Pocházím z malorolnické rodiny. Po dědovi jsem zdědil pole, které pronajímáme. Vlastnictví lánu mě znervózňovalo celou školní docházku, neboť jsem se obával šikany ze strany Strany. Děda se vyvlastnění v roce 1948 mazaně vyhnul tím, že zemřel v zajateckém lágru na tyfus již v roce 1944.

Pole od revoluce pronajímáme. Nájemce není zdatný v získávání dotací a tak nemá na zaplacení pronájmu půdy. Před lety začal platit v naturáliích. Od té doby, co statek předělal na řepku, nám přestalo chutnat. Když vám složí na dvůr 10 metráků řepkového semene, řeknete si – dobrá. Semínka uvařit nejdou a ani rozmixované do kaše nezískaly oblibu. Marně poukazovala malženka, že je v nich spousta vlákniny.

Bouchl jsem do stolu a po zemědělci požadoval plnohodnotné obvyklé plodiny. On se asi někde domákl, že nenávidím brambory a od té doby pěstuje pro pronajímatele tyhle hlízy.

Spolu s tchánem Oskarem jsme potají zakoupili sele a postavili své polovičky před hotovou věc. Vykrmíme prase a bude zabijačka. Malženka se vyjádřila, že v rodině už jedno vykrmené máme. Dělal jsem, že neslyším a odtáhl sele do garáže.

Pašík požadoval denní návštěvy, podestýlku na válení, drbání, přísun stravy v podobě vařených brambor a řepy. S prvními mrazy se v naší konverzaci začalo objevovat čím dál častěji slovo zabijačka. Bylo jasné, že vánoce prase již prožije v mrazáku. Jedné soboty ráno byl povolán řezník. Vybalil nože, necky, kalafunu, háky a jateční pistoli. Strýc Bonifác se však jako obvykle před ženskýma kasal svou silou a nabízel se, že prase uspí řezníkovi ranou pěstí. Než jsme mu v tom mohli zabránit, natáhl praseti jednu mezi oči. To zůstalo vyjeveně civět a Bonifác se napřáhl k ráně jistoty.

Prase mu už nedalo příležitost a vyrazilo jako samonaváděcí střela Tomahawk za nízko letícím vrtulníkem. Bohužel, místo vrtulníku mu stálo v cestě moje zánovní Audi Q7. V předních dveřích prase zanechalo svůj autoportrét z anfasu. Dodnes ho vidím plasticky před sebou. Malženka se svojí matkou Drahomilou se smály jako jezinky. Poté, co sousedovi prase přeběhlo po střeše Roveru, se zdálo již poněkud unavené.

Zpomalilo na rychlost tak cca 70 km/hod a odbočilo na zahrádku mezi malženčiny zeleninové záhony. Poté, co upadlo do skleníku, choť pronesla něco jako: „Tak to by myslím stačilo“. Tón hlasu nezaměnitelně signalizoval všem zkušeným mužům, že je třeba dát svým partnerkám prostor. Za minimum se považuje sto metrů, ale i doktor Plzák radí, že čím víc, tím líp.

Zašla do domu a vrátila se s AK-47, kterého budete znát pod přezdívkou Kalašnikov. Odjistila a do milého prasete, výsledku mojí čtvrtroční obětavé práce, vyprázdnila celý zásobník. Vypadalo to, jako kdyby ho vygumovala. Tedy pobíhající prase nezmizelo zcela, spíš se proměnilo v prvočinitele. Zbylo tak na kastrůlek zabijačkové polévky prdelačky, ale i v té bylo víc krup než krve.

Hlavní otázka, která mně od té doby vrtá hlavou, není, zda si příští rok pořídíme pašíka.

Otázkou je proč a kdy si malženka pořídila kalašnikov.