Zíráme si do očí a řveme ze všech sil. Nejsme od sebe vzdáleni víc jak půl metru, ale vůbec se neslyšíme. Důvodem může být, že nás dělí čerstvě umyté plexisklo a možná je to způsobeno kraválem vrtule, co se mi točí metr za zadkem.

Do Prdele Zakopané přiletělo práškovací letadlo. Pro kluky atraktivnější než řetízkový kolotoč. Kus rovné louky za vesnicí posloužil jako letiště. Letadlo zastaví, dovnitř družstevníci nacpou skoro tunu sajrajtu, doplní palivo. Ani se nevypíná motor a jde se na start. Do pěti minut přistává prázdné a celá akce se opakuje. Zas a znova. Za den stokrát. Pouhou úvahou konstruktéři dospěli k názoru, že i středně inteligentní pacholek od krav je levnější a méně poruchový než autopilot, a tak je ovládání plně v rukou živé obsluhy. My kluci pozorovali cvrkot a snažili se proniknout do kabiny, a proletět se.

Bez práce nejsou koláče. To mi říkali rodiče, když jsem chtěl koupit nanuk, jít do kina nebo absolvovat jinou dětskou kratochvíli. Mám plán. Nepozorovaně vylezu na Čmeláka, omyju zaprášené čelní sklo, pokryté vrstvou mrtvého hmyzu, pilot bude vděčný a za odměnu mě vezme na okruh.

První část plánu vyšla podle předpokladů. Nikdo si nevšiml, že mě kamarádi vysadili, já se obkročmo posadil na nos stroje a pustil do čištění. Pilot měl zavřené oči a odpočíval. Někdo mu zabouchal na trup, po hmatu přidal otáčky a letadlo se rozjelo. Jako klíště jsem se držím stěračů a křičím. Stále ještě poslepu pomalu přitáhne knipl a vznesli jsme se. Protáhl se, otevřel oči a připravil se k zatáčce. Něco bylo jinak než obvykle. Místo pohledu na modrou oblohu na něj zírá kluk a něco se mu pokouší sdělit. Chvilku zíral jako omámený, a pak se přidal. Ani nevím, co jsme křičeli, nebylo to duo ani unisono a jsem si jist, že ani jeden z nás správně neartikuloval.

Myslím, že nebyl na podobnou situaci připraven, pokusil se ji vyřešit zapnutím stěračů. Ty jsem ale pevně držel a nepustil. Doufal jsem, že otočí a přistane, už jsem netrval na odměně za vzorně umyté sklo, ale asi nechtěl přistávat s přetíženým strojem nebo doufal že se situace vyřeší časem sama. Vyrazili jsme nad pole a mě čekalo pět minut letu. Moc jsem si neužil. Zezadu mě bičoval studený vítr od vrtule a zadek připékalo teplo od motoru. Od té doby nemám rád horké maliny se zmrzlinou.

Prázdní jsme se vrátili na letiště. Křeč v rukou mi nedovolovala pustit stěrače a tak je odmontovali. Moc jsem si přál sáhnout na připálený zadek, ale nemohl jsem se pohnout. Jednak prožitým, jednak jsem byl zmrzlý tak, že jsem porozuměl, proč musí polárník zatáčet s psím spřežením ve velkém oblouku, aby se mu psi nelámali.

Chtěli mě odvézt na pozorování do nemocnice, ale nemohli mě naložit do auta. Nohy mi zůstaly roztažené a pokrčené, jako bych jel na koni, ruce natažené vpřed, v pěstích stěrače. Nakonec mě naložili na valník, stál jsem na čtyřech jako stůl. Navíc jsem okolo sebe šířil neklamný pach prozrazující, že svěrače neudržely stolici.

V nemocnici mě osprchovali, ošetřili připálený zadek, přehodili ubrus a postavili v sesterně k radiátoru. Jako stoleček a na něj postavili vázičku. Když spadla, byl jsem vyléčený. Přišel jsem o hlas a půl roku koktal. Od té doby nestojím o létání.

Stařec na chmelu