TEXTÍK: Procházky s kojencem
Nikdy jsem si nepotrpěl na procházky parkem. Vlastně jimi chodím jen v případě, že se tak dá zkrátit cesta. A i to dělám jen v nouzi, raději park v klidu objedu, v autě se cítím pohodlněji, než když kličkuji mezi psími hovínky. Ale letos se parkem procházím s hrdostí. Mám na starosti mladého pána Inka z Holešovic, procházky se spícím kojencem jsou klidné, plné slunce a rozjímání.
Scénář je vždy podobný. Vnuk je nakrmený a oba se ukládají ke spánku. On i jeho otrokyně. Než dojedu do blízké Stromovky, už je v limbu. To mluvím o Inečkovi. Jeho maminka usnula už při loučení a doufám, že nalezne dost sil dostat se do postele. Minule jsem ji nalezl po návratu z procházky spící ve stoje na chodbě za dveřmi a celou dobu dělala pá-pá.
Je prosluněný chladný den, květnové slunce rozzářilo pampelišky, slyším nádherný koncert spojeného orchestru ptactva a včel. Spokojeně projíždím po cestičkách, usmívám se na pejskaře a ostatní maminky s kočárky. Hlavně nesmím zastavit, varovala Theodorka, hned se probudí. A měla pravdu. Stačilo zabrzdit, abych nepřejel ztraceného tlustého Labraňoumu, co u nás hledal svého páníčka a Inek se probudil. Hned zjistil, že jeho obvyklá zaměstnankyně změnila vizáž. Teď vypadá jako starý chlápek, co má víc tuku v pase než vlasů. Nevím přesně, co si myslel, ale pozvracel se. Asi aby se pochlubil, že již není na čistě mléčné dietě, ale je přikrmován. Nepředstavujte si něžné dětské ublinknutí při odkrknutí, kterým oznamují kojenci svoji spokojenost. Na hrudníčku, krku a bříšku se objevila potopa biblických rozměrů. Klidně bych vyjmenoval, jakou zeleninou byl přikrmován, ale nechci ztrácet čas. Panikařím, v pohotovostní tašce nacházím látkovou plenu – letmým pohledem vzhůru děkuji bohu, že ji tam umístil, nejen současné papírové. Dám se do čištění, mladý pán je spokojený se svým výkonem, samozřejmě jsem ho posadil a on se hrdě rozhlíží, jak vysoko hodnocené je jeho úsilí. Zachytávám pohledy okolojdoucích maminek, nejsem schopen rozlišit, zda mě soudí či obdivují.
Je hotovo. Inkovi dávám náhradní tričko a hodlám se odebrat tam, kde čekám spásu. Domů. Mimino je ale jiného názoru a celé zvracení zopakuje. Vsedě je překvapivě ještě výkonnější. Plena už není, použiji svoji mikinu. Rovnou ji hodím po použití do koše, tohle už nikdy na sebe vzít nedokážu. Jeho košilka a svetříček by zasloužily podobný osud, ale nemám náhradu. Sundávám si tričko, balím do něj mladého pána a dávám se do běhu. Jen Theodorka nás dokáže zachránit.
U východu z parku nás staví Městská policie. Přijeli na anonymní telefonické udání. To je příliš i na otrlé Pražáky. Ani se nedivím. Představte si polonahého, tlustého, zpoceného, postaršího chlápka, klusajícího z parku s kočárkem. Ani podprsenku jsem neměl. Dítě sedí s vyvalenýma očima, otevřenou pusou, nadskakujícím zadečkem na žulových kostkách a ze všech sil se držící kočárku, aby nevypadlo. Krátce vysvětluji situaci, dostávám od nich tričko s potupným nápisem POLICIE, abych nedělal ostudu a poskytují nám doprovod ulicemi Holešovic. Naštěstí pustili jen maják a nikoliv sirénu, smím za nimi běžet jako za vodičem.
Domů jsme dorazili v opačném fyzickém stavu. Inek je plný života, bavil se mým během a zážitek s policií ho neuvěřitelně rozparádil. Já se potácím na hranici infarktu. Dali jsme se převlékání, než se Theodorka probudí. Nejsem blázen, odvážím se jej přebalit jen na koberci, z toho nespadne. Bojuje jako judista, na zádíčka ho položit nedokážu. Ještě před týdnem skoro nedokázal lézt, dnes se pohybuje jako motorová myš. Serve si i plenky a zdrhne. Při pronásledování zjišťuji, že se na podlaze objevila švestková zavařenina, mírně zapáchající. Obratně se jí vyhýbám a po kratším snažením zatýkám prchajícího kojence. Mělo mě varovat, že je ochoten si lehnout na zádíčka a v této poloze vydržet. Čekal, až se nad něj nakloním. Poprvé v životě mi někdo načůral na obličej a utekl. Celkem moudře, do ložnice, probudit si maminku a postěžovat si na nemožný servis. Theodorka nás zachránila oba.
___________________________________________________________________________________
Možná jste to v životě zažili – podniknout něco, co nedává smysl. Třeba zalévat v dešti, nosit sovy do Athén nebo dříví do lesa. Těžko pak vysvětlovat, proč? Moje rada je neodpovídat, stejně by tomu nikdo neuvěřil.
A tak vám chci představit můj nejnovější bláznivý počin.
*** VYDAL JSEM KNIHU ***
Jmenuje se PAMĚTI SKLEROTIKA. Je výběrem toho nejlepšího, co jsem během více jak šesti let napsal a uveřejnil. V knize najdete kolem osmdesáti povídek, každá by měla pomoci ke zlepšení nálady. Je to přesně ten typ literatury, který potřebujete pro odpočinek u vody, lezení po skalách, jízdu na kole či cokoliv co vám přináší serotonin do života.
Přeji vám úsměv na rtech a slunce ve tváři.
A pokud byste si chtěli koupit moji knihu, najdete ji zde na adrese.
