Příběh začal jako běžná pouliční krádež. V Itálii, v Římě. Tchyně Drahoráda se zúčastnila zájezdu pro seniory do Věčného města, pořádaného farním společenstvím. Z autobusu vystoupilo přibližně dvacet fialových hlav a o poznání menší počet pleší. Ne každá přijela s manželem, někteří se vymluvili na hemoroidy a zůstali doma, jiní raději zbaběle umřeli.

Krásné počasí naleštilo střechy a proslunilo ulice. Na chodnících židličky, stolečky. Letní zahrádky plné turistů, zákusků a kávy. Mezi tou krásou a vůní prochází výprava důchodců s urputností, s jakou si Emil Holub klestil cestu pralesem do srdce Afriky. Projíždí motorka. Spolujezdec strhl tašku z ramene Drahorády a řidič přidal plyn. A pak se to celé zkomplikovalo. Spolujezdec netušil, kolik může vážit kabelka bohabojné české důchodkyně, která myslí na zadní kolečka a ví, jak ušetřit. Plný sil, mládí a sebedůvěry ještě několik důležitých vteřin bojoval s přitažlivostí, než přiznal porážku a stále ještě s úlovkem v pravé ruce spadl na dlažbu. Řidiče zrychlující motorky překvapila změna počtu spolucestujících natolik, že nedobrovolně změnil směr jízdy a mezi stolky a židličkami projel zavřenými dveřmi do restaurace a u baru si poručil dvojité espresso na uklidnění.

Během pádu se vysypal obsah kabelky. Obvyklé věci, co byste čekali u rozumné zkušené cestovatelky z postkomunistické země. Zrcátko a hřebínek, rtěnka, chleba s řízkem, okurka a rajče, náhradní brýle a zuby, termoska s čajem, peněženka s desetieurovkou, pas, barevný obrázek papeže a mobil s podomácku přidělanou autobaterií.

Poslední položka zní poněkud divně, že? Také to byl důvod, proč si hosté restaurace uvědomili, že už dávno mají být někde úplně jinde a placení nechají na později. Ani majitel příliš neprotestoval nad ztrátou tržby, rychlým krokem odešel do restaurace a zadním východem ještě o kus dál. Na ulici zbyli dva. Zakrvácený zloděj s vymknutým ramenem, ležící na ulici a Drahoráda. Z opuštěného stolu před restaurací vzala jídelní nůž, omáčku utřela do ubrusu a namířila si to k sténajícímu zloději. Chtěla z ubrusu nařezat obvazy, aby kluk nekrvácel, než přijede sanitka. Tou dobou už byl první policista na místě, situaci vyhodnotil tak, že poškozená chce zloději na záda vyřezat osmé přikázání (Nepokradeš), možná i s celým Novým zákonem, popřípadě provést vivisekci.

Z pohledu policie vypadala situace následovně: na zemi leží taška, z ní vypadl pekelný stroj. Mladý Ital prohrál nad útočníkem maskovaným modrou parukou a falešnými zuby, krvácí z utržených ran a atentátník jej chce dorazit nožem. Mezi nimi leží gumová krabice plná semtexu připojená na mobilní telefon.

Tady musím vyprávění zastavit a vrátit se do minulosti.

Do Plzně jsem se přiženil. Z Prdele Zakopané přímo do města krajského formátu. Domácnost rodičů mé nastávající je vybavena předměty, o jejichž existenci jsem měl do té doby jen mlhavé tušení. Například tlakový hrnec. Dodnes nechápu jeho účel. Zdá se, že tchyně Drahoráda jej obvykle používá k postříkání stropu a stěn horkým masovým vývarem. Nabízel jsem se, že bych určitě našel i jednodušší řešení, ale odbyla mě, jako obvykle.

Drahoráda miluje pokrok. Před lety dostala další výkřik moderní techniky. Mobilní telefon. Nosí jej s hrdostí jako odznak důležitosti. Jen baterie je už po deseti létech špatná. Nová se již koupit nedá, navrhuji, že jí koupím nový telefon, zaslouží si to, navíc bude umět i posílat SMS. Jako obvykle jsem považován za parvenu, zbohatlíka, co si nedokáže vážit věcí. Po týdnu nám předvádí řešení, které jí udělal zručný známý. K telefonu připojil autobaterii. Má to i tu výhodu, že se telefon dobíjí jen jednou za dva měsíce. Jen se trochu pronese, ale do kabelky se s trochou snahy vejde.

Policie vidí, že útočník s modrou hlavou napřahuje nůž a chce se opět zmocnit bomby. S namířenou pistolí jí donutí pokleknout. Drahoráda to chápe jako pokyn k modlitbě a spustí: PanenkoMariemilostiplná, děkujitizazáchranukabelky. Než může pokračovat, odvážný policista jí vyrazí nůž, který stále drží v sepjatých rukou a nasadí pouta.

Po zatčení ji odváží na stanici k výslechu. Jeho kolegové opatrně naloží tašku do pancéřovaného vozu a pyrotechnici ji za městem vyhodí do vzduchu pomocí přiložené trhaviny. Nejvíc ji mrzí ztráta svačiny a obrázku papeže. Vrátila se až po dvou dnech, ještě rádi ji policisté odvezli až na hranici a pustili po podepsání slibu, že už se nikdy nevrátí.