Po složení maturity jsem stál před otázkou, kterou si klade lidstvo od nepaměti: Skutečně už musím pracovat? Otevře se spousta životních příležitostí a jeden každý abiturient se vydá, kam ho srdce táhne. Budování kapitalismu není dáno do naturelu mnohým z nás, a tak se dáváme inspirovat alternativními možnostmi. Část odchází do bezpečí psychiatrických léčeben, kde láká vidina dlouhého zahálčivého života. Podobným způsobem mnohé maturantky volí buď tanec u tyče nebo mateřskou dovolenou, obě možnosti nabízejí vidinu pospávání v posteli po celá dlouhá dopoledne.

Po odečtení těch, kteří dali přednost praktickému životu, léčebně, manželství a dětem, zbývá ještě podmnožina těch, kteří stále váhají. Kdysi rozhodování usnadňovala vojenská presenční služba, která mívala zájem o všechny váhající, ale tam je nyní takový nával, že je nutno mít buď nadpřirozené schopnosti nebo známé na úrovni ministerského předsedy, aby bylo možno se stát vojákem. Před maturitou přišli do třídy i náboráři do dolů z OKD se zapálenými kahany. Právě jsme v chemii probírali výrobu metanu. Jeho výbuch nám krásně dokreslil, co nás v podzemí při těžbě černého zlata čeká. Nabízeli nám skvělou budoucnost při stavbě hajcmanů či místo štajgra, pokud absolvujeme jejich hlubokou (vysokou) školu. Ani jedna z těchto variant nezněla lákavě. Navíc jsme jim úplně nerozuměli, zvonilo nám po výbuchu v uších.

Původně jsem si chtěl vybrat školu co nejlehčí a rozhodoval se mezi policejní akademií a školou pro pracovníky NPÚ. Důvodem bylo Bonifácovo tvrzení, že památkáři a policajti jsou největší studovaní idioti. Po uplynutí času musím uznat, že se mýlil. I mezi nimi lze najít inteligentní rozumné lidi, vyskytují se tam ale stejně často jako čtyřlístky v lánu vojtěšky.

Lidé baží po vědění. Stanu se tedy učitelem. Moc se mi líbí úsloví, kdo umí umí, kdo neumí učí. Myslím, že zde bych měl tu správnou kvalifikaci. Ostatně mám i nějaké základy v oboru chemie, jen se nesmí pojišťovna dozvědět, že byt nám vyhořel od varny pervitinu. Český jazyk byl v přijímacích testech pro mne fatální překážkou, na základní škole jsem chyběl při výuce skloňování zájmena já a doposud si látku nedoplnil.

Víc, než na vědění lidem záleží na zdraví. Nemohu se stát doktorem, se svojí stydlivostí se nejsem schopen podívat ženě do očí, jak bych pak mohl být například gynekologem. Ti navíc hledají problémy tam, kde ostatní zábavu. Ani ostatní lékařské profese mě netáhnou, nemám sochařský talent, abych mohl být zubařem a nemám rád lidi.

Je něco, za co jsme ochotni obětovat vše, co máme. Peníze i zdraví. Chceme, abychom měli pravdu. Nejlépe bych se měl jako právník, lidem víc záleží na tom, zda mají pravdu, než zda jsou zdraví. Právníci ví, že pravda není jen jedna, a jsou placeni, aby prosadili tu klientovu. Navíc je tu ta lákavá možnost, že když zavřu ústa, mám uklizený stůl. Důvodem, abych nebyl právníkem, je neustálé opravování zákonů. To je v jiných oborech naprosto nepřijatelné. Představte si Pythagora, jak každých půl roku novelizuje větu o součtu čtverců nad odvěsnami. To by otrávilo všechny.

A tak jsem skončil, jako všichni podobní zoufalci a rozervanci přede mnou na technice. Tam se nedá moc zkazit a pokud ano, nikdo neumře. Prostě jen opravíte projekt, přeprogramujete aplikaci nebo navrhnete silnější hřídel. Jen si představte situaci, kdy se medikovi nezdaří operace slepého střeva. Dostane nedostatečnou a je poslán do márnice, aby svoji práci předělal. S mladými lékaři si rád popovídám, ale zůstávám ostražitý. Vím, co jsem se během studia naučil a s jakými znalostmi jsem školu dokončil. Říká se, že každý lékař omylem zabije alespoň jednoho svého pacienta. Já si vybírám ty, kteří už mají své omyly, snad, za sebou.