„Sbohem a díky za všechno,“ řekla poslední z dcer, když opouštěla rodný dům. Vzhledem k stále se zmenšujícímu počtu nájemníků jsem se rozhodl omezit i personál. Dám výpověď kuchařce, zahradníkovi a i komorníkovi. Až malženka mi připomněla, že léta jsme jako personál fungovali my.

Syndrom opuštěného hnízda, určitě ho znáte. Nebo poznáte, podle toho, jak jste staří. Začali jsme objevovat nové přírodní zákony. Že jídlo v ledničce dokáže vydržet i několik dní, aniž by zmizelo. Objevili jsme, co znamená slovo ticho. A přestalo se ztrácet oblečení, boty a benzín v nádrži rodinného auta. Rodinné konto přerušilo redukční dietu a pomalu se zaobluje.

Situace se postupně stávala neudržitelnou. Začali jsme se nudit, chybělo nám vzrušení. Pochopili jsme, jak je vojákům, když se vrátí z války. Že bychom si pořídili ještě jedno miminko nepřicházelo v úvahu. Špatně vidím a klidně bych mu nasadil plínku na hlavičku či naopak krmil zadeček kaší. Navíc už neslouží sluch ani paměť, a proto neuslyším pláč, když ho zapomenu nakrmit.

Musíme si pořídit něco podobně přítulného, co nevyžaduje tolik starostí a bude nás to mít opravdově rádo, rozhodla malženka. Nějaké zvířátko, co málo štěká, nelíná a miluje vodu. Stálo mě to spoustu shánění, než jsem pořídil a vítězně donesl tulení mládě. Nepustila nás ani do kuchyně a musel jsem ho vrátit do zoo.

Po fiasku s tuleněm mi malženka zopakovala zadání. Zvýšila hlas a artikulovala velmi, opravdu velmi pomalu, abych to pobral i já. Musí to být chlupaté a nelíná to, není to hlučné a má nám to přinést trochu radosti, pohybu a vzrušení. Druhý den jsem slavnostně napochodoval do obýváku s fungl novou tenisovou raketou, sadou reflexně žlutých míčků a celoroční permicí do tenisového klubu.

„Tady to máš,“ oznámil jsem hrdě a vyndal tenisák z tuby. „Je chlupatý, neštěká a luxovat srst po tom fakt nemusíš. O vzrušení a pohyb máš postaráno, potkávat se s lidmi budeš a zaručeně tě to zvedne z gauče.“

Reakce mě zklamala. Malženka nejen nevypadala potěšeně, ale výška hlasu jí pomalu přecházela do ultrazvuku. Se syndromem opuštěného hnízda to myslela trochu jinak, nehodlá třikrát týdně lítat po kurtu jak kurýr DHL po Plzni, potit se jako Zátopek během maratonu a odrovnat si ve svém věku obě kolena, kotník a levou kyčel. Chtěl jsem se zeptat, proč jen levou, ale moudře jsem raději mlčel.

„Já chci štěně, ty idiote! Živý zvíře k pomazlení! Chci psa, kterého budu drbat a který bude míčky s radostí nosit z vody, když mu je hodím!“

Aha.

Takže chlupatej pes, co nelíná, málo štěká a tahá věci z vody. Moje dedukce konečně secvakla do těch správných drážek. Pudl.

Jenže říct PUDL je jako říct AUTO. Existuje hromada velikostí. Od miniaturních toy, přes trpasličí, střední, až po obřího králováka, který vypadá jako kůň po trvalé.

Já měl jasno. Jsem pragmatik a nemám rád velké psy. Menší pes znamená menší spotřebu, menší hromádky na chodníku a zabere logicky míň místa. Jeli jsme se podívat na ty úplně nejmenší – toy pudly. Sotva jsem ty chlupaté kuličky uviděl, roztál jsem jak jarní sníh. Vážilo to asi deko a půl a celé se to vešlo do dlaně. „Bereme,“ hlásil jsem nadšeně a už jsem lovil peněženku.

„Říkala jsem psa, ne přerostlýho potkana. Tohle se nosí v kabelce místo kapesníku. A kdybych to v noci omylem zalehla, tak to najdu až ráno přischlý na pyžamu,“ řekla s despektem malženka.

A bylo po nákupu. Trpasličí také neprošel, to je prý pořád jenom lepší předkrm pro limpouchovskou kunu. Až střeďák. Střední pudl ji konečně oslovil. Vypadá to už jako regulérní pes, pořád to splňuje podmínky o nelínání a vodě, a člověk to na koberci nemusí hledat lupou.

Fajn, dohodnuto. Chceme štěně středního pudla.

Znělo to tak jednoduše. Jenže reálný trh se psy mi rychle srazil hřebínek. Pudlů do kabelek je poměrně dost, ale sehnat volné štěně středního pudla je úkol zhruba stejně logisticky a finančně náročný, jako dostat bezpečně člověka na Měsíc a zpět. A to Měsíc má tu nespornou výhodu, že na něj nejsou zavedené chovatelské pořadníky na tři roky dopředu. Zdá se, že chovatelé pudlů fungují jako nějaká tajná zednářská lóže. Neexistuje, že bys prostě přijel s penězi, ukázal prstem a odvezl si psa. Trvalo nám to víc jak rok. Nepomohlo nekonečné obvolávání chovatelů, psaní mailů a doprošování se. Je třeba osobní kontakt. Na výstavě psů se omylem jedna z rozhodčích prořekla, že jedna známá uvažuje o připuštění feny střeďáka.

Několik srdcervoucích telefonátů stačilo, aby nás chovatelka zařadila na seznam vyvolených. Mělo to jen dva drobné háčky. Zaprvé, štěně ještě fyzicky neexistovalo. Zamluvili a zálohovali jsme si ho v podstatě ve vteřině, kdy nám oznámila, že fena úspěšně zabřezla. Kupovali jsme doslova zajíce v pytli, respektive pudla v děloze.

Zadruhé, ta chovatelská stanice byla na druhém konci republiky. My z Plzně, chovatelka někde na severu u hranic. Takže nás nakonec čekala cesta přes půl republiky, jen abychom si přivezli zvíře, které mělo původně jen zaplnit prázdné místo po dcerách. Navíc se strachem, zda si nepřivezeme psa, na kterého budeme muset mluvit polsky.

Ale stalo se. Přivezli jsme ho. A výsledky se dostavily okamžitě. Lednice se zase podezřele rychle vyprazdňuje, protože mu pořád někdo podstrkuje maso. Ticho vzalo definitivně za své a peníze z rodinného konta už sice netečou do potřeb pro děti, ale mizí v prémiových granulích, veterinářích a psích hračkách.

Syndrom opuštěného hnízda jsme úspěšně vyléčili. Zkrátka jsme si ho dobrovolně zničili znovu.