Do Prdele Zakopané za mého mládí přijížděl potulný zubař každé jaro. Tehdy ještě v obci nebyla zavedena elektřina a zubní vrtačka byla na nožní pohon. Hlavně proto jsme chodili k zubaři po dvojicích. Jeden seděl v zubařském křesle jako pán a druhý se vyšvihl do sedla bicyklu a pedály poháněl vrtačku. Otáčky byly přímo úměrné intenzitě šlapání. Katastrofa nastala, pokud jezdec pod dojmem toho, co vidí, omdlel a do sedla musela nasednout dýchavičná zdravotní sestra. Tehdy měli starší, silnější a otrlejší bratři cenu zlata. Já, ani můj kamarád Mike jsme sourozence neměli, a proto jsme hned po oblevě trénovali na kole krátké spurty i dlouhé úniky pelotonu.

S elektrickou zubní vrtačkou mě seznámil až vojenský zubař přezdívaný Postrach. To už jsem měl se zuby takové potíže, že pokud by nešlo o tak potřebnou součást těla, bylo by rozumnější je vyhodit a začít znova. Vojáci s bolestí zubů riskovali prokurátora a během víkendu na otočku odjížděli na tajňačku ke svému zubaři v místě bydliště. Postrach si tak žil v pohodlí a klidu. Já byl zřejmě jeho první zákazník po několika týdnech. Měl jsem zpanikařit už při vstupu do nevytopené přízemní ordinace. Sestra otevřela okno, aby vyvětrala zatuchlý vzduch a utírala prach ze zubařského křesla a vrtačky. Nástroje dezinfikovala lihem. Tím byl dezinfikován i Postrach. Došel ke mně pomalým krokem a opřen o křeslo propátrával chrup. Díru po vypadlé plombě našel celkem snadno už po několika minutách.

Začal lešením. Základy v puse mi postavil pevné, pravděpodobně se připravuje k těžbě ropy. Mně bylo jasné, že narazí po metru vrtání maximálně na bioplyn. Další práce pokračují bez ohledu na sténání, praxi zřejmě získal při vrtání hlubokých studní na Sahaře či při vyslýchání zajatců na Blízkém východě. Bolestí chci zatnout zuby, ale ocelová konstrukce to nedovolí. Zatínám alespoň oči, pěsti a chodidla. Prohnul jsem se do luku a on mi, pro pořádek, klekl na břicho, abych sebou tolik nešil.

Že je to chlap plný síly jsem poznal za malou chvilku. Krouživým pohybem mi vylomil zadní polovinu stoličky a jak padal za zubem, provrtal i jazyk. Několikrát, než se mu podařilo vstát. Bolestí jsem skrčil nohy a reflexivně vykopl. Bohužel jsem se trefil do Postrachovi do pozadí a odeslal otevřeným oknem na chodník. Naštěstí byl ten typ, kterého když oknem vyhodí, tak se vrátí dveřmi.

Ven jsem byl následně odeslán já, abych přišel, až přestanu krvácet. Vlastně jsem měl štěstí, že šlo o spodní zub. Podobné nedopatření při ošetření horních zubů mohlo mít za následek, že by se Postrach stal na několik minut neurochirurgem.

V odpoledních hodinách se rána trochu zatáhla, a i zubař částečně vystřízlivěl. Na stůl si rozložil náčiní, prý ho dostal upomínkou při návštěvě Iráku od přítele a mentora Saddáma, na dvorku spokojeně předla míchačka a sestřička se připravovala s kolečkem na betonáž. Pro pořádek na závěr otvor upravil sbíječkou a začistil úhlovou bruskou. Výsledný tvar železobetonu uhladil ocelovým hladítkem a rekonstrukci zakončil dvojitým nátěrem Balakrylu. Mám štěstí, že jsem relativně mladý, u starších používá místo betonu sádru či tvrdé dřevo.

Teď už se zubařů nebojím. Zvykl jsem si. Zvlášť teď, v letech, kdy už mám víc doktorů než přátel. Moje současná zubařka nemá o pacienty nouzi. Občas se otevřou dveře, z ordinace vytančí do plné čekárny pacient, pozdraví partu, a ještě zůstane na kus řeči. Vládne uvolněná atmosféra prosycená přátelstvím a sladkou vůní rajského plynu. Mnozí z nás se staví na dentální hygienu, běžnou prohlídku či jen tak. Zuby mám běloskvoucí, zářící tak, že si v noci musím ústa omotávat šátkem. Jak je otevřu, prý jako baterkou svítím spící malžence do tváře.

Tímto zdravím paní doktorku. Mám jí rád, i když ona mě má asi za poseru. Moc se mně líbí, že si nikdy, ale opravdu nikdy, u ní v křesle nevzpomenu na Postracha.