Sehnu se a do rukou vezmu kapra. Zíráme na sebe, s otevřenou hubou a s vyvalenýma očima, ani jeden z nás není schopen ze sebe vypravit slovo. A všechno to začalo tak … obyčejně.
Slíbila jsem pomoc, a tak jsem tady. Autobus, který voněl novotou tak před dvaceti či třiceti lety, mě dovezl do městečka, kde na mě čekal celkem pohledný kluk, aby mě dopravil do tábora. Bonifác se prý jmenuje. Říkal, že pojedeme Range Roverem, ale i městská holka pozná traktor. Zřejmě obvyklá náhrada SUV na vesnici. Usmíval se, jako kdyby mě vyhrál v loterii.
Příjezd do tábora vede polní cestou, pak lesem a pořád z kopce. Údolím protéká potok, spíš potůček. Vytéká z rybníku umístěného tak kilometr proti proudu. Stíněný stromy, chladný. Druhá strany údolí se zvedá ještě o poznání příkřeji, zalesněná stráň voní smolou a prázdninami. Pod kopcem v údolíčku nádherná pokosená louka se stany. Okolí připomíná kanadskou divočinu, civilizace daleko, mobilní i datové připojení mizerné. Snad alespoň místo medvědů nám budou vykrádat stany jen straky a veverky.
V údolí, kam mě přivezl, stojí uprostřed louky dlouhý klacek a na něm se možná suší ručník, možná vlaje vlajka. Kolem něj kruh z kamenů a v uctivé vzdálenosti kruh stanů. Před nimi mě vyložil i s kufry. Nechápu, proč je příjezd nové vedoucí skautského tábora taková atrakce, ale úplně všichni přestali obědvat. Koneckonců, lepší vstup na scénu jsem si nemohla přát. Jen chůze po trávě mi dělá trochu potíže. Naštěstí chůzi po špičkách ovládám dokonale. Ale budu si muset pořídit jiné boty, ve vysokých jehlových podpatcích dva týdny v terénu nevydržím. A možná i červené pouzdrové mini jsou příliš.
Světlušky bohužel přišly o svou vedoucí. V nemocnici se vzpamatovává z operace akutního zánětu slepého střeva. Já právě dodělala ročník a byla po ruce, když za ní hledali narychlo náhradu. Představovala jsem si tiché milé holčičky, kterým budu číst před usnutím pohádky a během dne si budeme vyprávět nad ručními pracemi poučné příběhy. Namísto toho mě obklopila tlupa malých, nadšených, brebentících opiček, co se popraly, která mě smí držet za ruku.
Mužská část skautského tábora je pořád ještě nehybná, až jsem si začínala dělat starosti, co všechno jim ztuhlo. V ešusu jim vychládala bramborová kaše, ale hlavou zřetelně běžely žhavé nápady. Musím se co nejdříve převléct do něčeho nenápadného. Ještě ten večer jsem si mobilem objednala značkové tenisky, tepláky a volné tričko. Doručení kurýrem, express, jen místo adresy zasílám souřadnice GPS. Tu první noc byl vyhlášen táborový poplach. Kvůli kurýrovi, který snaživě doručoval objednané zboží. Uznávám, že jsem mohla informovat táborovou hlídku, ale neočekávala jsem, že už bude tábor před půlnocí spát. Naštěstí přijel na kole a ohnutý rám od rány sekerou mu zaplatí pojišťovna.
Druhý den jsem se pokoušela zaujmout své svěřenkyně praktickými ukázkami líčení a malování. Měla jsem obrovský úspěch. Kroužilo kolem mě stádečko malých pobíhajících indiánek pomalovaných válečnými barvami z mé kosmetické tašky a neslíbatelnými rtěnkami. Navíc dvě blondýnečky se chtěly podobat indiánkám natolik, že si vzájemně vlásky obarvily borůvkami, a i s rozmačkanými plody si je zapletly do copů.
Kuchařky se na mě přestaly usmívat, když jsem si objednala pizzu s dovážkou. Možná nesnášejí ananas, možná nemají rádi profesionální konkurenci, ale messengera zahnaly do potoka a nechtěly ho pustit zpět do auta a civilizace. Nakonec jsem to odnesla já, zabavily mě mobil, abych už nic neobjednávala.
V podvečer se v táboře objevil Bonifác a já svolila s procházkou po okolí. Docházíme na hráz rybníku, okouzleni romantickým západem slunce, přehráváme nádhernou scénu z velkofilmu Titanic. Hlavní hrdinka si v náručí chudého hocha užívá svobody, větru ve vlasech, mládí a lásky. Trochu jsme se asi nechali unést, Bonifác se pomocí jakéhosi kola na hrázi, které vypadalo jako kormidlo, snažil ledovci vyhnout, ale líbání se nevyhnul.
Z tábora vycházela silná záře a osvětlovala koruny stromů a oblohu. Teprve později jsem se dozvěděla, že část dívčích vedoucích se v době mé nepřítomnosti rozhodla spálit moji tašku s kosmetickými potřebami v provedení Jumbo, aby se život v táboře stabilizoval. Bylo to podobné, jako by do táboráku hodily kýbl se světlicemi plavajícími v benzinu. Výbuchy voňavek a sprejů vytvořily podobné peklo jako napalm ve vietnamské džungli.
Skauti se marně snažili uhasit hořící tábor, asi to nepatří mezi obvyklé tábornické dovednosti. Dříve než hasiči, přijela voda z rybníku. Potůčkem se dostavila česká tsunami a nekompromisně uhasila hořící stany a palouk uvedla do původního stavu, v jakém se nalézal před budováním tábora.
Do tábora se vracíme oklikou, lesem. Přicházíme nic netušící, ruku v ruce, měsíc osvětluje mokrou trávu a zmítající se kapří těla a jen pomalu nám dochází, že jsme omylem zrušili tábor. Kolo na hrázi ovládalo stavidlo a my rybník vypustili. Ani nechceme čekat, až se vynoří nakvašení táborníci, které voda odnesla také. Víme, že si zasloužíme poděkování za uhašení tábora, ale rozhodujeme se skromně se vzdálit Bonifácovým SUV zpět do civilizace a případné díky převzít pouze korespondenčně.
@Stařec na chmelu