Budete-li v květnu donuceni někým blízkým stát se výletníkem, přijměte pár vágních tipů, kam se vrtnout, a vzpomenu Karla Hynka Máchu, který si, jak víte, kreslil navštívené hrady.

Nejezdil pod ně ale automobilem, ten patrně nechával v garáži a dal přednost výletům „pěšourem“. Například na Bezděz, což je hrad z nejpůsobivějších, i když původně klášter. Nejspíš působí na čidla i z toho důvodu a vystupuje vysoko nad roviny, do mraků, a všimnete si zdejších buků. Kdo na Bezděz nikdy nevylezl nebo nevyskočil, bude sice taky Čech, ale ošizený.

Mácha, to si dnes ani neuvědomujeme, aplikoval při kreslení hradů dalekohled, a to není jen případ Bezdězu. Objekty jeho výtvarných děl bývají až dvakrát větší než okolní krajina, a jak píše Miroslav Koloc v knížečce Rozčilené cesty (1998), muselo se během pozdějšího fotografování z míst, odkud Mácha kresbu Bezdězu tvořil, použít širokoúhlého objektivu s dvojnásobným oddálením, aby se šířka krajinného záběru ztotožnila s obrázkem. A pokud měly na fotografii stát Malý i Velký Bezděz a pokud měl být hrad velikosti srovnatelné s Máchovým náčrtem, výzkumníci museli použít teleobjektiv s dvojnásobným přiblížením.

Kopii kresby ale nedostanete, Mácha byl kreativec a hrady občas předvádí pouze v jediné kresbičce a z více stran najednou a vynáší vnitřní stavební detaily na vnější stěny! Kreslil, kráčel krajinou, opět čáral, ale přidával vidění do původní kresby, i vznikl průnik obou pohledů.

Teprve nedávno přibyly nahoře na Bezdězu splachovací záchody a za Máchových časů byl hrad zpustlý. Roku 1783 totiž „pokrokový“ Josef II. zrušil zdejší klášter a prázdné zdi se začaly drolit i díky tomu, že místní potřebovali stavební materiál. Nějaký fiškus také odkryl vchod do krypty v kapli, kde byli pochováni mniši, a vyházel kosti z rakví, což se muselo stát jen těsně předtím, než tam Mácha prvně vystoupal. Jeden kamarád mi vážně říkal, že kostry vytahal až sám básník, ale to je ubohá představa. Jak víme, v létě 1833 mířil Mácha k modravým Krkonoším a Bezděz ctil jako význačný bod té pouti, protože ho (slovy Jana Čáky v albatrosí knize Poutník Mácha) „přitahoval jako jantarová hora“.

Prvně tam byl už 2. srpna 1832, ale tentokrát došel na hrad při západu slunce a poznamenal si: „Sám na noc ve zříceninách. Tišeji a slavněji lesy hučely, z dálky pes a houkání. Mnohý list letěl dolů, aby zemřel mezi polním kvítím.“ Napsal povídku Večer na Bezdězu a definitivně ji dopracoval zjara 1834. „Doleji stálo někdejší vězení krále Václava,“ připomíná historickou realitu. „A po levé ruce stálo po hoře dolů čtrnáct nově bílených kapliček, při kterých poutníci na křížové cestě vykonávají pobožnost.“

Kdysi jsem ještě jako kluk navštívil Bezděz při autobusovém výletě účastníků takzvané Šrámkovy Sobotky a udělal na mě taky dojem a táta na tom trval, takže jsem taky kreslil, ale nestačil to a obrázek nikdy nedokončil, což mi otec s odstupem smutně vyčetl. „Malíř nebudeš.“ A já ten Bezděz doporučuji a „Máchův kraj“ taky, ale víc Český ráj… a osobní maximum půvabu umístil bych letos do následujících jeho bodů: Šolcův roubený statek v Sobotce, zámek Humprecht, údolí Plakánek, hrad Kost, pak i planinka, kde stávala vznosná Semtinská lípa, Trosky, Jičín. Tečka. Nic víc. Například do tamních Prachovských skal už asi nikdy nepojedu, ačkoli jako dítě mě fascinovaly. Ale Trosky a Bezděz a Kost jsou místa, kde byste měli chvíli žít, aby teprve ztrácely máchovský pel. Namyšleně tipuji, že u mě by ho ani pak nepozbyly. A Jičín? Je to město a někdo mi řekl, že tam „celkem nic není“, ale to je blbost a podloubí na tamním náměstí budu vždycky vnímat očima „rumcajsího“ spisovatele Václava Čtvrtka. Za kopec snů mám Zebín a jinak to je, vlastně bylo, území Albrechta z Valdštejna a jistě, byl nejen bohatec a vykuk, ale také zlosyn, jenže fascinuje a tady mocně budoval a zapsal se i dobře.

Do toho Šolcova statku - v Sobotce – vás, dodávám, možná nepustí, ale zkuste to a třeba vás syn původního majitele a roztočologa Karla Samšiňáka provede (jansamsinak@seznam.cz). Ve vysokém sále místního Humprechtu se zase dá krásně zpívat. Zpívali jsme kdysi i pod Semtinskou lípou. Stála mezi Sobotkou a Kostí a viditelná právě až z Bezdězu a Krkonoš, jenže ta odkrytost se jí stala osudnou a 27. května 2000 ji porazila vichřice. Dnes už tam není ani toto torzo: Semtinska lipa (2) - Semtinská lípa – Wikipedie. A není jen Český ráj, samozřejmě. Osobně však mám v Čechách a na Moravě už jen dvě oblasti, které s ním srovnávám, a to je Znojmo a oblast okolo Lázní Kynžvart a Mariánek, kterou si čistě mimochodem na stará kolena vybral k životu spisovatel Vladimír Páral; takže ho tu můžete potkat.

Co se týče Znojma, má výhledy a řeknete „výhledy maj všude“, ale Znojmo je zvláštní unikát a vhledy do prostoru nad stráně fascinují. Měli byste tam zajet svým rollsem či vláčkem a žít tam minimálně týden a nikdy nezapomenete.

I Kynžvart je místo, kde „dohromady nic není“, ale to samozřejmě představuje omyl a Slavkovský les a jezero Kladská prostě nelze ignorovat. Svět pro sebe! Jehličnatá příroda, která se vás dotkne. Nepopírám, že je to prima i v Karlových Varech, a když vám tyto tipy nestačí, asi už musíte do hor, ony zbyly, a Krkonoše samozřejmě ohromí každého, ale to už bude kapinku sport; nic proti sportu.

Co se týká „protilehlé“ Šumavy, je, bylo a bude X jejích ctitelů včetně Josefa Váchala, ale jeden člověk mi nedávno úplně vážně povídá, že „tam“ vždy dojde k Černému jezeru, pak ještě dojde od Černého k Čertovu, no, a pak se vrátí na parkoviště a jede domů. „Mně to stačí.“

Nejdřív jsem se urazil, ale pak mi došlo, že má ten člověk hezký kus pravdy. I hezký štráfek přírody. Můžete totiž být už starší důchodce a tohle je jeden z nejpoklidnějších receptů pro Šumavu. Vodorovný. A proč pořád hledat jen vrcholy hor a zrovna mě nenapadá žádné další „super“ místo v Čechách a na Moravě, když tedy nepočítám okolí Karlštejna a staré centrum Olomouce anebo Telč, což se respektovat musí, ale chci dodat, že to je fajn i na Petříně a Zámeckých schodech, v Chotkových sadech a ve Stromovce, v pražské zoo, v Šárce anebo v Prokopáku.

Kam jet za hranice, nedá se vypsat.

ZEBÍN. Dle Václava Čtvrtka se v boku Zebína nejedná o starý lom, ale o výsledek kýchnutí obra.

Zebín – Wikipedie