Být mladý a zamilovaný je krásné. Užívejte si to plnými doušky. Tedy, pokud vám nevadí, že vás okolí považuje za blázna. Půjdete na nervy všem, a ani si to neuvědomíte. Anebo vám to bude jedno. A přesně v tomto stavu jsem se rozhodl, že požádám Elenu o ruku. Na Valentýna.

Plán byl neprůstřelný. Procházka romantickou starou Prahou, a jako grandiózní finále večeře při západu slunce. Překvapením měl být zásnubní prstýnek a žádost o ruku. Zlatý hřeb celého dne zařídil strýc Bonifác, pracující u říční policie Praha. Objednal nám večeři v plovoucí luxusní restauraci, kdy se během plavby po Vltavě podává za zvuků živé hudby výborné jídlo a prosklenými okny lze pozorovat z tepla panoramata Prahy z neobvyklé perspektivy. S personálem dohodl, že do dezertu pro Elenu schovají zásnubní prsten. Diamant měl sice jen zlomek karátu, ale stál mne měsíční výplatu a ještě jsem si u Bonifáce musel půjčit.

Má nastávající se doma svěřila a její matka Drahoráda se rozhodla, že ona u toho musí být také. I s manželem. Co neuvidí na vlastní oči, to neexistuje. A třeba pomůže mladým radou či skutkem, pokud nepůjde vše podle plánu. V hodině H oba pozorovali nábřeží, potají a z odstupu, jak přicházíme k restaurační lodi. S prostou strategií se nenápadně nalodit též.

S čím nepočítali, byl strýc Bonifác. Vlastně jen viděli, jak k molu vedle lodní restaurace přirazila policejní loď a my na ní nastoupili. Zda dobrovolně či v želízkách, to nerozeznali. Odrazila od břehu a Drahoráda byla postavena před Sofiinu volbu: skočit do řeky a zachraňovat dceru před kriminálem, či raději dvě večeře před propadnutím.

Pobyt na výletní lodi trvá dlouhé tři hodiny a strýc Bonifác nám chtěl navíc dopřát i nevšední zážitek jízdy po Vltavě v rychlém motorovém člunu. Po hodině letu nad hladinou jsme přirazili k dávno již plovoucí restauraci a my na ní přestoupili. Večeře byla v plném proudu. Až sem šlo vše podle plánu. Dál už ne. Náš rezervovaný stůl byl zabrán, jídlo snědeno. Drahoráda si utírala mastná ústa a Oskar, k nám otočený zády, do sebe klopil poslední zbytek vína z lahve.

„Kde se tu berete?“ zeptali jsme se dvojhlasně.

Skorotchýně vzhlédla. „No konečně! Kde se couráte? Viděli jsme, jak vás sebrala policie! Říkala jsem si – nojo, Vendelín, určitě něco provedl. Přece nenecháme jídlo propadnout?“ Vzpouzejícímu se manželovi Oskarovi nařídila, že se bude vydávat za Vendelína a ona se stane Elenou. Plán jí samozřejmě vyšel, nikdo se nepozastavil nad poněkud životem ošlehanými milenci.

Podíval jsem se na stůl. Byl prázdný. Snědli předkrm. Snědli hlavní chod. A právě dojídali...

„Kde je dezert?“ zeptal jsem se přiškrceným hlasem začínajícího zkrachovalce.

„Ale, prosím tě. Ten kuchař by zasloužil vyhazov. Představ si, že do bábovky zapekl nějaké svinstvo! Málem jsem si vylomila můstek!“

„A ... co se s ním stalo?“

„No co asi? Šla jsem to vyhodit rybám,“ řekla a dloubla loktem do Oskara. „Měli jsme štěstí, táto, že nás nezatkli za výtržnictví. Personál na nás zíral, asi nic podobného ještě neviděl. „

Díval jsem se na ni. Pak na Elenu. Pak na černou hladinu Vltavy, kde někde v bahně ležely mé úspory.

„To svinstvo byl zásnubní prsten,“ řekl jsem do ticha.

Chvíli bylo ticho, jen Oskarovi zaskočila oliva. Elena vykulila oči. Drahoráda se na vteřinu zarazila, pak pokrčila rameny a s ledovým klidem prohlásila: „To si mi měl říct dřív. Aspoň tě to motivuje, Vendelíne a vyděláš na lepší. A hlavně – příště ho nedávej do jídla, není to hygienické.“¨

Ten večer jsem se naučil přísloví: S Drahorádou furt ve střehu