Masopust je svátkem hojnosti, radosti a nevázaného veselí a máme ho v oblibě. Tímhle tvrzením začal svůj proslov starosta na mimořádné schůzi. Dost nás to udivilo, o Masopustu mluví u nás, v Prdeli Zakopané, jen opravdoví pamětníci, a ještě si ho pletou s přistáním Gagarina na Marsu.

Omlouvá se, přehnal to s rybízovým vínem během vyplňování jakéhosi formuláře, o kterém se domníval, že ho nikdo nečte. Poněkud v něm nadhodnotil společenský život vesnice. Přijede mezinárodní delegace a posoudí nehmotné kulturní dědictví naší vsi a buď nám udělí dotaci nebo starostovi důtku.

Aby nás motivoval ke spolupráci, z obecního rozpočtu zajistil masky a občerstvení. Masopust je příležitost, kdy se smí bez obav pít již dopoledne. Vybral jsem si kostým medvěda. V době, kdy teplota klesá pod bod mrazu, se to zdálo jako dobrý nápad. Ale obléct si kožich obrácený naruby, co váží asi tolik, co dospělá ovce i s pastvinou a smrdí jako naftalínový palác smrti, na hlavě papírovou masku, ve které se nedá dýchat, natož orientovat, to je poukaz k získání psychózy.

Hodinu před příjezdem delegace se průvod masek i kompars shromáždil před hospodou Pod Kaštany.

„Hrajte!“ zařval starosta na kapelu, která se skládala z jednoho promrzlého harmonikáře a souseda Jardy s vozembouchem, který byl už v devět ráno ve stavu, kdy mu bylo jedno, zda hraje polku nebo státní hymnu.

„A ty tancuj, medvěde!“, křikl, když se nikdo v procesí nehýbal a zapráskal bičem. Zvuk ostrý jako výstřel z pistole. Lekl jsem se a skutečně poskočil. Bohužel jsem zapomněl na tři věci. Klouzající led, váhu kožichu a gravitaci. Při dopadu jsem hlavou rozbil zamrzlou louži a vyválel se v blátivé břečce.

„Výborně“, pochválil mě starosta, „takhle má vypadat nasazení.“ Zatímco jsem se snažil vstát, což v těžkém kožichu a masce připomínalo spíš epileptický záchvat želvy, mě tahal za řetěz zpět do průvodu.

„Vstávej, ty hovado, už jedou!“ zasyčel mi do ucha, zatímco se na obzoru, mezi rozpadlým kravínem a hromadou hnoje, objevila naleštěná černá limuzína. Vypadala tam stejně patřičně jako kosmonaut na zabíjačce. Z posledních sil jsem se vyškrábal alespoň na všechny čtyři. Maska se mi posunula, takže jsem jedním okem viděl jen vnitřek papírové tlamy a druhým zablácenou botu harmonikáře, který přestal hrát. Auto zastavilo. Ticho prořízlo jen Jardovo škytnutí, které znělo jako volání o pomoc.

Dveře vozu se otevřely a do bláta vystoupila dáma v béžovém kostýmku a lodičkách. Za ní následoval muž s poznámkovým blokem a výrazem, který říkal, že by byl raději na kolonoskopii než tady.

„Vítejte v srdci našich tradic!“ hřímal starosta a křečovitě se usmíval na oba zástupce UNESCO, zatímco mne nenápadně kopl do holeně, abych se postavil na zadní. Nešlo to. Kožich nasákl vodou a já měl stabilitu opilého tuleně. Zůstal jsem klečet a vydal zvuk, který měl být hrozivým mručením, ale zněl spíš jako pískání unikající páry.

„To je... zajímavé,“ hlesla dáma a s hrůzou sledovala, jak se jí pravý podpatek nenávratně boří do země. „Tento rituál... ten medvěd se plazí?“

Delegát si něco zapsal. Zřejmě to, že jsme tu všichni duševně choří.

„A hudba?“ zeptala se dáma a ukázala na harmonikáře zírajícího na ni s otevřenou hubou a Jardu, který se mezitím svezl na zem vedle mě a spal s vozembouchem v objetí.

„Meditativní ticho,“ vyhrkl starosta a otřel si pot z čela. „Pauza v produkci symbolizuje zimní spánek přírody.“

V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Možná to byla hrdost, možná poslední zbytek zdravého rozumu nebo možná jen praskla guma u tepláků pod kožichem. Rozhodl jsem se, že jestli mám být za atrakci, tak ať to stojí za to. Rozběhl jsem se přímo k dámě v béžovém. Chtěl jsem ji jen přátelsky obejmout, jak se na masopust sluší a patří. Naštěstí k tomu nedošlo. Těsně předtím, než jsem stihl delegátku zavalit svou medvědí láskou a třiceti kily mokré ovčí vlny, se ozvala kakofonie znějící, jako když se z valníku sype vykradené železářství.

Jarda se probral. Zřejmě se mu zdálo, že mu došlo pivo, protože sebou prudce trhl, otevřel jedno oko – to, které neměl zalepené blátem – a s nečekanou energií praštil vozembouchem o zem. A nezůstalo jen u toho. Jarda, ačkoliv jeho mozek musel být v tuto chvíli v režimu hibernace, zapojil svalovou paměť. Do toho začal hrdelním hlasem výt melodii, která vzdáleně připomínala „Šly panenky silnicí“, ovšem v úpravě pro sbíječku a dva rozzuřené krocany.

„Cítím to!“ vyjekla náhle delegátka a popadla mě za mokrý kožich. V očích měla lesk, jaký mívají fanatici nebo lidé v teleshoppingu. „Ta energie! Ta zemitost! Ta atonálnost! Musím ... musím se stát součástí celku! Pane medvěde, předejte mi masku!“ S těmi slovy mi dáma rvala papírovou hlavu z krku. Nebránil jsem se. S úlevou odsouzence, kterému právě udělili milost, jsem jí tu papírovou mučírnu, nasáklou mým potem a dechem, odevzdal.

„Úchvatné,“ vydechla, když si nasadila tu věc na pěstěný účes. „Cítím vůni generací!“ (To byl naftalín a moje lajdácká ústní hygiena) „A vy, kolego,“ otočila se na svého asistenta, „chopte se rytmu!“

Úředník přistoupil k Jardovi s posvátnou úctou a opatrně mu vyňal vozembouch z ruky. Jarda neprotestoval. Využil uvolnění rukou k tomu, aby se sesunul v blátě do polohy embrya, šťastný, že už nemusí nic držet.

A pak se to stalo. Mezinárodní delegace se dala do pohybu. V čele kráčela dáma v kostýmku s hlavou medvěda a vydávala zvuky, které zněly jako páření jelenů v říji. Za ní cupital úředník a s výrazem naprostého soustředění mlátil do plechovek zcela mimo rytmus. Následoval harmonikář a průvod konsternovaných vesničanů.

Tohle vejde do historie vsi podobně jako zrušení nevolnictví či zavedení elektřiny. My se starostou jsme tam jen stáli. Dva opuštění diváci vlastního divadla.

„Myslíš, že to projde?“ zeptal jsem se a sledoval, jak delegátka/medvěd zahnula omylem do otevřených vrat hasičárny místo na náves.

„Vendelíne,“ řekl s klidem muže, který právě pochopil, že svět se definitivně zbláznil, „nejenže to projde. My za tohle dostaneme dotaci na deset let dopředu. Oni si totiž myslí, že objevili novou avantgardu. A teď mě omluv, jdu vzbudit Jardu, než ho přejedou.“

Hodil jsem kožich na plot a zamířil do hospody. Masopust je svátek radosti a já si toho panáka fakt zasloužil.