé peníze za potištěné papírky zvané "bony" a zakoupit něco prádla dovezeného z kapitalistické ciziny, přerušovaly její dramatické líčení ostatní dámy dotazy "za kolik si sehnala bon?" a "měli tam něco od Neckermanna?" a nakonec se strhla krátká a urputná hádka o to, co v kterém Tuzexu prodávají.

Krátká holčičí diskuse o možnosti koupit sexy prádélko donutila některé muže s příliš silnou představivostí vyjít alespoň na chvilku ven a nadýchnout se čerstvého pražského sídlištního smogu.

Po sdělení, jaké že číslo si kráska koupila, se rozvinula mezi dámami rychlá výměna názorů, zda je možné, že se do toho vejde. Některé dámy dávaly zvuky jako "pch, pch" najevo, že tomu nevěří (jestli to neznáte, tak to jsou asi takové zvuky, jaké, jak tvrdí někteří badatelé zkoumající divoké primáty, vydávají i šimpanzice, když je něco rozčílí). Pak bylo možno pokračovat.

Blondýnka si koupila, jak sama řekla, skutečně "ťip-ťop" prádélko, večer použila po sprše nejnovější hit pražských úřednic ONV a jiných NV, OPS, PSO, ČKD a vůbec přípravek zvaný "Bić móže" (tak nějak se to píše a velká část soudružek úřednic to překládala mylně jako "Bič moře" místo správného "Může být" nebo "Možná", kterýžto pouťový šmejd jim ruče dovážely polské šmelinářky). Mezitím krasavice inteligentní došla k líčení toho, jak se vydala se za manželem.

V této chvílí vyprávění již byly napjaty i kolegyně. Drama vrcholilo. Odevšad se ozývalo tlumené brumlání: "Povídej! Přeháněj!" Také já zrychlím tok svého vyprávění, protože by někteří čtenáři slabších nervů, vyššího tlaku a jiných srdečních chorob také nemuseli dočíst.

Zkrátka, vykoupaná dívenka počkala, až bude jasné, že její manžel bude chtít další pivo, neboť mu u toho počítače "vysmahne". A v sexy prádélku, na svých dlouhých mladých půvabných nožkách s domácími pantoflíčky na podpatku a s holubími pírky vepředu k tomuto účelu též zakoupenými, přinesla pivo a místo aby mu je jenom tak postavila na stůl, kočičím pohybem se vsunula mezi něj a obrazovku počítače. Usedla mu, jen tak nalehko oblečená na klín. Bylo vedro a tak i on byl jen tak nalehko, přejela mu před tváří svými hedvábnými a pevnými ňadry....

Mládenec... éééé... tedy její manžel přestal na chvíli upřeně pozorovat obrazovku, jednou rukou uchopil láhev oroseného piva, druhou rukou přejel po kůži své voňavé ženušky a přimhouřil oči. Pak je najednou vytřeštil a zařval: "Vono se to zase zaseklo!"

"A jak zaječel," pravila kráska, "tak do mě strčil a já jsem padala rovnou dolů a von si mě vůbec nevšímal! Já jsem dopadla na tu tvrdou podlahu....," pokračovala v epickém líčení toho, jak padla prdelkou rovnou na podlahu, která byla, jak bylo tehdy zvykem, pouhým betonem pokrytým erárním PVC.

"No podívejte se, jak vypadám," pravila dívka, nadzvedla se a lehce, jen lehounce poodhalila modřinu, a to parádní, na svém zadečku.

Muži i ženy, spolupracovníci modroprdelaté blondýny, nešetřili odsuzujícími slovy a výroky na adresu nehodného manžela. Pamětníci tvrdili, že naposledy před mnoha lety při hromadném odsuzování válečných štváčů z Wolstrýtu zazněl hlas pracujících tak jednotně. Protože tohle se tedy mladým manželkám, když se TAK, ale tedy TAK snaží, nedělá!

Dámy chápaly, že je mladá paní hluboce uražena, zatímco pánové byli hned ochotni sami se na místě přesvědčit, jak dalece byla napadena její čest, a to kontrolou zmodrání jisté části jejího půvabného těla, případně prověřit, zda neutrpělo i okolí modřiny.

Mladá pracovnice socialistického podniku však věděla, co se sluší a patří

Jak bylo tehdy zvykem ve všech kancelářích naší socialistické vlasti, vyznávala heslo všech slušných dívek: "Co si to dovolujete vy jeden sprosťáku?! Já se svlékám pouze před manželem a před svým vedoucím!" Sukně se zase sklopila a zanechala některé pány v transu podobnému tomu, jaký mají na myši pohledy hada.

Popravdě řečeno, toto hrdé stanovisko jí prý vydrželo pouze nějakou dobu, pak pečlivě vybraným zájemcům, kteří byli shledáni hodnými této cti, a to buď z hlediska ryze ženského anebo z hlediska podnikové hierarchie, bylo dovoleno blíže se seznámit s místem, na kterém utrpěla příkoří. Některé dámy pak dokonce roznášely jistěže nepodložené řeči, že mladá soudružka, možná pod vlivem tehdy v novinách hlasitě odsuzovaných fám o kvalitách nepovoleného lidového léčitelství vkládáním rukou, dovolila i některým zvláště vybraným jedincům mimořádných kvalit možnost zjistit, zda náhodou také nemají tenhle léčivý magnetismus. To prý stačí, že se ruka vybavená osobním magnetismem dotkne místa, v kterém sídlí choroba, a jen touto zvláštní duševní silou je dotyčný anebo dotyčná vyléčena.

Kde že je doba psacích strojů a prvních počítačů?! Dneska tohle píšu na počítači i já a koukám se, když mne to psaní přestane bavit, na nějaké zprávy anebo drby na internetu. A na co jsem to tuhle nenarazil!?

Podle hodnověrných zpráv prý přiznalo 21 % anglických zaměstnanců, že jsou ochotni k sexu s nadřízeným anebo kolegou, když jim to přinese výhody v zaměstnání.

No, protože mám v kmetském věku dost zkušeností - jistěže ne osobních, co si to myslíte -odhaduji, že to číslo tehdy u nás a dneska v Anglii je prakticky stejné. Jen mne napadá, že těch 21 % nebudou většinou muži. Oni totiž chlapi jsou možná pitomí co se týče těchhle věcí, ale vědí, že ani představa o 20 % zvýšeného platu ztopoření nevyvolá. To zapříčiňují úplně jiné podněty. Třeba blonďaté. A klenuté. A... no však víte! A když nedojde k vztyčení při pokusu o sblížení s nadřízeným či kolegyní, když se ukáže, že nebyla dostatečná motivace, to aby si člověk hledal hned nové místo. Ženy v tomhle fixlovat můžou, muži ne.

Takže ať doba počítačů nebo doba psacích strojů, Anglie anebo Česko, jsou věci, které se zaplaťpánbůh nemění. Dyť bysme jinak zdegenerovali, kdyby se ty geny aspoň občas trochu nepomíchaly, ne? Ne?!

No a dneska mají počítač i moji malí vnuci. Ale doufám, že až na to budou mít věk, že je některé věci budou zajímat víc, než ty pitomý počítače.

A já si budu navždy pamatovat, jak jsme se prvně v našem komunálním podniku seznámili se silou přitažlivosti počítačů.

************************************************************

Pokud vás povídání pobavilo, můžete si napsat o moji knížku Stálo to za hovno a stejně byla sranda - fejetony o 60. letech. Knihu lze koupit v elektronické podobě a je k dostání i několik posledních knížek v tištěné podobě. Nově najdete na e-knihách Kdo rád jí, ať zvedne ruku o sedmdesátých a osmdesátých letech a cestách po světě - vyprávění proložené vynikajícími recepty. Lze ji také koupit tištěnou. Veškeré podrobnosti na www.jonathanlivingston.cz, anebo na www.palmknihy.cz.

Autor