To základní řeknu na začátku. Jsem manuálně koktavý. Neznám nikoho jiného, kdo by se kopl krumpáčem do zad.
Po svatbě mi malženka naznačovala, že bych se měl zapojit do manželského života i jinak než sexem. Do mého udiveného obličeje oznámila, že od teď je nádobí moje starost. Jelikož jsem zvyklý problémy řešit, jak přicházejí, odešel jsem koupit myčku. Po několika pokusech mně ale byla odňata nadvláda i nad tímto pomocníkem v domácnosti, neboť jsem neplnil požadavky malženky na úsporné ukládání nádobí do myčky a spíše jsem preferoval umělecké performace ve stylu moderních (rádoby) umělců.
Problém vyvstal až po 30ti letech spokojeného soužití. Děti opustily hnízdo a jezdí tak jednou za týden (Euforínka) či rok (Agnežka), aby zjistily, jak pokročil můj Alzheimer či rozsah rodinného jmění. Malženka odjela na kurs malování – nejsem si jist, zda v roli žáka či učitele, její vyprávění po návratu z kursu připouští obě možnosti – a já osaměl.
Stravování jsem řešil v rámci možností, preferoval papírové nádobí, ale určitému množství použitého porcelánu jsem se neubránil. Za ty roky jsem už zapomněl, jak se provozuje myčka a nechtěl jsem se ptát po sousedkách, abych nevzbuzoval soucit či falešné naděje. Zítra se malženka vrací a je třeba zamakat a vrátit byt do stavu odpovídající požadavků střední třídy.
A tak jsem se rozhodl pro klasiku. Dřez jsem našel prakticky hned – to je ta díra v lince, kam leju nedopité kafe. Vodu napustím, s tím nejsou potíže. Ty přišly záhy. V jedné nejmenované komerční televizi jsem shlédl, jak děvčata ráda myjí nádobí Jarem a přitom vrtí šťastně prdelkama. Vrtět prdelkou neumím, ale trochu štěstí už bych ve svém věku potřeboval jako sůl. Najdu Jar a - leju. Ředění neznám, předpokládám, že bude podobné, jako při míchání oleje do benzinu pro motorové pily. Na těch cca 10 litrů dvě decky. Moc se mě to nezdá a tak dávám pro dobrou míru ještě jednu dávku.
Vše fungovalo tak, jak mělo. Horká voda s Jarem působila přesně jako v reklamě a ani prdelí jsem vrtět nemusel. Celý proces ale začal vykazovat jistý fenomén snížení viditelnosti na pracovišti. Prostě bublin bylo příliš a hromadně opouštěly dřez. Tohle jsem ve výše zmiňované reklamě neregistroval. Pěna se valila jako v pohádce hrnečku vař a za chvíli již bylo zbytečné i předstírat nadšené pohyby pánví, neboť pěna dosahovala k pasu v téměř celé místnosti.
Při dosažení výše cca 120cm mě z pěny koukala jen hlava a bylo již obtížné se v místnosti orientovat, neboť zmizely všechny známé orientační body. Také umyté nádobí, které jsem po paměti odkládal na linku, bylo občas nechtěně odkládáno na podlahu. Zvuky, které jsem při tom slyšel, nevěstily něco dobrého.
Z prekérní situace mě zachránilo francouzské okno, kterým jsem pronikl na zahradu. Po konsolidaci situace se ukázalo, že kuchyně je pro několik následujících dní nepoužitelná, neboť vlhkost stěn, nábytku a zde uskladněných potravin dosahuje hodnot, na které nejsou certifikovány.
Následně jsem se rozhodl změnit technologii a vrátit se od ručních prací zpět do světa techniky, kde se orientuji lépe. Inspirací mě byla tzv. vapka, kterou používáme ve firmě k mytí těžké techniky, jako třeba bagru nebo nakladače. Dotlačit ji na zahradu, připojit na teplou vodu a k saponátu nebyl až takový problém, jak by se mohlo zdát.
Na první pokus jsem si připravil běžný kus porcelánu, neboť jsem se obával, že paprsek vody o tlaku 18ti atmosfér by mohl poškodit zlaté lemování na kostním porcelánu. Cibulák, na který jsem paprsek zamířil, zmizel v proudu saponátových bublin a jak se později ukázalo, zmizel zcela. Po obhlídce naší okrasné zahrady jsem našel jeho polovinu zaseklou do naší chlouby – soliterně rostoucího stříbrného smrku.
Druhá polovina cibuláku spočívala na předním sedadle sousedova zánovního Roveru. Ani jsem příliš nezkoumal, kterým oknem se dostala dovnitř, jsem si jistý, že mě to soused stejně neopomene sdělit.
Takže - hledám tímto způsobem firmu pro krizové situace či hodinovou manželku, která by situaci vyřešila a zachránila mě.
P.S. – Mám čas do zítřka do 14:28. Pak jsem mrtvý