9.12.2022 | Svátek má Vratislav


TEXTÍK: Svatý Martin

12.11.2022

Jako malý kluk jsem byl na dvorku svých prarodičů jednoduše šťastný. Měli velké fungující hospodářství a na jaře jejich dvorek zažíval tlačenici ne nepodobnou demonstracím na Václavském náměstí v Praze. Bylo třeba se dívat pod nohy, abych nešlápl na něco či do něčeho. Hemžilo se tam spousta kuřat, co probíhala zbytky trávy, zdatně se vyhýbala kuřincům a jiným typům exkrementů po trávení spoluobyvatelů dvorku a trefila se vždy k té správné matce kvočně.

V rohu se, v mělkém vyřazeném pekáči, ráchala malá kachňata i s kačenou. Symboliku dobrovolného lezení do pekáče jsem ocenil až po letech, tenkrát jsem ani pořádně nechápal tu kouzelnou proměnu blátomilného tvora na voňavou pečínku. A ani jsem ji nedokázal ocenit. Kachní hostiny oceňoval věčně přivázaný pes Bago, který kosti po obědě miloval.

Cirkus Humberto a Kocour Mikeš byly nádherné knihy, které jsem tou dobou prožíval. Jimi inspirovaný jsem se pokoušel vycvičit některé z těch tvorů od ničeho k ničemu po dvorku bloudících. Během doby jsem se u nich stal neoblíbený, podobně jako tělocvikář na ozdravném táboře.

Pokoušel jsem se slepice naučit aportovat, byly schopny plnit jen část příkazu a nemohl jsem se pohnout dál. Celkem rády se rozběhly za zrním, ale ani jednou se nestalo, že by mně ho donesly za pamlsek zpět a přiblble ho sezobly hned na místě. Mé zaujetí neušlo kohoutovi, s kterým jsem měl ošklivý žárlivecký výstup.

Bago byl hlídací pes, do kterého jsem vkládal velké naděje, že mé cvičitelské touhy budou vyslyšeny. Štěkal klidně i hodinu, teprve pak se na to vyprd’ a zalezl do boudy zatelefonovat své matce, že už ho to tu vůbec nebaví. Telefonát asi nebyl úspěšný, protože o něco později lezl na střechu boudy a po hlavě skákal dolů. Jakmile jsem ho odvázal, změnil se na hipíka a vzdálil se bez ohlédnutí z dvorku, z hospodářství a pravděpodobně i z vesnice. Vrátil se hladový, špinavý a šťastný po týdnu zpět a já mám od té doby přísně zakázáno se s ním kamarádit, natož jej pouštět.

Podobně se zachoval i pašík. Prasata jsou prý velmi inteligentní. Puštěný z chlívku mě ignoroval, prohnal všechny opeřence na dvoře, vyválel se v jejich, s péčí nakladených, hovnech a stejně jako Bago zamířil do světa. Vzhledem k téměř zabijačkové váze byl pronásledován celou naší rodinou, včetně spořivé prababičky, která zázračně vstala ze smrtelné postele, aby se ještě zúčastnila honu. Byl lapen a s nemalými obtížemi dopraven zpět do chlívku, aniž bych měl alespoň na okamžik příležitost jej naučit povelům jako je sedni, lehni a přines. Jediné jeho umění mělo spoustu jmen, které rodiče zamilovaně vyslovovali. Namátkou: slanina, řízek, guláš, sádlo a tlačenka.

Občas, hlavně na podzim v období honů, se na dvorku objevovali i emigranti, kteří zde přežívali to nejtěžší období. Bažanti a zajíci vyklidili les plný lovců a uchýlili se k nám na dvorek. Prázdný les obsadí myslivci, včetně mého strýce Bonifáce. V rukou žmoulají brokovnice, se kterými si dokážou navzájem vpálit broky do zadku i na padesát metrů. Přítrž zraněním udělaly dvě věci. V první řadě začali nosit rozlišovací reflexní vesty, aby bylo jasno, kdo jsou myslivci a honci a kdo je lovná zvěř. Zadruhé oblékali prošívané kabáty, které zmírňovaly případná postřelení. Obě opatření pak zapříčinila předčasná úmrtí loveckých psů, kteří byli to poslední, co se ještě v lese pohybovalo. O jejich ochranu se postaraly manželky a dcery myslivců. Vidět ohaře a irské setry podobné velikonočním kraslicím, se srstí nastříkanou neonovými spreji, podobní čírům pankáčů, patřilo k obveselení honů.

V rohu zahrady žil ještě jeden opeřený národ. V ohradě, odkud je děda každý den vyháněl a po louce hnal k blízkému rybníčku. Hejno se na jaře rozrůstalo a na podzim záhadně zmenšilo. Chodíval jsem s ním a moc mě bavilo pozorovat, jak se potápějí a užívají si vodu. Husy byly zocelené bojovnice, každé dva měsíce je oškubali a houser si musel připadat jako na striptýzu.

Tahle banda byla agresivní, vyhýbal jsem se konfrontacím z očí do očí, z nosu do zobáku, ale jednou mě hejno přepadlo a než jsem dokázal ve svých čtyřech či pěti létech utéct, husy mě poštípaly jako průvodčí lístek. Od té doby udržuji s husami ozbrojené příměří. Ony cítí, že si nesu cejch z mládí, ale vidí, že si nesu i pořádný klacek, co si na ně vždy včas seberu.

Jednou ročně si, už jako hlava rodiny, dopřávám rituál. Onen den máme rezervaci v oblíbené restauraci. Číšníci nás uvítají a ani se neobtěžují s jídelním lístkem. Je den pomsty nás všech, celoživotních nepřátel hus, svátek svatého Martina.