28.3.2024 | Svátek má Soňa


ÚVAHA: „Buď sám sebou“ aneb Jedna šmírácky knížecí rada

8.7.2022

Slyšeli jste to kolikrát. „Buď sám sebou, budeš tím v cajku.“ Hm. Je to knížecí rada, protože toužíte-li vyvraždit sněmovnu, nebudete v pohodě ani vy, ani sněmující, ani jejich milenky, ani jejich děti, ani jejich ženy; koneckonců nebude nadšena ani policie, i když bude mít díky vám náplň práceJ.

Tak to byl humor. Ale předpokládejme, že jsou vaše výchylky (či úchylky) ještě v normě. Anebo ne? Je totiž otázka, kdo stvořil etalon. Vy sami? Tak to bude určitě moc benevolentní; na prd.

A tak to radši vezmu podle sebe. To nikoho neurazím. Sice to bude subjektivní, ale co není nakonec subjektivní, že? I mrknu do svého nitra a po X desetiletích se zkusím analyzovat. Amatérsky? Ho-ho! Podle Freuda, podle Adlera a vůbec nejradši dle Junfa či Neffa. Především ale podle sebe. A tak se ptám. Jsem něčím jiný?

No… Ani bych neřekl. Ale… Prostě to ze sebe vytluču. Musím nějakou výchylku najít, takže si rovnou řekněme, že jsem voyeur. A neříkám to náhodou. Kritik Krejčík totiž jednou napsal do Tvaru recenzi na mou knihu Lektorka z galerie na rohu, ve které opěvuji jistou Alešku Čeňkovou, no, a tenhle Krejčík hned úvodem prohlásil, že se autor očividně domnívá, že líčí lásku, ale tak to není, protože lepá hrdinka se mu pouze líbí. Oblizuje si ji očima, o jejím nitru ale ví kulové. Rezultát? JE VOYEUR. Ne milenec. Voyeur, aniž si to uvědomuje.

Zamyslil jsem se a částečně dal Krejčíkovi za pravdu. Něco na jeho postřehu bylo. Ani by mi nakonec nevadil. Lásky jsou různé. Postřeh by mi nevadil, kdyby pan Krejčík v té recenzi věnoval pozornost i ještě něčemu jinému. Kloudnějšímu. On si ale řekl „a to stačilo“.

Napsal tu recenzi spíš jako Freud než jako literární badatel. Už jsem se však uklidnil. A ve skutečnosti a samozřejmě voyeur jsem. Ne ale v typickém smyslu slova.

Voyeura si představuji dejme tomu jako spisovatele Bukowského, jehož známý hrdina Chinaski (autorovo alter ego) říká někde na poslední straně knihy Poštovní úřad smíšenému páru: „Ale jo, smíte u mě přespat. Budu se moct koukat, jak se milujete?“

Sám bych jim nechal ložnici a počkal bych, až za mnou někdy ráno přijdou. Nebo nepřijdou. Ale já je ubytoval a řeč bychom proto dát mohli, ne?

Ale citové vztahy je zbytečné takhle obecně rozebírat. Už proto, že se rapidně mění a vyvíjejí s věkem. Ó, když mi bylo sladkých 24 let, měl jsem v práci kolegu a ani jsem s kýmkoli nechodil. On ano. Ne že by nebyla u mě žádná láska k dívce v sedmnácti, ale vzala si jiného. A proč? Dnes vím, že i proto, že jsem se takřka nesnažil. A styděl. A měl za málo atraktivního. A nevzal věc do vlastních rukou. A stačilo jedno odmítnutí a po roce ještě jedno a byl jsem si jist, že tato má láska provždy zůstane nenaplněna a nikdy už tak mocná nebude, nemůže být. To si v osmnácti myslíte často! A byl jsem dlouho nezralý a mladý a jednou jsem kolegu z práce provázel od vlaku, když zmizel. To mi bylo těch 24. Kde je? Strnu. Otočím se, čučím, na peróně se obemykají těla. On, jeho dívka. Tu jsem… Předtím znal z fotky. Tohle bylo jiné. Úplně. Když se dolíbali, oba současně se na mě podívali. Přitom se drželi za ruce. Brali taky kupodivu jako samozřejmost, že půjdu kousek s nimi. A otázka?

Zamiloval jsem se do kamarádovy holky, anebo do jejich lásky? Samozřejmě za B. Do lásky. Právě v tom smyslu jsem se i stal voyeurem. Ničím víc. Ani ničím méně. Šel jsem vedle nich a nemusel se na ně dívat, vůbec, ale přesto bych řekl, že jsem voyeur byl. Ani na vteřinu jsem nechtěl, aby se rozešli. Naopak. Bylo to teď lepší, než jen s kolegou a kamarádem. Bylo to asi lepší, než i jenom s ní. Tak očividně přece milovala jeho, že přes to „nejel vlak“. Pak… Platonicky a nijak jinak jsme kamarádili několik let.

Vyhovovalo mi to? Takřka stoprocentně. Byl jsem šťastný? Na to neumím jednoznačně odpovědět, protože jsem určitě i trochu trpěl. Občas. Ale zpětně… Zpětně mi to připadá jako jedno z nejkrásnějších období života. Mezi pětadvaceti a třiceti. Bral bych to zpátky.

Zvláštností bylo, že jsem měl potřebu si všechno zapisovat. Ale ne pro knihu. Na motáky, papírky, doma se mi to kupilo. Kdybych o všech našich stycích nenapsal, asi bych se zbláznil. Když jsem ale zaznamenal detaily každého setkání, dodalo mi to sílu. Obrodilo mě to. A teprve po desetiletích člověk vyloví ze všeho jeden jediný večer, kdy byl podobný vztah nejvýš. A nejhezčí. To máte třeba splín, i zavzpomínáte, ale nevybavíte si úvodní setkání na nádraží, nýbrž pozdější. Před koncertem rockové skupiny. Tam jsem čekal na pařezu. Pak přišel on. Přišla ona. Šli jsme do amfiteátru. Sedli jsme si na deku na přední lavičku, ona se samozřejmostí mezi námi. Někdo šel pro pití. Vnímal jsem její dlouhé vlasy a prima bylo, že jsem byl docela hezký kluk (aniž jsem si to bohužel připouštěl) a že jsem ani jednomu nevadil. Nijak zvlášť jsem si přitom neprohlížel ani jeho, ani ji. Přesto bych se nazval voyeurem. To mi bylo pětadvacet. V létě 1989. Napsal jsem - skrz ten vztah – i příběh o následujícím převratu, ale teď přeskočme roky. Je mi skoro třicet, potkám herečku, připadá mi právem krásná, reaguje na mě, chodíme spolu. Na podzim sice dostanu košem, ale objeví se jiná žena a najednou čekáme dítě: vše je nově osvětlené. Celý svět. Za šest let Lída bohužel zemřela a vynechám i roky až do chvíle, kdy mi je Kristových 33. Pracuji sice v muzeu, ale za bezpečnostní agenturu. To mi poradil kamarád Marek. Jsem tedy v muzeu, i když na poloviční úvazek, a uplyne půl roku, když mi zničehonic dojde, jak se nudím. Jak jsem byl naivní, když jsem si představoval… Ale nic! Je neděle, jaro 2010. Nikdo po mně dohromady nic nechce a říkám si: „Jak to dnes vydržím?“ Vtom se otevřely těžké dveře muzea, vešla devatenáctiletá servírka zdejší kavárny a já to „dítě“ poslední měsíce ignoroval. Občas se okolo mě mihla, ale obíral jsem se nesmrtelností chrousta. Myslel jsem na knihy. A teprve den před nedělí (ano, sobota) jsme dali prvně řeč. Zjistil jsem, že s kýmsi chodí, a pamatuji si, jak se mi poprvé zalíbila (voyeur!). A myslil jsem si (přísahám): „Toho jejich vztahu bych se nikdy ani nedotkl.“

Uplynula noc. Další den dopoledne Jorika onoho kluka do muzea přivedla z tepla a kráčeli ke mně. „Dej nam klíče!“

„Jaký klíče?“ Až do té vteřiny jsem se nudil.

„Od kavárny.“ Byla jejich. A já: „Ale v neděli bývá zavřeno.“ „Dneska ne.“ Protože mu chtěla ukázat, že je tu někdo (já), kdo o ni projevil zájem, a souběžně mi chtěla ukázat, že má tak „super“ kluka, že se mohu klouzat halou.

Je zcela jedno, zda jsem do kavárny zašel za nimi. Později samozřejmě ano. Je taky zcela jedno, jak hodně jsem se na ně koukal, protože pohled hrál jen část role. Hlavně hrálo, že existovali. Byli. Zrovna jsem se cítil sám, když zničehonic vstoupili a usmívali se. Drželi se za ruce? Dotýkali se jenom hřbety rukou? Šli kousek od sebe? Nemám ánung! Je to však jedno. Protože mě oslovili - jako solný sloup -, sebrali mi klíče, zašli se svým vztahem za roh. Neviděl jsem je moc, ale stejně byl pak spoustu let jejich voyeur. Psal o nich a psalo se mi to tehdy samo. Neměl jsem plán, anebo krajně hrubý. Musel jsem to psát. Zdálo se mi, že musím. Něco z vylíčeného jsme všichni tři zažili, zbytek jsem vysnil. Zpětně vím, že jsem se často i trápil, ale… Bral bych ty roky. Taky ty. Bylo to další nejkrásnější období, a když mi je někdy blbě, tak si řeknu: „Když vstupovali z horka do chladu muzea. Ke mně. To byla chvíle. Jako setkání na nástupišti. To bych po smrti chtěl občas zažívat.“

Měl jsem je oba rád, ale každého samostatně daleko méně. Rád jsem měl tu lásku mezi páry. Jako voyeur neviditelného. Chtěl jsem, aby jim to klapalo, a někdy si dnes řeknu: „Proč je tedy nemám?“

Nevím, ale posléze se rozešli. Ti i ti. Každý ze čtyř si našel nového partnera a mé páry jsou navždy leda v mých příbězích. Vzpomínám, když mi je mizerně, a nečtu po sobě ty povídky, jenom si je představuji. Ony klíčové momenty. Nástupiště. Amfiteátr. Setkání u ohně. Vstup do muzea. A můj starší kamarád Standa Bukovský tomu říká „dělat křena“, ale tak to necítím. Vnímám X nuancí a… A někdo řekne: „Ty ses - nevědomě - cítil jako jejich dítě?“

Není to tak. Anebo jsem četl jednu knihu Radky Denemarkové o režiséru Petru Léblovi a je tam scéna, kdy má Petr na návštěvě smíšený pár, přátele, a hraje, že je jejich babička; nese jim i večeři. Tak to cítil, ale já nic podobného. Proč taky tak složitě? Nenapsal snad Dickens i román Náš společný přítel? A nenapsal Shakespeare i sonet 42? Ten jsem i užil jako motto jedné své knihy, jenže ani jeho sonet mě nevystihuje. Je takřka bisexuální, ale já jsem jednoduše „jenom“ jejich přítel. Kupodivu si to dnes většina lidí nechce či neumí představit, i když je fakt, že o něčem podobném čítáme - a vídáme i fimy: příkladů bezpočet a vzpomenu aspoň na Irvingův román Svět podle Garpa. V jednu chvíli se tam Garpovi seznámi s jistým Harrisonem, načež dumají právě nad vztahem ve třech. Vztahy čtveřic jsou, uznávám, možná běžnější, ale taky snáze selžou. Tak či onak jsem se spousty let cítil jako specialista na vztahy dvou mužů a ženy a zrovna si v tomto ohledu vybavuji filmy Farář u svatého Domika (1944) a Tekuté zlato (1940); schválně se na ně někdy mrkněte a vzkažte mi, kdo tu - jednoznačně - hraje toho křena, jak by řekl Bukovský. Nebo to rovnou povím sám. Ve Faráři je to - svým způsobem - Bing Crosby:

Farář u svatého Dominika (1944) | ČSFD.cz (csfd.cz)

a v Tekutém zlatě (1940) Spencer Tracy, který je na tu pozici stavěný zcela věrohodně:

Tekuté zlato (1940) | ČSFD.cz (csfd.cz)

Ze seriálů je pak tou cestou jednoznačně budován Randall a Hopkirk a předtím už filmy jako Topper (Přátelé z onoho světa). Ale prr. Stárnete, trochu se přece měníte a možná okoráváte a najednou si můžete připadat „v podstatě normální“, jestli tedy nějaká normalita ještě existuje a pokud má „výšku“ o normálnostech mluvit. Často pak „najednou“ potkáte „tu pravou“ a všecky výše nahozené teorie vám vedle ní přijdou směšné. Už je neřešíte. Ale… Ale hovořím o sobě. Jiní to mají určitě jinak a tráví život v provokativním stylu dál. Do smrti. Abych ale nebyl hollywoodsky bulvární, skončím klasikou. Utrpením mladého Werthera. Určitě jste to… nečetli a možná vás teď i odradím, když prozradím, že je to příběh v dopisech.

Asi ale víte, že je Werher (modrokabátník) zamilovaný po uši do Lotty, ale jeho láska už miluje jiného. Werher se s nimi smí leda kamarádit a nikdo mu nic nedělá, ani její partner, ale nějak mu to přesto nestačí. Spáchá sebevraždu.

Vzpomínám si, že jsem to dočetl ohromeně, načež jsem knihu okamžitě zatoužil „moderně“ přepsat. Jak? Už přesně nevím, ale končila by smírně. Jasné, jak. Kamarádili by spolu.

I dnes, po tolika letech, mi to tak připadá jako rozumné a nehysterické řečení pro romantického Werhera, ale…Ale jsem voyeur, že, a když ten román prvně vyšel, muži skutečně sebevraždy páchali. Za druhé si to soustředěně přečtěte. Zaručuji vám, že je to tak věrohodně a sugestivně podáno a uděláno, až se té sebevraždě ani nebudete divit.

Několik dlouhých minut ne. Ale také magie mistrného vyprávění pohasíná a... „Hlupec, Werher,“ řeknu si vždy. To jenom Goethe, génius, by nás málem dopravil na onen svět.

Ale mě ne. Jsem voyeur:-).