Většina-lidí se pod vlivem medií domnívá, že kriminálka, hlavně takzvaná "mordparta", se zabývá ponejvíce složitým a rafinovaným zločinem. Gangsterské vraždy, mafiánské střílečky, orientální zločinná spiknutí a tak. Ve skutečnosti se nejčastějším vraždám v žargonu policistů a advokátů říká "domácí zabíjačka". To znamená, že se řeší případ, kdy se manželka, které manžel už dvacet let každou neděli vykládá, že blbě dělá roštěnou, otočí od kuchyňské-linky a manžela propíchne dranžírákem.
Případně, což je také běžné, že manžel uškrtí svoji polovičku proto, že mu už patnáct let říká, že je děsnej a že její maminka správně říkala, že si ho neměla brát. A přitom každý ráno visí nad umyvadlem její punčocháče tak, že se mu při holení šmrdlají po ksiftě.
Také nebývá neobvyklé, že Franta dojde z putyky domů do stodoly, vezme sekeru, vrátí se do hospody Na růžku a praští tou sekerou Tondu do hlavy, protože mu Tonda předtím řekl už po miliontý, že Sparťani jsou saláti.
Tolik ověřená a statistikami podepřená skutečnost. Z čehož je jasné, že nejčastěji se mordují-lidi, co se dobře znají. Nemít někoho rád předpokládá, že toho, co ho nemáte rádi a nejraději byste mu dali přes držku, většinou dobře znáte. Někoho z rodiny, souseda a tak.
Takže i ve světové politice je jasné, které různé národy se tak nějak "lidsky" nemají rády. Ty, které se znají anebo "bydlí" vedle sebe. Například Rakušáci nás Čechy obecně rozhodně nemilují. Jak vyplynulo z průzkumů. Odborných. Co jsem je četl v novinách.
I když na to není potřeba číst noviny, aby na tuhle informaci jeden přišel, že?! Stačí vyrazit po silnici na Linec a číst si tam ty roztomilosti, co jim do češtiny překládá soudružka učitelka Frau von Kuchta a její "die Mitarbeiter".
Nutno však také říci, aby se zase neozval nějaký intoš a neblábolil o problémech "čecháčkovství", že my a Rakušáci v tom nejsme sami.
Podíváte-li se po světě, zjistíte, že národy, které se nemohou ani cítit, mají často plno společného nejen vzhledově, ale mají i dost podobné zvyky a - co jednoho hlavně zajímá - podobnou kuchyni. A často se dokonce i ty věci podobně jmenují.
U nás se například málo ví, že Jordánci nesnáší Palestince. Ačkoliv si je kdekdo plete a plno Palestinců žije v Jordánsku. O vzájemném vztahu mezi Židy a Araby vůbec netřeba hovořit. Stačí si přečíst dějepis a noviny. A to prý jsou podle jejich vlastních dějin nevlastní bratři. Ve všech třech kuchyních se však setkáte s falafelem, cizrnou, plackami pita, rajčaty, pečenými kousky masa na špízu a tvrdými potravními předpisy, kterým Židé říkají "košer" a Arabové "halal" a je to skoro to samý.
V Evropě mají Katalánci plné zuby Madriďanů, kteří je považují za jen trochu jiné Španěly. Katalánci se považují za Katalánce a odmítají se považovat za jakékoliv Španěly. Ale všichni jedí tortillu, ensalada mixta se velikými a skoro zelenými rajčaty, což je taková místní salátová odrůda, vaří paellu z rejže, pijí vino tinto a když jdou z oběda, tak si propichují pneumatiky u aut se značkou z té druhé části. Já to musím vědět, mně ty pneumatiky propíchli. V Barceloně. Na autě se španělskou espézetkou začínající M.
Turci a Řekové, to je taky kapitola pro sebe. Zkuste někomu říct v Řecku, že chcete "tureckou kávu" a koledujete si o pár facek. A řecká káva, taková ta s kardamonem a vařenou v džezvě, tu Turci naprosto ale naprosto neznají, neboť oni znají pravou tureckou kávu, takovou tu s kardamonem a vařenou v džezvě.
Pohybujete-li se v Rakousku a necpete-li se jenom řízkama a konservama z domova, což už konečně přestává být u našinců pravidlem, rychle zjistíte že tenhle systém platí i mezi námi a Rakušáky.
S přítelem, který ač není Čech, ale česky mluví, jsme stáli před lety v cukrárno-pekárně v jednom hornorakouském městečku. Chtěli jsme si dát něco na zub.
"Ééé," pravil kolega svojí roztomilou češtinou, "tady mají krásný švestkový koláč! Jak se to říká německy?"
"Německy to přesně nevím," pravil jsem, "ale rakousky se to řekne
Kolatsch mit Zwetschen." [Kolač mit cveč(k)en ]
Šlehl po mně okem a nic neřekl. Jeho výraz byl jasný: nedělej ze mě blbce!
Koukal se přes sklo do vitríny s vystavenými dobrotami a nakonec ukázal prstem na cedulku:
"Tady je napsáno Buchteln," řekl a úkosem na mne zašilhal.
"Jo, jo. To jsou česky buchty," pravil jsem ledabyle. "A tadyhle mají
Palatschinken mit Quark, což jsou palačinky s tvarohem: Z pobytu na Moravě víš, že tvarohu se tam taky říká kvark, a ty, co jsou
mit Marmeladen, to ti snad nemusím překládat.
Nakrknul se a chtěl závin. Jablkovej. Se šlehačkou. Tak jsme si dali "der Strudel mit Apfeln und Schlagsahne".
Až do Lince se mnou nemluvil. Můžu já za to?
V Rakousku, když na to máte, se máte. Tedy v hospodě. V Gasthausu. Oder im Restaurant. A ovšem hlavně v Bauernhofu. Tedy ve statku, kde se k ubytování nabízí pravá domácí strava a kde mají většinou nejen veliké pokoje k přespání a auto může parkovat hned vedle domu, ale kde se vůbec většinou bezva jí. Nebo aspoň snídá. Ve Frühstückraum - tedy snídaňové a většinou i jinak společenské místnosti, kde majitelé nabízí svoje vlastní výrobky.
A objednat si u našich jižních sousedů? To není žádný problém. Kafe je Kafé, žemle jsou Semmel , marmeláda je Marmelade.
Tady musím udělat malou poznámečku. Nikdy, opakuji, nikdy si, pokud nejste Angličan, nedávejte ve Velké Británii to, čemu říkají (foneticky)
marmolejd. Maminka kamaráda, Angličanka rodem, se mi to pokoušela od mládí vnutit na chleba. Jak tuhle hrůzu, co vypadá chutná jako kolomaz smíchaná s nerafinovaným rybím tukem, a taky tak vypadá, dostávala do socialistického Československa, dodnes nechápu. A nejen Jak, ale i Proč? Varuju vás, některý věci z anglické kuchyně pozřou jen Angličani!
Zpět k Austrijákům. V Bauernhofu jen to máslo není "Máseln" ale je to Butr. Taky občas bejvá jako kus tvrdýho "butru", tedy kamene, jak jsme šutrákům na házení říkali čert ví proč, my kluci z pražské periferie. Jo a tvrdý to máslo bývá páč je doma dělané a v lednici schované.
Máte-li s sebou v Bauernhofu děti, třeba na lyže a je-li vás víc, ukáže se často, že v klidu domova doma nejsou Rakušáci pod Alpami žádní protičeští nelidové a upečou vám, máte-li kliku a s sebou malý děti, k snídani ten Kolatsch. Jako nám. Přisvědčit hospodyni na dotaz, zda "kolatsch ja" anebo "nein" a dodat, že "kolatsch sichr ja", není nic složitého.
Jen s bábovkou to může být problém, protože česká bábovka se řekne buď Kuchen anebo Guglhupf - to je rakousky, německy je to der Latsch. Chcete-li ovšem říci o někom, že je bábovka, tedy "srab", řekne se to Waschlappen.
Jste-li už od nás úplně zblblí z našich dnešních hospod a závodních jídelen z jejich stále stejné "mezinárodní" kuchyně, můžete si užít pravé české jídelní rozkoše právě tam. V Rakousku. (Jo a taky v Bavorsku.)
Já rád jezdím do Rakouska. Když přejedete Linec a minete ty všechny protitemelínské plakáty anebo profrčíte Vídeň s jejich samýma echt Rakušákama Swoboda a Nowotny a podobně, co nikdy, ale nikdy neslyšeli o Čechách, neboť oni jsou ti praví "echt Österreicher" a vykládají to Pražákovi, co se jmenuje Fischer anebo Neumann, začnou být Rakušáci normální. Je to logické, za Vídní je už to dál od nás.
Přiznám se, rád v Rakousku jím. A rád tam lyžuji. A jsem ochoten si zajet do jedné príma cukrárny v Hinterstoderu, když jedu z Lince po dálnici do Grazu , kolem Klausenu (zámek v Klausen Klausovi nepatří, to je pomluva!) i třicet kiláků a dát si tam něco dobrého a koukat přitom na kopce nad sebou.
Ovšem s tím lyžováním je to ve vyšším věku jako se sexem pro zábavu. Těžko sháním ve vhodný okamžik vhodného partnera. Jak se říká:
Když je čím, není s kým.
Když je s kým, není čím.
A když je s kým i čím, není kde.
No když je Kde , zase chybí něco z toho ostatního .
Holt těžký život českého pracujícího důchodce.
A tak celý léto dumám, s kým pojedu někam do Alp příští zimu. Protože ono furt jezdit s vnukama na Klínovec není to úplně pravé.
Ale kdybyste chtěli jet vy na lyže a dát si tam někde něco dobrého, rád poradím. Co takhle s dětma anebo vnukama na Pass Thurn? Je to mezi Kitzbühelem a Hohe Tauern. (Krásné obrázky na
Mittersill-Passthurn-Salzburg Winter 2004) Sedačkou se dostanete nahoru, kde na vás čeká móc lanovek, jako v Rakousku všeobecně. A jsou tam terény i pro ty, co jim není dvacet. A pro nás, co nám není dvacet, tam mají takové bezvadné odpočívárny. Říká se jim různě: Hütte, Sonnenblick restaurant a tak. Krásně si zalyžujete, nejlépe na jarním sluníčku a pak si dáte gáblík. Nejlépe na prosluněné terase s výhledem na veliké bílé kopce kolem.
Skoro všude mají například v nabídce jídel kynutý Knödel mit Mohn, což je jeden obrovský knédl silně posypaný mletým mákem s cukrem, který stojí na talíři v horkém rozpuštěném másle.Vevnitř bývají povidla. Bacha, také mají "Mohnklöße", tedy knedlíky sypané mákem. Ty jsou taky dobrý, ale u sjezdovek je většinou nemají. Až dole v údolí.
V horském bufáči, který mám rád, kousek sjezdovky pod kopcem zvaným Zwietausender, kde mají jako všude v Tyrolsku čisté toalety a dokonce na přání i sprchy a velikou terasu s krásným výhledem, jsem viděl, jak se mladý, lehce po několika pivech a troše šnapsu společensky unavený Austriják vybodnul na rakouské slušné chování. A dojedl tuto pochoutku tak, že vzal talíř a vyblízal všecko to nejlepší co na dně zbylo. Takovou tu omáččičku co se udělala na talíři z másla a z máku s cukrem. Talíře totiž bývají nahřáté, takže se to hned nesrazí!
Takže stačí říct, že chcete knédl s mákem - mit Mohn - a je klid. Prostě "naši Rakušané nám rozumějí".
Jinde to může být trochu jinak. Třeba v Anglii. Angličané proti Čechům obecně i osobně většinou nic nemají. Tedy pokud vědí, že nějací Češi vůbec jsou. Většinou znají jen Rusy a hlavně Poláky. Ale chovají se obecně vstřícně. Takže jste v pohodě. Jenže zkuste si u nich v restauraci objednat kynutý knedlík s mákem! Nemají!!! Nabídnou vám nejspíš jen Fisch and Chips. A že po nějaký době v cizině člověk může mít - co může, prostě má - chuť ausgerechnet na mák! Na knedlíku!? Nevěříte?
Kamarád, no, říkejme mu třeba pohádkově Káš, kdysi emigroval. Prostě zdrhnul za kopečky. Vzal roha. Zdejchnul se. To se tak stávalo. Za nějakou dobu pak většinou přišel dopis z Vídně, jak zpívá slavná písnička o Klementajn: "junge Frauen, alter Wein". Ovšem přítel Káš neposlal pozdrav z Vídně, ale z Londýna. Z toho je jasný, že to nebyl labužník. Labužník neemigruje do Londýna. To dá rozum!
A tak se Káš po nějaké době ozval, že už má těch místních specialit jako je yorskhirský pudink
, jablečná omáčka k pečenému vepřovému masu, mátová omáčka se skopovým masem a podobných lahůdek plné zuby. A čínské, indické, pakistánské a podobné kuchyně taky. A jestli bysme mu neposlali něco českého. Že objevil polský krámek, kde mají středoevropskou mouku. Dumali jsme dumali, až jsme to vydumali. Káš byl všema deseti pro. Poslali jsme mu dva půlkilové balíčky, na kterých byl zvenku veliký nápis MÁK. A pod tím modře: Balírny Praha, národní podnik.
Po nějaké době si pro Káše přišli do práce dva nenápadní pánové. A protože to bylo v Londýně, zaměstnavatel a kolegové koukali. Je vidět, že byli nezkušení. Být ze střední Evropy, ani by se nedivili. Že si občas pro někoho přišli nenápadní pánové, bylo a, jak koukám na české televizní zprávy dodneška je, celkem běžné. V Anglii si chodí hoši ze Scotland Yardu jen pro mafiány a drogové dealery.
Korektně, ale nekompromisně jej detektivové odvedli na úřadovnu, posadili ke stolu a pak dramaticky odhalili obsah poštovního balíčku z Prahy.
"Je to vaše?" ptali se policajtovsky.
"Je to moje," vyhrkl Káš.
"A kdo vám to poslal?" dotírali detektivové.
"Kamarádi," hlesl Káš a bylo vymalováno. Cela byla zařízena slušně a k dalšímu výslechu byli pozvání specialisté. Přeci jenom posílat kilo opia poštou - tedy máku, že ano - to se hned tak nevidí. A divný je, že se ten podezřelý cizinec z Východu hned přiznal. To na tom bylo to nepodezřelejší.
Dotyčný zločinný pašerák z jakéhosi Československa, kde vládne nějaký komunista Tito nebo kdo, navíc rafinovaně tvrdí, že toto opium se prodává v jeho zemi normálně v obchodech. Rafinovaně mate protidrogové detektivy tvrzením, že na obalu -
vypadá to na profesionálně balené zboží - pozor! - je napsáno "Pražské balírny - národní podnik". To musí bejt tedy pěkný stát! Když tam na obal píšou, kde to opium dokonce zabalili! Kde že to vlastně leží?
Káš se rozhodl k protiútoku. Zdrhnout z Československa a nechat se v Anglii zavřít za pašování opia v surovém stavu, jak byl obsah označen, to není žádný terno. Začal se tedy domáhat svědectví diplomatů státu, odkud, jak tvrdil, určitě nepravdivě, zdrhnul, neb tam byl údajně pronásledovaný. To tvrdil, když přijel do Velké Británie. A ti pitomci z přistěhovaleckého mu to sežrali. No, došlápneme si na panáčka!
Diplomaté z ono východního státu nejevili mnoho zájmu o nějakého emigranta, ale nakonec, úředníci Jeho veličenstva nejsou žádné housky, neradi odpornému protistátnímu živlovi dosvědčili, že u nich, tam někde na Východě, se mák - tedy původní surové opium - skutečně běžně prodává a dokonce prý se i veřejně konsumuje. Případ se zaplétal.
Toho si byli vědomi i soudruzi diplomaté. Při pokusu přesvědčit bdělé inspektory protidrogové brigády totiž tvrdili, což bylo přijato druhou stranou s naprostou nedůvěrou, že i ostatní středoevropské státy toto surové opium prodávají, používají a dokonce i sypou na pekařské výrobky!
Soudruzi tušili, že je malér. První nápad, obrátit se na soudruhy z ambasády NDR byl zavrhnut, neboť by to mohlo výt pokládáno za nějaké spiknutí z Východu, nedejbože s podezřením na KGB.
Nezbylo, než se s prosíkem obrátit na revanšisty ze západoněmecké ambasády. Ti bez velkého nadšení nakonec potvrdili, že i u nich se toto surové opium běžně sype na sladké housky a knedlíky (takové zvláštní koule z těsta, jak vysvětlovali), zvláště je toto surové opium oblíbeno v některých částech jejich spolkové země. Moc si tím nepomohli, protože Angličané mají rádi Němce jako voštinu… no tam, a aby jim tohle uvěřili, tak to už vůbec ne.
No nakonec Káše pustli. Neradi. A myslím, že je jim to dodnes podezřelé.
Ale i z toho je jasné, že ono na světě nic není tak jednoduché, ani bez problémů zvládat místní stravovací zvyky. Ale vy se určitě ptáte, kdy se dostanu k tomu co je v titulku. Už je to tady.
Ale to musíme z daleké Anglie hupky-dupky nazpátek do Rakouska na Bauernhof. Nebo někam na nějakou Hütte - tedy horskou chatu. Tam totiž, když máte známosti, můžete dostat k večeři (k obědu ne!!! ono se po tom s plným žaludkem blbě lyžuje nebo chodí po horách), takzvaný Bauernschmaus.
To není nic jiného než několik druhů masa - vepřové, hovězí i třeba králičí ohřáté a zamíchané v hrnci na sádle s knedlíkama. A se zelím. Ááááá, jásá postarší čtenář, to přeci není nic jiného, než čemu se u nás říkalo "mišmaš". Počeštěná němčina podle vzoru "Vánoce - Weihnachten". A pamětníci vědí že je to strašně dobrý. Když se to umí a to vepřové je domácí a zelíčko taky (někde ho Rakušáci dělají po moravsku zakvrdlané), to si pochutnáte!
Dneska vám to nikde v Česku v hospodě neudělají. Hygienik by jim to stejně zakázal.
V Rakousku vám to udělají. Pak si dáte jednu rakouskou "pilsen", aby to slehlo. A jde se spát, ale napřed se z balkonu, co mívají Bauernohofy před pohostinským pokojem, podíváte na alpské velikány a jak svítí měsíc a naproti na sjezdovkách popojíždějí rolby a svítí jako světlušky a konečně můžete jít spinkat. Kdyby toho zelí bylo víc, pootevřete si okno. V Alpách mají krásný čistý vzduch. To se to v tom tichém a čistém Rakousku krásně spinká! V Bauernhofu!
V nejlepším se má přestat. A tak já se na chvíli odmlčím, protože budu tuhle knížku dopisovat. A když to dobře dopadne, před Vánoci si ji budete moci koupit. Ne, že bych přestal psát, to ne. Ale musím vás trochu nalákat, abyste si tu knížku koupili až vyjde, ze zvědavosti, co tam je, co jste ještě nečetli. Takže se těšte, já jdu psát.
