„Komunismus nastane, až budou pomeranče stejně drahé jako brambory.“ Nebo: „Nesahej na svítící žárovku, spálíš se.“ Tyhle pravdy jsme uznávali před padesáti lety všichni bez rozdílu. Jenže nikdo nepředpokládal, že brambory budou stejně drahé jako pomeranče. A úsporné žárovky budou na omak studené. Svět se změnil. Co se nemění, je moje láska k dobrému jídlu.

Tchýně Drahoráda má spoustu nectností, ale její kuchařské umění je jedním slovem skvělé. Práce u malženčiných rodičů až na výminku plánujeme tak, abychom si pokaždé užili labužnicko-opulentní víkend. Tentokrát je situace jiná. Přijíždíme v sobotu dopoledne jako obvykle, ale dnes je v popředí zájmu tchán Oskar. V pátek večer se vsadil v hospodě. Pod vlivem tučné výhry, alkoholu a feromonů krásné Jaruny. Že si dokáže dát, podobně jako ve filmu, žárovku do pusy. Vyhrál, zinkasoval výhru. Ale i v sobotu ráno mu pořád čouhá závitem z huby ven.

„Když je blbej, ať si počká do pondělí, přece nebudeme o víkendu jezdit po doktorech,“ zlobí se Drahoráda. „To ho odnaučí se sázet.“ Pod vlivem chlapské solidarity vezu Oskara do blízkého města na pohotovost. Doktor se dlouho snaží žárovku vypáčit, i porodními kleštěmi, ale žárovka klade větší odpor než novorozeně. Oskar je fajnovka, omývá si i banán po oloupání a já si umiňuji, že mu prozradím, o jaký nástroj jde, a kam ho doktor strká obvykle, až při vhodnější příležitosti.

Nakonec použije injekci na uvolnění svalů. Ta má za následek celkové povolení čelisti, porod skončil, žárovka je venku. Jen Oskar nemůže zavřít pusu a vypadá, jako by se všemu divil. Přivážu mu spodní čelist k hlavě šátkem a uzel schovám pod klobouk. Doktor je známý z hospody, už včera večer Oskarovi říkal, že se brzy uvidí.

Vracíme se, Oskar vystupuje z auta s omluvným výrazem a už se na jeho místo se cpe strýc Bonifác. Je nepoučitelný, chtěl to zkusit také. Jsem konsternovaný, vůbec se mi nechce navštívit pohotovost ještě jednou. Bonifác není schopen mluvit, jen na mě poulí prosebné oči. Teprve Drahorádin přibližující se křik mě zlomí, jedeme. Za doktorem už si půjdeš sám, já mám i tak z ostudy kabát, jaké poděsy mám za příbuzné. Bonifác slíbí cokoliv, hlavně, aby se roubíku zbavil. Zákrok proběhl celkem rychle, doktor má už cvik a nezdržuje se pokusy. Za čtvrt hodiny je Bonifác zpátky v autě, dokonce má čelist obvazem přivázanou ke zbytku hlavy. Odjíždíme, ve zpětném zrcátku vidím doktora ve vchodových dveřích, jak nás pozoruje.

Konečně jsme zpět a těšíme se na oběd. Drahorádu nacházíme v kuchyni u zdi. Hlava jí září rudě jako bludička na hanbě. Tchyni celá komedyje zaujala natolik, že se rozhodla zúčastnit též. Celé si to promyslela a naplánovala. Použila úspornou žárovku. Asi předpokládala, že je úspornější i prostorově. Aby žárovka dobře klouzala, namazala si ji sádlem. Stojíc na židli, odšroubovala stínítko nástěnné lampy a našroubovala mastnou úsporku. To pro případ, že by se musela vzepřít proti stěně oběma rukama. Oskar ji zastihl, až když už žárovku spolkla a marně bojovala jako ryba na háčku a nemohla se osvobodit.

My ji nacházíme svítící, úsporná žárovka je stejně chladná jako prdelka svatojánských broučků. Svítí snad i očima, nebo alespoň se jí lesknou brýle. Rozzuřený Oskar rozsvítil a odešel se uklidnit na zahradu. S lahvovým pivem, co saje brčkem, ještě mu nezačaly fungoval svaly na puse. Je jasné, že do hospody už nikdy nemůže. Tohle se rozkecá a z něj je ode dneška abstinent.

Drahorádu zhasínáme. Opatrně ji odšroubujeme a z nejhoršího otřeme od mastnoty. Moc se jí nechce, ale i s úsporkou bude muset za doktorem. Přijíždíme na pohotovost, je nás plné auto, tohle si chtějí užít všichni. Je zavřeno, jen ubrečená sestřička zametá hlínu na podlaze.

„Pan doktor musel odjet na pohotovost,“ říká. „Měl v puse žárovku, zrovna jako vy. Když jsem mu říkala, že pohotovost je přece tady, hodil po mně asparágus.“

Od té doby, vždy když měním žárovku, mám takový neodbytný pocit…