4.10.2022 | Svátek má František


TEXTÍK: Jak jsme bojovali s Apači

16.9.2022

U táboráku se hraje na kytaru snadněji než na klavír. Už jenom stěhování klavíru k ohni dá spoustu práce, natož jeho nakládání do kánoe. Takhle mi vysvětlovali rodiče, proč chtějí, abych se učila hrát na kytaru, a ne na klavír. Snažila jsem se namítnout, že podle této logiky je flétna v tom případě ještě vhodnější, navíc bych nemusela zpívat, stejně se zpívat stydím. „No právě“, řekli a já se naštvala. Už umím zahrát a zazpívat písničku Greenhornů „Blízko Little Big Hornu“, kde indiáni zvítězili nad bílými dobyvateli. A o tomhle příběhu vám dnes povím.

Každý víkend jezdíme na chalupu v Limpouchově, kde si užíváme víkendové pohody. To znamená, že maminka s babičkou Drahorádou na zahradě rýpají do hlíny, dědeček Oskar s tatínkovou pomocí opravuje chloubu rodiny, žluté embéčko, veterána. Neuvěříte, kolik toho takové auto uveze. Kufr máme pokaždé úplně narvaný, tatínek řídí a dědeček, který sedí vedle něj mu radí. Aby se mu dobře radilo, má na klíně tlakový hrnec, tašku s notebookem a papírovou krabici s neznámým obsahem, co se už nevešly do kufru.

Vzadu za dědečkem sedí babička, aby mohla radit, co má dědeček radit tatínkovi a za tatínkem sedí maminka, která tatínka občas pohladí po pleši a šeptá mu, aby si z toho nic nedělal. Dobře to slyším, sedím mamince na klíně, stejně jako sestra sedí na babičce. Nejlíp se asi má naše třetí sestřička, ta si sedí vzadu uprostřed, na ní si všichni odkládají kabáty, svetry, klobouky a zavazadla co se nevešly do kufru ani na dědečka, a je neviditelná.

Na chalupě máme ohniště, kde v případě dobrého počasí pečeme večer buřty, zpíváme a hrajeme na kytary. Maminka hraje a my ostatní zpíváme. Teď už musím i já hrát na kytaru a zpívat. Letos se situace komplikuje tím, že v zídce, u které máme ohniště, se usadily vosy. Nám i vosám se místo líbí a nikdo nechce ustoupit a odstěhovat se. Vosy se nás, stejně jako indiáni osadníky, snaží zapudit občasnými nájezdy a my jim to oplácíme. Občas je polijeme lahvičkou voňavky Duch Moskvy z doby, kdy maminka byla malá, tatínkovým pivem nebo babičky kávou. Naše vosy se postupem času stávají feťáky a už se nemohou dočkat, co zajímavého na zub jim připravíme příště. Snad největší úspěch měl dědeček Oskar, který je postříkat Biolitem. Ten přímo mlsaly. Večer vosy místo toho, aby šly spát, jako každý slušně vychovaný hmyz, se přidávají k našim večerním posezením, kradou buřty, kečup i pivo, sedají na kytary a vůbec se snaží s námi spřátelit.

Tohle musí přestat, prohlásil jednoho teplého odpoledne tatínek. V tašky vyndal nově zakoupený lak na vlasy, zapalovač a schylovalo se k závěrečnému boji. Ještě před bitvou s hmyzími Apači s dědečkem vycídil auto, i zevnitř, a nechali ho otevřené vyvětrat a vyschnout. Přitom probrali strategii i taktiku v boji s hmyzem, nás zahnali dovnitř a nechali sledovat boj za oknem. Babička pro jistotu nejen zavřela, ale i zamkla vchodové dveře, aby za námi ti létající indiáni nemohli.

Venku zůstal jen tatínek. Přistoupil k nenápadnému otvoru ve zdi, kde vosy bydlely. Určitě ho z dálky pozorovaly a těšily se na další pokračování rodinné komedie. Tatínek cvakl zapalovačem a poslal dlouhou dávku ohně z laku na vlasy směrem k vosímu hnízdu. Apače to překvapilo, začali vylétat a útočili na vše nápadné či pohyblivé v jejich blízkosti včetně tatínka. Několik hořících vos si vybralo i sušící se žluté auto a jako kamikadze vlétly dovnitř. Z auta začaly stoupat obláčky dýmu, zatímco tatínek bránil dalším vosám opouštět bojiště. Netušil, že obezřetní indiáni si pro strýčka příhodu vytvořili únikovou chodbičku na druhé straně zídky a formují zde útočný šik.

Náhle sprej přestal stříkat, došel. Jak se později ukázalo, šetřivá babička tatínkovi nenápadně vyměnila nový, co si pořídil, za použitý a skoro prázdný. To bylo signálem k útoku žlutokožců a tatínek začal tancovat podivné diskotékové tance. Z okna se na to nedalo ani dívat. Nedržel rytmus a ani pózy nebyly dotažené, bylo to trapné. Ještě chvíli se pokoušel alespoň hasit auto, ale dost rychle i toho nechal a běžel domů. Narazil na zamčené vchodové dveře a začal do nich bušit.

„No, copak, copak, snad nehoří“, volala babička.

Co jí tatínek odpověděl jsem neslyšela, protože mi maminka zakryla uši. Babička se urazila a odešla do kuchyně udělat si dobrou černou kávu. V kávovaru, ona není technický typ a pokaždé s ním prohraje na body. Tatínkovi nakonec otevřela maminka. Vtrhl dovnitř, od rána, co jsem ho viděla naposledy, nějak přibral. A ani nevypadal tak souměrně jako obvykle. Vyprávěl něco o autu, vosách a požáru. Moc mu nebylo rozumět, huhlal a špatně artikuloval, ale dědeček ve tváři zrudl a šel volat telefonem hasiče. V době jejich příjezdu už bylo celé auto v plamenech, kolem něj kroužily stovky malých žlutočerných nasraných bojovníků a hasiči raději zůstali sedět v autě a povídali si s námi telefonem. Proč jsme zapálili auto a vydráždili takovou spoustu vos. Za hodinu bylo po všem. Vosy se stáhly, hasiči uhasili ohořelý vrak auta a my se začali shánět po jízdních řádech, abychom se mohli dostat domů.

Pozice vyklidili i naši Apačové. Asi jim došlo, že větší vítězství už nevybojují a vydali se do světa šířit pověst o svém slavném vítězství nad lidmi. My zůstáváme.



J. Farda Sqělé! 9:49 16.9.2022
H. Vogel Zlutokožci :-) hezké 9:18 16.9.2022
R. Tichý :-D 7:29 16.9.2022