Nepamatuji se přesně, čím jsem se právě zaobíral, když vešla malženka. Pravděpodobně záchranou deštných pralesů v Amazonii, aktuální politickou situací ve Rwandě či stříháním drápků u domácích mazlíčků. Sedla si a pronesla obvyklou úvodní větu:

„Vypni konečně tu blbou televizi a chvilku se soustřeď na to, co ti povídám.“

Každý domestikovaný muž má dost rozumu, aby poslechl. Tedy pokud nechce hladovět a strádat i po sexuální stránce.

„Pamatuješ, jak jsi jako malý chtěl vidět Ježíška? Tak se ti to splní. Máš radost?“

Ohromeně zírám na svoji choť a doufám, že mluví jen obrazně. Ještě se mi nechce umřít. Říkám, že nespěchám, ale pokud na tom trvá, dám raději přednost střele do osrdí před jedem či přejetí autem. S převahou se usměje, ještě mě nechce zabít. Koupila lístky na oratorium Mesiáš od jakéhosi Händela. Moc nevnímám co říká, zasekl jsem se u slova oratoria a proklouzlo mi, že máme sedadla na empoře. To slovo stejně neznám, místo něj mi naskočila amfora a já si představoval, jak sedíme někde za poslední řadou hlediště na květináči.

Najít Rudolfinum nebylo až zas tak obtížné, dovedla nás dcera, která se do Prahy přestěhovala, aby to měla blíž ke kultuře. Trochu mě zarazilo, že ještě nebyla uvnitř, přičítám to ceně vstupenek, stály jako ojetý rodinný automobil. Kabáty odevzdáme usměvavé šatnářce, se kterou jsem prohodil pár vět, aby poznala světáka a vydali se hledat naše sedadla. Ukázalo se, že slovo empora znamená balkon těsně nad jevištěm, přímo pod námi seděli hudebníci, je obklopoval sbor a v čele dirigent otočený zády k hledišti a čelem k nám a k sobě si zval jednotlivé sólisty. Alt zpívala jistá Avery, ztepilá a krásná, a pokud nezpívala, odpočívala na židli přesně pod mým sedadlem.

Tehdy jsem prvně zažil pocity těch, na které se upírají reflektory. Není to tak příjemné, jak by se na první pohled zdálo. Při osvětlení jeviště jsme osvětleni i my, snad aby se diváci nenudili a mohli sledovat vesničany usínající na bidýlku. Představení začalo famózně. Unesen nádhernou hudbou přestávám vnímat svět, tedy do doby zavibrování telefonu. Přátelé, dobře vám radím, telefony vypínejte. Zvědavě telefon odemykám, ale nejsem schopen rozeznat, co je na obrázku od známé. Podávám telefon malžence, nepotřebuje brýle.

Její reakce je víc než neobvyklá. Fyzicky cítím těch víc jak tisíc párů očí, co přestaly sledovat jeviště a zaměřily se na nás. Zuřivá gestikulace a šepot. „Kdo je to a proč ti posílá své poprsí?“ Vyděšeně nasazuji brýle a zírám na bezhlavé torzo na fotografii, naštěstí decentně zahalené. Můj první tits pic v životě. Nezapomenutelný. A je mi jasné, že mi právě začínají těžké časy.

Fotografii ocení palcem dolů a znechuceně mi hodí telefon zpět. Nedokážu jej chytit, celé Rudolfinum vzdychne, když padá na jeviště a zapadne do výstřihu pohledné Avery. Některé dámy si v ta místa ukrývají kapesníček, ty více vybavené i klíče. Krásná sólistka si tam může odložit i PET láhev s vodou. Právě jí začíná part, není čas dolovat telefon, odchází k dirigentovi na okraj podia a začíná zpívat. Současně se chce známá dotázat, proč jsem její foto ocenil palcem dolů a telefon, na hrudní kosti krásné divy, začíná opět vibrovat. Nemohu říct, že se to neodrazilo na zpěvu. Vibrato znělo krásně, to ano. Ale tatam je jistota tónů. Hlediště ani nedýchá, sledujeme boj pěvkyně s technikou.

Tympanista vstal, už má do přestávky hotovo, své dva údery si odehrál před několika minutami a stejně se potřebuje protáhnout. V zákulisí přibral do zásahové jednotky několik uvaděčů důchodového věku a společně nás, za bouřlivého potlesku, vyvedli. Eskorta zamířila k šatně, nemohu najít lístek. Zachraňuje mě šatnářka. „Na pána si vzpomínám, tak jsem se smála jeho vtípku, až se mi rozepnula podprsenka,“ říká a podává mi kabáty.

„Já se z tebe zblázním, pořád jenom prsa,“ pronese malženka venku na chodníku. Nic jsem neprovedl, jsem v tom nevinně, ale ani já bych neuvěřil, a tak raději mlčím. Alespoň vím, jaké to je, když vás vyvedou z Rudolfina.