Plzeňsko je proslulé hudebníky. U nás se narodil Karel Gott, studoval Bedřich Smetana, působil Josef Kajetán Tyl a Jakub Jan Ryba si tu podřezal žíly. A právě jeho slavná Česká mše vánoční provedená v našem malém kostelíku v Prdeli Zakopané oslovila strýce Bonifáce. Během koncertu prožil spirituální zážitek na úrovni požití pálivých chilli papriček zajedených kajenským pepřem.

Strýc Bonifác je starý mládenec, něco mezi osmnácti a osmdesáti lety. Krátce po obrácení se stal pravidelným návštěvníkem mší a po večerech si doma ukazoval v katechismu. Inspirovaný liturgickým kalendářem prožil advent, masopust a během ledna se tak intenzivně připravoval na postní dobu, že si musel koupit větší kalhoty.

Půst začíná Popeleční středou. Ranní mše v šest hodin v něm zanechala hluboký dojem a na čele se mu skvěl černošedý křížek – symbol pomíjivosti a pokory. Cítil se jako nositel starodávného tajemství uprostřed moderního Babylonu. S tímto posvátným pocitem vstoupil do budovy korporátu a pípnul kartou v turniketu pro zaměstnance.

Problém s popelem na čele spočívá v tom, že pokud nepracujete ve Vatikánu, nevypadáte jako kajícník. Vypadáte jako někdo, kdo spadl obličejem do popelníku nebo má nepříjemnou kožní chorobu. Navíc se do popela v kostele zřejmě dostaly kočičí chlupy a Bonifácovi začaly spouštět alergickou reakci.

„Ahoj,“ pozdravila recepční. Její pohled na okamžik ulpěl na Bonifácově čele. Znechuceně nakrčila nos. „Máš tam… něco. Tady,“ ukázala si prstem mezi oči. „Asi od sazí nebo co. Mám vlhčený ubrousek, chceš?“

„To je popelec,“ odvětil důstojně a s mírným úsměvem, který měl značit vnitřní vyrovnanost. „Dnes je Popeleční středa. Pamatuj, že prach jsi…“

„Jo takhle,“ přerušila ho recepční a vrátila se k Instagramu, „já myslela, že jsi cestou upadl. Vypadá to fakt blbě.“

Dopoledne se vleklo v sérii trapných vysvětlování. Během porady cítil, jak ho kůže na čele začíná svědit. Byl to test vůle. Nesmí se poškrábat. Rozmazal by úhledný křížek na neurčitou šedou šmouhu a vypadal by jako kominík po flámu.

Zlatým hřebem byl oběd ve firemní kantýně. Půst přikazuje zdrženlivost od masa. Bonifác s tácem přistoupil k výdejnímu okénku.

„Co to bude, šéfe? Máme výborný gulášek, řízek nebo vepřový v mrkvi,“ hlásil kuchař a podezřívavě si měřil Bonifácovo čelo.

„Dnes držím půst. Co máte bez masa?“

Nakonec si odnášel mrkev a pár oschlých brambor.

„Hele mladej, já nevím, co jste provedl, že vás takhle zřídili,“ kývnul kuchař hlavou k jeho čelu, „ale najezte se pořádně, nebo sebou švihnete.“

Seděl u stolu, žvýkal mrkev a snažil se meditovat o pomíjivosti světa. Všichni kolem jedli a smáli se. Cítil se jako mučedník. Svědění už bylo nesnesitelné. Bezděky si přejel dlaní přes čelo a z kříže nezbylo nic. Místo toho měl po polovině obličeje rozmazaný šedý flek. Vypadal přesně tak, jak říkala recepční Lenka. Kolegyně od vedlejšího stolu přestala jíst polévku a vyděšeně couvla i s židlí.

Vstal, došel na záchod a pustil horkou vodu. „Pamatuj, že jsi prach,“ řekl svému odrazu v zrcadle, zatímco se snažil dostat popel z pórů mýdlem s vůní levandule, „ale ve firmě jsi jenom číslo.“

Když se vrátil do kanceláře s rudým, ale čistým čelem, myslel si, že je dnešní smůle konec. Rozhodně končí s popelcem, půstem a vším, co k tomu patří. Korporát po něm chce práci, ne mystiku. A za popelec dívku na večeři nepozveš.

Jenže rozjetá alergie se dá zastavit podobně snadno jako odbrzděný vagón. Během odpoledních meetingů cítil, jak mu tvář těžkne a pulzuje. Kolegové na něj zírali, jako by chytil lepru. K oteklému čelu se brzy solidárně přidala celá pravá polovina obličeje a jedno oko se bolestivě zanítilo. Vypadal jako zmlácený boxer, a to ho večer čekala krásná Jaruna, která konečně kývla na rande. Nejdříve ji vzal do známé asijské restaurace.

Atmosféra byla mírně napjatá. Bonifác cítil, že místo intelektuální hloubky budí dojem pacienta, který utekl z kožní kliniky. Aby prolomil ledy, objednal pro oba Pho Bo a předvedl, jak ovládá pohyb hůlkami.

Když před nimi přistály mísy s vroucí polévkou, z nichž stoupala pára hustá jako londýnská mlha, začalo peklo. Kombinace ostrého chilli, horké páry a nervozity spustila potní žlázy na plný výkon. Cítil, jak se zbytečky požehnaného popela v pórech mísí s profánním potem.

„Jsem v pořádku,“ mumlal si a snažil se zachovat důstojnost, zatímco mu pálivé výpary z polévky vháněly slzy do očí. Jaruna mlčela. Bylo to ticho, ve kterém umírají naděje na druhé rande.

„Zaplatím,“ rozhodl Bonifác. Musí to ukončit. Musí odejít se vztyčenou, byť oteklou hlavou.

Gestem pána tvorstva přiložil mobil k terminálu. Terminál odpověděl chybou. Telefon zobrazil ikonku zámečku a zapnul Face ID. Podíval se na Bonifáce elektronickým okem. Uviděl zapálené čelo, nateklou tvář a rudé, napůl zavřené oko. Otřásl se a zevnitř zamknul na další dva západy. Při pokusu jej odemknout náhradním heslem vyklouzl z ruky, ponořil se s úlevou mezi nudle a koriandr a jemně si tam probublával štěstím. Zabránil tomu, aby jeho pána Bonifáce okradl nějaký Quasimodo.

Jaruna si povzdechla. Otevřela kabelku, vytáhla kartu a pípla u terminálu. „To je dobrý. Zvu tě. Vypadáš, že máš těžký den.“ Podívala se na něj s výrazem, který nebyl ani zamilovaný, ani obdivný. Byl to výraz čiré lítosti. Výraz, kterým se díváme na zmoklé štěně, které spadlo do kanálu.

Osamělý Bonifác smutně vylovil telefon hůlkami. Koneckonců, držení hůlek trénoval týden, i když ne přesně kvůli tomuhle. Pokynul vietnamskému majiteli restaurace, tvářícímu se jako Buddha, jenž právě prožívá nirvánu. A podobně jako se Buddha oprostil od pozemských věcí, i Bonifác se během jednoho dne zbavil popelce, půstu, respektu na pracovišti, mobilu, Jaruny a víry.