Je mi jasné, že nemohu konkurovat Portwynovi a jeho kouzelným postřehům, tedy si nedělám žádné veleambice. Nicméně každý z nás má v paměti situace a výroky ze školních let, kterými alespoň občas bavil společnost. My jsme měli na gymnasiu sborník výroků pana ředitele, který se pilně opisoval a četl při každé jen trochu vhodné příležitosti. V rámci několikerého stěhování můj opis vzal za své, tedy musím spolehnout jen na svou chabou paměť.

Než se ale dostanu na našeho milovaného gymnasiáního pana řídícího, který si zachoval lidskou tvář i v době urputné normalizace, musím vzpomenout na léta základní školní docházky. A rovnou říkám, že jsme byli pěkní prevíti a je těžko pochopitelné, že nás naši kantoři nepozabíjeli.

S velikou úctou vzpomínám na naši učitelku ruského jazyka. V září osmašedesátého roku to rozhodně neměla jednoduché. Ale protože byla formát, dostala nás hned první hodinu. Stoupla si před tabuli a pronesla jen jednu jedinou větu, kterou nás přitloukla do lavic. Seděli jsme s hubami dokořán. I jazyk nepřátel musíme znát, byla ta věta. Je neuvěřitelné, že nikdo z nás, bylo nám necelých třináct, to nevyžvanil, dokonce ani doma. Byla to ruštinářka par excellence a rozhodně si na naši třídu nemohla stěžovat, že bychom její hodiny jakkoli sabotovali. Vím, není to veselá příhoda, ale musela jsem ji zmínit, nejen pro mne byla a je naše ruštinářka odvážná a rovná ženská. Za svůj postoj ke vstupcům byla „odměněna“ počátkem sedmdesátých let, kdy ji kolegyně udala.

Vzpomínám s úsměvem na normalizačního ředitele základky, který byl na svůj post dosazen snad pro své absolutní mimoňovství. Byl původně učitelem hudební nauky a pak mu zřejmě strana a vláda přidělila ještě dějepis, který naprosto neovládal. Neměli jsme ho rádi, protože jsme mu kladli za vinu likvidaci našeho báječného ředitele. Až po letech nám došlo, že nebohý učitel hudební nauky v tom byl v podstatě nevinně. Trápili jsme ho strašně.

Každou hodinu dějepisu měl poctivě slovo od slova napsanou na linkovaných, očíslovaných arších. Považovali jsme za svou žákovskou povinnost mu je řádně zpřeházet. Svůj výklad činil za pochodu mezi lavicemi a jeho zoufalství, když se vrátil ke katedře, aby si přečetl, jak má pokračovat a ve svých zápiscích našel naprostý chaos, bylo strašné. Mnohdy odcházel uprostřed hodiny, aby na nás ve sborovně žaloval svým kolegům. A jelikož jsou ženské od přírody ukecané, netrvalo dlouho a věděli jsme to. Za odměnu jsme pana řidícího zavírali ve třídě, vymontovali jsme kliku a čekali, jak dlouho mu bude trvat, než se dobouchá. Neměl nás rád a my jeho rovněž.

Stejně vstřícně jsme přistupovali k učiteli dílen, disciplíny dnes už neznámé. Nikdo z nás nechápal, proč se máme učit příkladně řezat dřevěnou desku na malé špalíčky daných rozměrů. Ten virvál, když jsme se uřízli, si pamatuji ještě dnes. Myslím, že šestadvacet let je dost dlouhá doba, abych směla prásknout, že to byla osmá A, kdo mu přirazil milovaného trabanta ke stromu tak, že bez pomoci nemohl odjet.

Kdosi pošlapal chlapecké záchodky. Vzhledem k tomu, že šlápota je vysoko a velkého rozměru, soudím, že to udělal někdo z vyšších ročníků. To bylo první ředitelské hlášení na gymnasiu. Pak po celé čtyři roky ná náš laskavý pan ředitel obveseloval denně svými velmi netradičními hlášeními. Prosím pány kolegy, aby se dostavili do ředitelny a pak zde společně počkáme, až zazvoní Ta Makovcová, to je moc slušná holka, ale ona kouří.

Pan ředitel si liboval v poplaších všeho druhu. Nejraději jsme měli chemický poplach, který znamenal, že prožijeme valnou část vyučování ve sklepních šatnách s pláštěnkami na těle a igelitovými pytlíky na nohách. Měli jsme toho pána rádi, byl rozkošně zmatený a rotržitý.

Vzpomínám, jak jsme se zachraňovali před kompozicí z latiny tím, že jsme řediteli vnutili, že od nás žádal donést ze sekretariátu SČSP bustu Lenina a tiskoviny. Přinesli jsme busty tři a tiskovin dvě tašky. Chuděra ředitel se nechytal, ale proti Leninovi si netroufl mít výhrady. Po pár dnech hlásil školním rozhlasem, že žádá, aby se studenti, kteří přinesli Leniny, dostavili do ředitelny a zjednali pořádek, že Lenini překážejí.

A jak se nám pan ředitel ztratil? Docela jednoduše. Ne, nebylo to kvůli těm Leninům. Naše gymnasium bylo na výměnném zájezdu v Berlíně, bylo nás jak psů. Pan ředitel měl od ženy úkol sehnat záclony. Sehnal, bylo jich na několik kufrů, špatně se transportovaly. Pan ředitel doběhl U-Bahn, když už tento byl v pohybu. Náš pan třídní si zoufal, nakázal nám vystoupit na další stanici a div že nás nenutil jít po kolejích proti proudu. Celkem rozumně jsme předpokládali, že pan ředitel dorazí dalším vlakem. Nedorazil. Nedorazil ani v dalších deseti. Pan třídní se nakonec odhodlal vyzvat zaměstnance U-Bahnu, aby nám pomohli. Dělali, co mohli a nakonec ředitele našli. Pravda, prožili jsme několik hodin na nástupišti, ale nakonec jsme ředitele, který nastoupil do vlaku, který jel opačným směrem, dočkali. Tragické pro pana ředitele bylo, že ve vlaku v rozrušení nechal koupené záclony, svačinu a mapu Berlína. Až do setmění jsme čekali, jak tragédie dopadne. Nakonec jsme se museli na nové záclony pro paní ředitelovou museli složit, nenašly se. Proto jsme neviděli museum s antickými památkami, ale bylo nám to docela buřt. Větší sranda byla s panem ředitelem, který se před odjezdem domů ovíjel záclonami a vypadal jak první milovník antické tragédie.

Na hranicích se nedělo nic, jelikož jsme cestou opili jakéhosi našeho diplomata, který pak v záchvatu opilecké velkorysosti vzal pod svou ochranu nejen záclony paní ředitelové, ale i všechny naše dárky.

Přeji vám krásné víkendové ráno bez zřetele na to, zda transportujete přes hranice kontraband nebo jen nůžky na drůbež.