Už jako batole jsem se držel střechy kočárku a užíval si vítr ve vlasech. Později řídítek, a ještě později volantu. Vítr ve vlasech byl stále stejně opojný, vlasy časem došly, opojení zůstává.
K životnímu jubileu jsem si přál překvapení, jízdu, na kterou nezapomenu. Těšil jsem se na let stíhačkou, bungee jumping nebo vodní lyže. Neuhodl jsem. Rodina se složila na projížďku krajinou. Ani to není k zahození, na motorce jsem neseděl od jedné nepříjemné události. Malženka se zatvářila tajemně, prý to rozhodně není jednostopé vozidlo. Tak asi čtyřkolka, to bude adrenalin!
Na venkov jsme dorazili dopoledne. Nemohl jsem se dočkat. Už z dálky bylo vidět, že půjde o kabriolet. Jakmile jsem ho pohladil po karoserii, vozidlo se posralo. To prý nevadí, občas se to stává. Docela ucházející design, jen žebřík je třeba, abych se dostal na místo řidiče. Sedadlo kožené, bez opory zad. Rádio nečekám, ale klakson by měl přece jen patřit do povinné výbavy.
Provádím kontrolu hloubky desénu na pohonném agregátu. Zblízka zjišťuji, že namísto obvykle používané profilované pneu je použit materiál na bázi oceli, sjetý prakticky do hladka. Nejenže je to evidentně proti předpisům, ale obávám se, že zatáčky budu nucen projíždět opatrně, z obav před smykem.
Viditelně náhon na všechny čtyři, samosvorný diferenciál. Nenacházím řazení, zřejmě automat. Ani volant, ani řídítka. Do ruky dostávám pruh kůže, ne nepodobný třásním na řídítkách Harlejů. Prý se tomu říká uzda.
Že je to kůň, neomlouvá, že není vybaven denním svícením a nemá SPZ. Podle mého názoru byla jeho výroba necertifikována pomocí obvyklé autority ISO 9001, spíše si ho udělali někde v maštali či na louce. Místo řadící páky nabízejí bič, ale s ním se dá řadit pouze nahoru, na podřazování bude jiná vychytávka. S díky odmítám.
Žebříček, a už jsem v sedle. Jmenuje se Truhlík. Prima jméno, evokuje přísloví Vrána k vráně sedá. Instruktor si bere podobného teréňáka, zaparkovaného hned vedle, jen v odlišném outfitu. Přilba není klasická, motokrosová, integrovaná, enduro, ale nějaká fejková, snad z polystyrenu. Ještě stačím malžence pokynout a jede se. A to jsem ani neodbrzdil!
Hlavní problém je stabilita. Sice nemusím držet rovnováhu, tu za nás oba zvládá kůň, obava z pádu stejně převládá. Sedím vysoko a lituji, že jsem se nepřivázal gumicukem. Jedeme ve vzorné formaci, já či spíše Truhlík, se zařadil jako dvojka za instruktora.
U řeky zastavujeme, podle zvuku tekoucí vody oběma koním praskl chladič. Jsou to anarchističtí oři, sami se rozjíždějí a už jsme v řece. Bez pokynu si doplňují chladící kapalinu. Tohle je zážitek na celý život, zatím jsem autem neprojel žádnou pořádnou řeku, jen jednou jsem do vody spadl i s motorkou. Pokouším se zvednout nohy, opět téměř ztrácím rovnováhu. Raději mokro v botách než pád. Chápu, že jsme asi museli do myčky, Truhlík smrdí, ale dal bych přednost mytí tlakovou vodou před plavením.
Vracíme se na břeh. Instruktor pomalu zrychluje a oba koně řadí na druhý rychlostní stupeň. Klus rozhodně není pohodlný a nárazy zadkem do sedla vyvolávají vzpomínky na fyzické tresty. Pokouším se upozornit instruktora, že by bylo vhodné zpomalit opět na původní rychlost, ale nemám čas ani promluvit. Pořád se pohybujeme rychlostí, kdy bych se mohl vyhnout i letícímu čmelákovi, ale přestalo mě na nich záležet.
Klus trval nějakou dobu, pod kopcem zpomalujeme. Stoupání připomíná zážitek na nezastavitelně zrychlujícím strýcově motocyklu, kdy se mi zadek nedobrovolně posouval z místa řidiče na spolujezdcovo sedadlo a dál. Držím se zuby nehty.
Během stoupání oba, já i Truhlík, zažíváme svá poprvé. Já pevné objetí krku koně zezadu a Truhlíkovi se zřejmě ještě nikdo přede mnou nezakousl do hřívy. Ještěže mně nohy alespoň upnuli do pedálů.
Na narozeninový prožitek nezapomenu. Stejně jako na výprask za utopeného strýcova motocyklového veterána v požární nádrži. Dva dny mám zadek rozmlácený od sedla, jako bych ukradl stíhačku a rozprodal ji na náhradní díly.