Naposledy jsem si užil prázdniny v devíti letech. Ne, že bych se na ně zas tak moc těšil, to ne. Ale znamenalo to, že si můžu celé dny číst. Veřejná knihovna byla dostatečně velká na to, aby nasytila zájem můj i mého kamaráda. Tahali jsme knihy domů po taškách. Knihovnice nevěřila, že je všechny přečteme a občas si nás pro pořádek přezkoušela. Proč to dělala nevím. Asi, aby nám dala poznámku, pokutu nebo by nám napařila dřepy případně kliky, pokud by zjistila, že si jenom prohlížíme obrázky.

To léto pro mě prázdniny skončily. Někdy ve čtvrté třídě rodiče koupili stavební parcelu v Prdeli Zakopané a od té doby jsem kopal krumpáčem, míchal beton, maltu a nosil cihly.

Vyučování končilo obvykle kolem jedné, některé dny v týdnu kolem třetí hodiny. Ve čtyři hodiny už se vesele zdilo. Dělalo se do tmy. Léto bylo hrozné, domů jsme se vraceli po deváté. Žádné výlety, žádné rybníky, a hlavně žádné čtení. To zdržuje od práce. Do třetí třídy jsem nedostal ve škole ani jednu dvojku a ve čtvrté třídě jsem se na ní nezmohl. Prospěchem jsem byl najednou na propadnutí a rodiče nevěděli nic lepšího než mě řezat.

Odstupem času se jim nedivím. Třeba složené zlomky byly nad jejich IQ a nářez byl jediný způsob, jak mě říct, abych se po čtyřech či pěti hodinách přidavačské práce zapřel a učil se. Taky jak jinak přesvědčit desetiletého kluka, aby drze neusínal a napsal si domácí úkol. Takhle to šlo celou čtvrtou, pátou a šestou třídu a najednou byl klid. Barák byl dostavěný a já měl zase čas na čtení a učení.

Rodiče dospěli k názoru, že přece není normální, že kluk doma smrdí, přestože se obětovali a pořídili mu bydlení na čerstvém vzduchu. A tak mě přihlásili na fotbal. Já v té době ani neznal pravidla a do opravdického míče jsem ještě ani nekopl. Navíc v té době žákovské fotbalové mužstvo Prdele Zakopané prožívalo svůj hvězdný úspěch.

Žákovská liga ve vesnických (pralesních) ligách se bojuje silou, ne fotbalovým uměním. Fyzička našich patnáctiletých kluků je nesrovnatelná s dvanáctiletými. Ostatní okresní týmy jako Újezd u Prdele, Červená Prdel, Horní a Dolní Prdel, Kříž u Boží Prdele, a dokonce i městys Prdel nad Úslavou měli v týmu i žáky mladší – osmáky, sedmáky a šesťáky.

Nám ti naši obři vykopali ligu. Ne první, ale ligu. Zestárli, odešli do dorostu a my se postavili plzeňským týmům složeným nejen z těch nejstarších, patnáctiletých, ale navíc i talentovaných, tvrdě trénujících. Prakticky všem nám bylo 13 a méně. Prohráli jsme úplně všechna utkání. Ten rok jsem se naučil nenávidět fotbal.

Jeden z bývalých deváťáků, co nám vykopal ten očistec, křestním jménem Vašek byl docela zajímavý. Ne, nebyli jsme kamarádi. Na to byl mezi námi příliš veliký věkový rozdíl.

Dostal jsem od něj životní lekci: když později narukoval, sloužil u pohraničníků na Šumavě. Během vojenské služby dokázal zmizet (snad i se samopalem) do Německa. Jeho rodiče pálili demonstrativně na návsi Vaškovo věci. Snad proto, že na něj měli vztek, snad proto, že měli strach.

A jeho sestra za pár let zmizela taky. A rodiče, nebudete tomu věřit, udělali další oheň.

Já byl ještě malej kluk a co mě to dalo:

Nejjasnější je hlasování nohama. Zatímco na západ se utíkalo ve velkém, na východ k nám utekl snad jen Dean Reed. Každý národ má to nejcennější v dětech. Ty se neptají – co jsi pro nás připravil, vydělal, uškudlil. Ty se ptají – můžu jít svou vlastní cestou? Buď je stát dobrý a pak má příliv mozků a v konečném důsledku prospívá (USA, GB) nebo mu utíkají a doma zůstávají jen koblihy (Ukrajina, Rusko)

Můžeš dřepět doma a třást se. Můžeš si říkat, že koblihy jsou fajn. Můžeš mít pocit, že umíš proplouvat a být na úrovni. Ale úroveň netvoříš ty. Tvoří ji celé tvé okolí a být králem na skládce odpadků je něco jiného než být třeba součástí týmu SpaceX nebo Google.

Chci, aby mé děti hlasovaly nohama a chci, aby při tomhle hlasování zůstali doma. Znamenalo by to, že jsem i já, malá součást společnosti, odvedl dobrou práci a oni neutečou ze země, jako já utekl při první příležitosti z Prdele Zakopané, kde jsem musel vyměnit dětství za práci.

Byl jsem na demonstraci. Bylo tam pár set tisíc lidí. Byl jsem tam, protože jsem chtěl a snad i musel. Na závěr se zpívala hymna a já, tlustej, starej, okoralej, se při ní dojmul.