Všechny postavy a události jsou smyšlené. Jakákoli podobnost se skutečnými, žijícími či mrtvými osobami je čistě náhodná. A naopak

Prolog
Je neděle ráno, jsem sám. Za okny postává jaro a do omrzení agituje, abych už konečně vstal a šel si užívat. Na jeho straně jsou všechny validní argumenty, které předkládá ne jeden po druhém, ale valí je na mě, že nemám kam utéct. Myslel bych, že ve městech žijí pouze holubi, ale na zahradě všechny myslitelné druhy ptactva svým kraválem demonstrují, jak je jim u zadku lidský noční klid. Samečkové se natřásají před svými družkami a budují hnízda na stromech v mé zahradě. Bez dovolení, bez stavebního povolení, jako zvířata.

Otevírám okno, že si s nimi promluvím a vyzvu je k tichu, koneckonců jsme tichá vilová čtvrť. Co si o mně sousedé pomyslí, že u nás nocuje taková spousta hlučných bláznů. Neměl jsem to dělat, slunce a jarní vzduch mě vpálili polibek s takovou razancí, že jsem se zapotácel.

Kýchl jsem, hlasitě, jako když palice narazí na gong, ptáci překvapením ztichli, ale za pár vteřin už se starají o své věci. Sousedi otevírají okna a vítají nový den také. Důkladně probuzený scházím do kuchyně a prohlížím zásoby. Malženka odjela na víkend na chalupu a jsem ponechán osudu. Jen doufám, že lednička je plná, byl bych ideálním terčem ve všech kuchařských soutěžích. Jako malý kluk jsem se naučil vařit čaj, smažit topinky a vejce a s tímhle trojnásobným uměním i umřu. Víc už se nenaučím. Na těch pár let, co tu ještě budu to ani nestojí za to.

Rozkrájím cibuli a dám jí smažit, na ní rozklepnu jedno vajíčko a už si nesu snídani ke stolu. Vlastně ještě ne, chybí paprika. Smažené vejce jedině posypat paprikou. K tomuhle rituálu se váže jeden příběh. Tady je:

Mezihra
Jsme v minulosti, je srpnové odpoledne, neděle, slunce svítí jako divoké, celý svět se zdá v pořádku. Firma pracuje na průtahu obce, pokládáme obrubníky a zámkovou dlažbu. Komunikace je průjezdná, jsme chráněni značkami Práce na silnici, rychlost snížena na minimum, zákaz předjíždění. Oddělujeme se ještě dopravními kužely, aby nemohlo dojít k omylu. Na obou stranách pracovního záběru řídíme dopravu, uklidňujeme řidiče.

Značka není zeď, to je první poučka, kterou do vás nacpou už v autoškole. Vím to i já jako stavbyvedoucí a snažím se zeď vytvořit alespoň provizorně. Na obě strany tak, aby romská parta dělníků byla chráněna ještě o něco víc, jsem nechal umístit palety s obrubníky. V podstatě tunovou kostku z betonu, která by měla sama od sebe budit respekt a chránit. Určitě víc jak policie, ta se o obci objevuje sporadicky. Chtěl jsem, aby sem alespoň umístili papírového policistu, ale ani toho nemají. Natož pak ty pravé z masa, kostí a radaru.

Osudová
Mám závadu na bagru, odjel jsem s ním o kousek dál a s parťákem pomalu rozebíráme zapalování. Slyším jen lehkou ránu, asi jako byste praštili prázdným plechovým kýblem o sloup veřejného osvětlení. Obejdu bagr a vidím tu hrůzu. Na chodníku u silnice je hromada připraveného štěrku. Na ní, nahoře, osobní auto, Octavie. Kola ve vzduchu, břichem sedí na hromadě. Kola se točí, motor běží. V autě se nikdo nehýbá.

Jdu, běžím. Na silnici někdo leží. Jsem v šoku, nejsem schopen ani poznat, o koho jde. Je to jeden z nás, má oranžovou vestu. Leží na zádech a nehýbá se. Dobíhám k němu, společně s několika ostatními. Voláme na něj, v jednu chvíli se zdá, že se pohnul, ale mohlo to být jen naše přání.

Jako robot beru mobil a volám. Melu rychle, co se stalo. Až po nějaké chvíli mi dochází, že mluvím s policajty. Rychle s nimi končím a jen je poprosím, aby kontaktovali rychlou. Ve stresu nejsem schopen si vzpomenout na číslo na záchranku a volám alespoň 112. Už to ví a slibují poslat doktora. Během rozhovoru jsem samovolně odešel od bouračky. Zavěsím a rychle se vracím. Ostatní chtějí pod tělo něco dát, snažím se jim to rozmluvit s poukazem na možná vnitřní zranění nebo páteř. Je teplo, neprochladne. Bezmocně stojíme kolem a snažíme se na něj mluvit. Z auta doposud nikdo nevystoupil. Jen tam tak stojí jako smrt na číhané. Nesnažím se s řidičem komunikovat, na to je času dost a místní se o něj určitě postarají lépe.

S Máriem zůstávám na místě. Klekáme si k Emilovi, Mário mu bere ruku do dlaně. Emile, slyšíš? Jsme tu s tebou. Dlaň je vlhká a horká. Jsem strachy bez sebe. Nechci klečet, zdá se mně to moc symbolické, prohrávací. Sednu si. Přes šortky cítím rozpálený asfalt, ale na spáleninu zvysoka kašlu. Pod tričkem jsou vidět vyhřezlá střeva, Víčka se zachvějí a snad, možná, něco řekne. Doba, než přijede sanitka je k nepřežití. Zastaví tak, že silnice je zablokovaná, nikdo neprojede. Stejně se tu teď jezdí velmi, velmi pomalu.

S ulehčením opouštíme silnici a doufáme, že od teď to půjde ráz na ráz. Jsou přece profesionálové. Nakládají zraněného na nosítka a čekají. Na co se dá čekat? Na vrtulník přece. Dopravu autem by prý nepřežil a vrtulník je u jiné nehody. Než přiletěl, několikrát jsem zestárl a zemřel. Konečně je tady, skoro za hodinu. Přistává na poli za vesnicí, zdravotníci nesou nosítka, nakládají a vrtulník odlétá.

Rekviem
Rozpačitě se loučíme, zdravotníci se balí a pomalu odjíždějí. Ještě jsou ve vesnici a přijíždí policie. Téměř dvě hodiny po události. Na nic se neptají, věnují se řidiči a dokumentují stopy. Řidič prý něco nadýchal, 0,2 promile, u soudu se ukáže, že mu ti, co pomáhají a chrání, zapomněli odebrat krev. Volám investorovi, uklízíme, balíme a utíkáme od té hrůzy.

Nepatřím do party, sedím doma a čekám. Emilovo kolegové jsou v nemocnici s ním a čekají. V noci se dozvím, že zemřel.

Pohřeb je romský. Chci přijít a vím, že i musím. Věřím na potřebnost projevení úcty. Na hřbitově se potkávám s přáteli. Hřbitov je plný, v kostele hlava na hlavě. Skoro všechny znám, podáváme si ruce, kondolujeme. Mše začíná. Emil nebyl ženatý, žil s družkou. Na kolenou jí sedí maličké, moc doufám, že není jeho. Žádné dítě, žádná holčička, si nezaslouží, aby jí umřel tatínek. Vybírám si místo až vzadu, kněz je nepřipravený, slova hloupá. Na závěr si bere slovo Týnka, Emilova sestra. Několik hezkých vět o bratrovi. Vzpomínka na jeho kuchařské „dovednosti“, na jeho proslavená míchaná vajíčka, do kterých přidával mletou papriku. Drobné vzpomínky, nic víc. Nedokážu nebrečet. Končí mše, konečně, potřebuji na vzduch. Týnce pochválím řeč, má radost, připravovala ji několik dní.

Zapomeňte na české pohřby. Mírumilovné procházky, smutná dechovka a tiché loučení. Cesta k hrobu je provázená plačkami. Nezažil jsem nic podobného a doufám, že už nikdy nezažiji. Ženský křik a pláč. Volání Emila, aby se vrátil, že máma na něj čeká. Vrať se, dítě, nenechávej tu rodiče samotné. Kdo nezažil a neslyšel, nerozumí. Na závěr kondolence a odjezd. Na kar, pohřební hostinu, už nemám sílu.

Špatně spím. V noční můře se mi vrací Týnčiny vzpomínky a cesta k hrobu. Dodnes.

Epilog
Řidič byl odsouzen na podmíněný trest 20 měsíců s odkladem na 20 měsíců. Rodina dostala odškodné, za které si koupili auto. Do roka a do dne prošlo totální havárií a bylo sešrotováno.

Memento mori
Po Emilovi zůstaly vzpomínky, kříž na místě nehody a moje vajíčka s paprikou.

@StařecNaChmelu