Dlouho byl klid a najednou mi drnčel telefon. Umřel Däniken, takže volali stařešinu české sci-fi, aby se vyjádřil. Těžko vysvětlovat, že moje doména je sci-fi, kdežto záhadologie je cosi na pomezí prodávání deště, salonního kouzelnictví a šizení malých dětí, je to kulturní skořápkářství. Lidi ale pletou jedno s druhým a nic s tím neudělám.

Je dokonce možné, že jen málo dnes žijících Čechů má tak hluboko sahající soužití se záhadologií, jako já. UFO protkalo moji životní dráhu, když mi bylo asi tak pět. Pozor, je to důležitý údaj, protože se ocitáme v roce 1950. To byly pouhé tři roky od setkání Kennetha Arnolda s Neidentifikovatelným Létajícím Objektem nedaleko Mount Rainer ve státě Washington. Můj táta tenkrát nějak získal americkou brožurku o UFO. Ukazoval mi v ní obrázky a předčítal pasáže. Mně hořely uši a od té doby se o UFO a obecnou záhadologii zajímám. Pozoruhodné je na tom, že se „fenomen UFO‟ od té doby nezměnil. Je to pořád dokola. Někdo něco vidí a je to divné a potom to zmizí.

Zajímám a sleduju to jaksi s klinického zájmu. Podobně to mám se solární energetikou. Solární panely mě zaujaly někdy v sedmdesátých létech, tehdy to byly panely na ohřev vody. Zajímal jsem se, a v pátrání jsem dorazil až k odpovědnému muži v hloubi instituce, pověřené podporou technických inovací.

„Solární panely na ohřev vody jsou skvělé,‟ řekl mi ten pán. „Jděte do toho. Musíte si je ale vyrobit sám, z ukradeného materiálu.‟

Poděkoval jsem a odešel. V rozmezí tak asi pěti let jsem kontroloval, jestli se věci neposunuly. Neposunuly. Momentálně se zajímám o malé ostrovní elektrárny, ale ze všeho mi vychází, že je nejlíp si je udělat sám. Krást se dnes nemusí jako se muselo tenkrát v sedmdesátkách, protože nic nebylo ke koupi.

Dänikenova silná stránka ale nebyla přímo v UFO, ale v Mimozemšťanech. Taky je mám rád, vystupují v mých sci-fi pohádkách. Dospěl jsem k formulaci, že pokud jsou, nikdy se s nimi nepotkáme, protože kdyby to bylo technicky možné, už by tu dávno byli. Chvíli jsem na objev byl docela pyšný. Ale jen krátkou chvíli, do té doby, než jsem zjistil, že na to přišel už Enrico Fermi v roce 1950 a říká se tomu Fermiho paradox.

Můj zájem trvá, ale skepse už se asi nezbavím. Dokonce jsem navštívil planinu Nasca, milovanou všemi záhadology. Nechal jsem se nad ní povozit letadlem: stojí to pár šupů, jsou na to zavedení, občas spadnou. Obrazce jsou celkem mrňavé a ne moc zajímavé. Ostatně je uvidíte, kdybyste si postavili trochu vyšší štafle. Takže z mého pohledu je na záhadologii skutečně záhadné jen to, jak je pořád stejná, nic se v ní nemění a je to pořád dokola.

Proto je dobře se držet prokázaných skutečností. Jako třeba že je Země placatá a netočí se. To je přece nezvratný fakt. Kdyby byla kulatá, lidi na druhé straně by spadli!

Psáno jako Poslední slovo, Lidovky.cz