Tento druh sportu nepatřil v naší rodině k oblíbeným. Jediný z širokého příbuzenstva, kdo s ním měl zkušenosti, byl strýc Bonifác. Jeho zážitky začínaly líčením nudné cesty z Prdele Zakopané do Harrachova, pokračovaly skokem na mamutím můstku, srážkou s nízko letícím orlem skalním a končily rychlým odletem helikoptérou do Prahy. Dodnes splácí cestu vrtulníkem na operační sál a doma chová invalidního orla. Prý až ho naučí štěkat a aportovat, nahradí mu loveckého psa.

Mně o skoky nešlo, stačila by mi jízda svahem do údolí. Nedávno o ní totiž básnila krásná Jaruna. Už od mládí mi bylo jasné, že holky nebudu přitahovat luzným zjevem, vypracovanou postavou ani inteligencí. Musel jsem na to jít přes sport.

Sehnat lyže nebylo tak obtížné, jak by se zdálo; prken na opravu plotu jsme měli dostatek. Vybral jsem dvě, z obou stran je ohobloval a natřel olejovou barvou. Zvednutou špičku jsem hravě vytvořil z kusu pozinkovaného plechu a zbývalo jen přibít boty. Zvolil jsem gumovky. S tlustými ponožkami fungovaly jako bezpečnostní vázání – jen místo toho, aby při pádu vypadla bota z lyže, vypadnu já z boty.

Jako tréninkový svah posloužila stráň za naší stodolou, o kterou jsem se plánoval rovnou i zastavit. Nemusel jsem tak řešit dojezd, stačilo udržet rovný směr. Zatáčky si nechám na později. K rychlému zvládnutí jízdy přispěla obleva; jakmile sníh roztál, chodil jsem na lyžích celkem sebejistě.

Cestu s Jarunou vlakem na Šumavu jsem si užíval. Vystoupili jsme na pověstné stanici Špičák. Zkušeně jsem si obul gumovky a začal se na prknech prohánět mezi přihlížejícími. Jediný, komu se mé umění nelíbilo, byl pán v modrém obleku s červenou placatou čepicí. Zkrátka výpravčí. Řekl jen: „Koukej vypadnout z mého nádraží!“

Na svahu byla spousta lidí. Pokud chcete splynout s davem, pořiďte si černé kalhoty a červenou bundu. Já se svými modrými tepláky a tmavozeleným vaťákem budil pozornost. Hrdě jsem nakráčel ke kase a objednal jízdu pro sebe i pro Jarunu.

„Jen jednu?“ zeptala se nevěřícně prodavačka.

„Přece nepojedeme podruhé to samé,“ zasmál jsem se a odevzdal jí své veškeré úspory.

S jízdenkami jsem se vrátil k Jaruně, kterou mezitím obklopila parta opálených lyžařů. Právě s nimi odcházela k lanovce a jen mi zamávala na rozloučenou. Nemám na ni prý čekat, domů ji hodí autem. Snažil jsem se jí vnutit alespoň ten lístek, ale už se chlubila darovanou permanentkou.

Zůstal jsem sám a problémy na sebe nenechaly čekat. Stále se mi nedařilo zasunout si kotvu vleku pod zadek. Když se za mnou utvořila fronta připomínající prvomájový průvod, vlekař mě nemilosrdně vyhodil. Naštěstí se nade mnou ustrnul chlap z horské služby a s povzdechem mě raději vyvezl nahoru na skútru, abych jim tam dál nedělal ostudu.

Nahoře jsem mu poděkoval a utěsnil si nohy v gumovkách další vrstvou tlustých ponožek. Až po rozjezdu jsem pochopil, jak fatální chybou bylo ignorovat zatáčení. Rychlost pozvolna stoupala, a když jsem svištěl rychleji než odrostlé prase prchající z chlívku, začalo mi být jasné, že bych si měl dělat starosti. Rychle jsem zkontroloval oblohu, zda nehrozí srážka s orlem. Orel nikde. Místo něj jsem srazil rovnou celou nastoupenou třídu i s tělocvikářem.

„Na něj!“ zavelel učitel zpod smrčku, kam jsem ho vmetl.

Marně jsem se bránil přesile deseti dobře živených školáků. Radostně si odepínali lyže, šťastní, že se nemusí ponižujícím způsobem válet po svahu, a místo toho mi nacpali sníh za vaťák, za krk i do trenýrek.

„To neumíš zatáčet, ty trumbero?“ ječel tělocvikář. Když jsem popravdě přisvědčil, přešel rovnou k vulgaritám.

Členové horské služby, kteří to divadlo sledovali zpovzdálí, usoudili, že s plotem na nohou jsem svému okolí nebezpečný. Ze ztrát a nálezů mi přinesli vyřazené lyže i lyžáky a v rychlosti mi ukázali základní postoj – plužení. Nově vybaven a poučen jsem sjel jako pán až dolů k vleku.

V kapse mě hřál ten nevyužitý lístek, co zbyl po Jaruně. Nasedl jsem s ním na kotvu a jako zázrakem neupadl. Bohužel jsem se nahoře zapomněl pustit a v protisměru se vrátil poslušně zpět na dolní nástupiště.

Všichni jsme se shodli, že na jeden den je těch zážitků víc než dost. I tak jsem se do rodné vísky vrátil jako zkušený lyžař a hrdý majitel nejlepší sjezdové výbavy v obci. Jen ta Jaruna se mi vyhýbá.