Se stejnou pravidelností jako krachují české banky, či příliv se mění v odliv, i v mém životě se objevuje podobně spektakulární událost. Pozvání na sraz spolužáků ze základní školy jsem obdržel koncem podzimu, kdy k nám, do Prdele Zakopané, naposledy zavítal pošťák. Už jsem na něj nedočkavě čekal, chyběl mně společenský život. Pojedl, popil, nakrmil psí spřežení a po týdnu vyrazil odpočinutý zpět do civilizace.

Termín setkání je zvolen šikovně, na jaře. To se hodí, při oblevě bych se mohl do městečka dostat na kánoi jako pán. Do té doby mám čas zapracovat na své vizáži. Od mala jsem tak škaredý, že i na lochnesce smím sedět úplně vpředu. S postupujícím věkem jsem nabral i nějaké kilogramy. Je jasné, že se veškerého tuku do jara nezbavím, ani pokud bych obědval jen teplou vodu a spal na rotopedu, ale co bych neudělal, abych zapůsobil na svoji lásku z mládí, sexbombičku Jarunu.

Ten rok přišla jarní povodeň o něco dříve, takže mám čas abych v městečku zušlechtil svůj vzhled. Bydlím jsem u svého nejlepšího kamaráda. Je stejný dobrák jako zamlada. Postel nepotřebuje, přes den se vyspí dosyta v práci a po nocích se stará o chudá mladá děvčata. Prvně jsem se dostavil do kosmetického salonu, kde mě odmítli. Prý i kdyby na mně dělali všichni zaměstnanci najednou, stejně by mě nedokázali dokončit ani během tuplované šichty. A po ulicích nechtějí nechat pobíhat polotovar. Zašel jsem si tedy alespoň na manikúru s pedikúrou, ale i nekonfliktní vietnamská dívka se rozplakala, dala výpověď a odjela do Hanoje sklízet rýži a starat se o tažné buvoly.

Najít podnik, kde se koná třídní sraz nebylo nic složitého. Vypadalo to tam podobně jako na zasedání Ústředního výboru Důchodců za životní jistoty. Někteří z mých spolužáků jsou už rozvedení, jiní ještě svobodní. Ostatní pod pantoflem. Přišli jsme prakticky všichni. Někteří se stali regionálními politiky, jiní jsou úředníky, revizory či pojišťováky, jen já, debil, pracuji.

Zato spolužačky vypadaly skvostně. Moje vzpomínka z mládí, Jaruna, vyrostla ve skutečnou bombu, tuk a silikon vytvořil kombinaci, která ohrožuje veškerý život v jejím okolí. Královnou třídního srazu se stala kdysi nenápadná Magda, během školní docházky nepovšimnutá puťka. Během let se vypracovala v geniální kuchařku, masérku a diplomovanou ošetřovatelku. Toho večera dostala několik nabídek k sňatku a pozvání do rodiny.

Dostavil se i učitelský sbor. Jejich stůl byl nápadně tichý, valná většina z nich neseděla na židlích, ale na stole, v urnách. Jen zástupce ředitele, učitel počtů Janota si nás přísně prohlížel ze své polohovací postele, na které přijel z domova důchodců a domáhal se, abychom si už konečně sedli, ztišili se a začali pracovat na čtvrtletní písemce. Jen si nemohl vzpomenout, co vlastně ta matematika je.

Myslel jsem, že bude po tak dlouhé době těžké najít témata k rozhovoru, ale ukázalo se, že nás všechny zajímá nikoliv víno, ženy a zpěv, ale ortopedie, interna a kardiologie. Bohužel jsme nebyli schopni se dohodnout na jednotném menu. Zatímco polovina z nás upřednostňovala oblíbenou krupicovou kaši s čajem, ti odvážnější si objednali kachno knedlo zelo. A pivo, protože kachna musí plavat. Nakonec pod tlakem životních zkušeností přeobjednali zelí na mrkev, alespoň bude porce víc barevná. Těžko stravitelné knedlíky přemyklíkovali na vařené brambory a místo kachny si nakonec dali přinést jen jejich vařená vejce. Ale náhrada piva za kyselé mléko způsobila pohromu, jako když do panského vojska vjedou husitské bojové vozy. Přestávala stačit kapacita záchodů. Nejhůř na to doplatili frajeři, co si nechali berle či francouzské hole v šatně.

Náhle se učitel Janota vztyčil na svém mobilním lůžku a namířil chvějící se ukazováček ke vchodu do sálu. „Cítím Simra“, zvolal a začal balit své kolegy do nákupní tašky. Bývalý spolužák, repetent Simr, rozvrátil naše setkání jako Michal Tučný ledničku. Nikdo přesně nevíme, jak v mládí vypadal, všichni si pamatujeme pouze puch, který ho obklopoval. S námi studoval pátou třídu, do které k nám propadl. Tou také ukončil povinnou devítiletou docházku, zatímco my jsme postoupili do dalšího ročníku. Celý ten rok máme jako v mlze, a to i přestože jsme měli otevřena všechna okna za jakéhokoliv počasí. Raději rýmu než smrad.

Z jeho vyprávění jsme pochopili, že po absolvování základní školy získal skvěle placenou práci chovatele tchořů, ale ti si na něj nemohli zvyknout. Později zakotvil v olomoucké továrně, kde pomáhal při zrání tvarůžků, ale už mu docházejí síly, a tak se vrátil do rodného městečka potrénovat a nabrat inspiraci.

V panice opouštíme zapáchající sál, v rychlosti se loučíme a slibujeme si, že příště už Simra nepozveme.

@Stařec na chmelu